Aktuální migrační krize je bezesporu velkou zkouškou schopnosti evropských států postavit se bezprecedentním nárokům situace a především testem evropské solidarity. V druhé fázi, až jednou budou, doufejme, běženci roztříděni podle toho, kde najdou nějaké ukotvení u svých příbuzných nebo kam je alokuje některý racionálně smýšlející stát, přijde samozřejmě i nelehká otázka integrace. Tahle otázka ale nebude „civilizační“, nýbrž čistě praktická. Varovat před jakýmisi civilizačními hrozbami je scestné, protože to snímá zodpovědnost z nás i státu a je nanejvýš důkazem české provinčnosti, kterou bychom se měli učit překonávat.

Jiří Peňás v Lidovkách z 8. září správně volá po evropské solidaritě, ale dramatičnost jeho apelu má tento, v Čechách rozšířený „kulturní“ patos: “Dříve či později [tato migrační povodeň] bude aktivní sílou, která bude žít podle nějakých pravidel, bude se hlásit o své nároky, bude prosazovat svou kulturní, náboženskou a civilizační a jinou odlišnost.“

Máme strach z jinakosti. Máme strach z toho, že po ulicích našich měst budou chodit lidé, jejichž mateřskému jazyku nerozumíme, jejichž zemi původu si ani nedovedeme představit a o nichž nevíme, co tu dělají. Tohle je obava vesničana – ten očekává, že jsou mu jeho sousedé transparentní, že ví, kdo je čí syn a dcera a kdo kde pracuje a kolik má. Ve větších městech už ale dávno netušíme, jak si soused vydělal na jaguára, že o pár bloků dál je sociálně zcela odlišná lokalita, kde jsou ceny nájmů třikrát dražší nebo levnější, že vedle sebe žijí sociálně jiné světy a navíc se pomalu ale nezadržitelně vzdalují. Ve městech jsme tyto sociální odlišnosti přestali řešit. Náš soused nemusí být Nečech, aby ztratil svou průhlednost. Ostatně jak rozeznáte berlínského turistu od Pražana z Letné. Naše provinčnost se projevuje tím, že myslíme jako ti, kdo si přejí pokračovat v pohodlné přehlednosti maloměsta, i když třeba už žijeme jako první nebo druhá generace mimo malou rodnou hroudu. Netušíme, že větší města už dávno nejsou v Evropě vesnicemi.

Integrace jako praktický problém

Právě do měst se soustředí většina migrace a různorodost ve městech je něco v té „civilizované“ Evropě zcela běžného a dokonce vyhledávaného. V západní Evropě má každé město nad půl miliónu, nebo i méně, svou čtvrť poblíž centra, kam se soustřeďují nedávní přistěhovalci, studenti a umělci a kam se radnice snaží lákat turisty, protože to bývá nejživější část metropole. Kdo byl v pařížské Belleville, berlínském Kreuzbergu, nebo nedaleko v drážďanském Neustadtu o tom něco ví. Velká evropská města ukazují na to, jakou devizou „kulturní odlišnost“ je - není to ale monolitní odlišnost, ale diverzita. Na německosti Německa a francouzskosti Francie nic nezměnilo, že tam žijí milióny Arabů a Turků. Každý, kdo žil v zahraničí ví, že výsady jsou dlouhodobě dané sociálním kapitálem a migranti, kteří se prosadí, už nejsou Turci a Arabové, ale globální podnikatelé a kosmopoliti.

Samozřejmě mají velká města také svůj podíl sociálně slabých čtvrtí, často „bílých“, často i „migračních“, které se snaží integrovat do infrastruktury města a pracovního trhu. Někteří migranti se zapojují lehčeji, např. vzdělaní Afghánci a Syřané, někteří méně, např. chudí Anatolané a kolonializmem postižení Alžířané. Důvodem je opět jejich sociální kapitál. Druhé a třetí generace však pomalu dohánějí sociální handicap svých otců, zvláště tam, kde města umí zajistit dobré školy a hospodářství pracovní místa – dnešní Česko nabízí obojí. Otázka jejich integrace není kulturní ani etnická záležitost, ale otázka sociální, čistě praktická: jak zajistit kvalitní školy, přístup na pracovní trh a k službám? Jak se vyhnout tvoření sociálně vyloučených lokalit - tzv. sociálních pastí, jak o nich vyváženě píše Saša Uhlová?

Migrace nepřináší nějakou plošnou odlišnost jako černý tumor na bílý povrch našich ladovských návsí, ohrožující naši „jednakost“ záplavou jednolité „jinakosti“. Migrace je sama pestrobarevná a přináší různorodost, diverzitu – kulturní, etnickou, kulinářskou, geografickou. Ekonomická a sociální diverzita je v zásadě údělem větších měst, ona „kulturní“ se na ní pouze nabaluje. Různorodost se musíme postupně naučit regulovat, využívat a vítat.

Ladovská iluze

Chápat integraci jako ryze praktický a sociální problém nám ale ztěžuje fakt, že se na ni stále ještě díváme prizmatem integrace do státu, do národa. Náš strach z odlišnosti má svůj přirozený důvod. Teprve nedávno jsme se etnicky homogenizovali, a ještě méně dávno pootevřeli světu. Česko je, kvůli kataklysmatu druhé světové války, čisté ode všech, kdo by si dělali nárok na tuto zemi kromě Čechů: čeští Židé byli s pomocí svých spoluobčanů vyhlazeni nacisty a čeští Němci vyhnáni. Ztratila se nejasnost, kterou dříve vyjadřoval německý rozdíl mezi historickým Böhmen a moderním Tschechien: před vzestupem nacionalismu byla základní identita zemská, böhmisch: měli jsme tu böhmische Deutsche, böhmische Juden a böhmische a mährische Tschechen. Po etnickém vyčištění českých a moravských zemí jsme tu zůstali sami Češi a zemská identita se poprvé v historii, na pár desítek let, překryla s tou národnostní.

Od té doby, co v Čechách začaly dorůstat etnicky odlišné generace Čechů, se tohle překrytí vychyluje: jsou oni černovlasí premianti na gymnáziích čeští Vietnamci nebo Češi vietnamského původu? Měli bychom se zasazovat o to druhé, aby kdokoliv tu vyroste, mohl také být Čechem, ať už je jeho původ jakýkoliv: aby v Čechách mohli žít Češi vietnamského, syrského, afghánského, ukrajinského původu. Potom třeba budou i Romové konečně Češi. Diverzita neubere Česku na českosti právě proto, že skladba cizinců je různorodá a proto, že my jim budeme muset udělat místo mezi námi jako Čechům, stejně jako se to nakonec naučili dělat i oni „Blut und Boden“ Němci. Místo jim patří v identitě obyvatel Čech a Moravy, která bude občanská, po vzoru ztracené identity „zemské“. V našem státě budeme mít možnost pyšnit se tím, že dokonale česky hovoří a chovají se i lidé, od kterých bychom to nečekali. Už se to děje: půl miliónu cizinců a jejich dětí nás k tomu nevratně vede. Pokud umožníme rozšíření naší totožnost na všechny, co se tu narodili a pracují tu, tak pochopíme, že stejně jako ve Varnsdorfu je otázka integrace otázkou sociální, a ne kulturní. Míč je ale na naší straně.