Obrázkový i akustický blog o jarním umění

Víkendové vábení pomocí subwoofweru co autobaterie dá není vynálezem mladých mužů dnešního věku. O ženské se rytmickým hlukem usiluje už odjakživa.

Jakkoliv do tohoto blogu píšu bez postranních úmyslů, vlastně jen a aby řeč nestála, tentokrát, již podruhé, sleduji vážný cíl. Předem se proto omlouvám že jsem zištně a zákeřně využil jedné z inherentních vlastností nadpisů, díky jíž čtenář až teprve čtením textu pomalu zjišťuje, co to vůbec čte.

Proti veškerému očekávání nám předpovědi počasí naznačují příchod čehosi na způsob jara a srážky ve formě kapalné vody. Pro případ, že by leden skutečně ještě letos skončil, rád bych přiměl motorizovaného čtenáře, aby v nadcházejcích deštivých nocích bral ohledy na putující obojživelnictvo a nezajížděl zviřátka zbytečně, protože jim to, jak dlouhodobý výzkum ukazuje, vadí. Zejména teď, když se obojživelníci pohrnou za dlouho očekávaným pářením, působí jim veškeré drandění po hlavičkách zklamání a hoře převelké.

O hlubinách obojživelné psychologie a snadnosti vyhnout se kolisím, ve kterých člověk, zpravidla bezohledně vítězí, se lze - abych se každoročně neopakoval - dočíst v loňském blogu, který je ještě daleko poučnější než tento:
Zde: loňský blog o obojživelnících


Každému, kdo i po splnění vlastního žabičkářsky-osvětového účelu tohoto blogu stále ještě nemá dost a má naopak zájem proniknout do tajů ropušího vábení, bych chtěl sdělit, že vedle minule již popsané ropuchy obecné, jsou naše kraje domovinou ještě dvou dalších druhů ropuch, nepoměrně vácnějších, totiž ropuchy zelené a ropuchy krátkonohé.



Rozdíly ve vzhledu nejsou až tak pronikavé, což, jak bude ilustrováno později, platí dokonce i z pohledu ropuch samých. Taktéž pod pneumatikami mlaskají všechny druhy naprosto stejně.
Zdlouhavý popis morfologie nám nahradí barevné fotografie. Jen ve stručnosti: pro ropuchu krátkonohou je charakteristický žlutý pruh na hřbetu. Ropuchu zelenou vyznačuje výrazná schopnost barvoměny, díky jíž se bílo-zelená kamufláž dle teploty a aktivity proměňuje v šedo-olivovou až po takřka jednolitě temnou.
Neměnné jsou typické barvy očí, od měděných u princezen obecných, přes mosazné se zelenkavým až modravým nádechem u rusalek zelených a krátkonohých.

Další rozdíl, jak napovídá jméno, je v délce zadních nohou. Literatura uvádí, že ropucha krátkonohá dává přednost běhu před skákáním. Pravdou je, že žádná rozumná ropucha nedává přednost skákání, čímž se liší od návykově hopsajících skokanů, jak jejich český název tak přiléhavě naznačuje. Každá ropucha se z vlastní volby pohybuje kultivovanou čtvernohou chůzí.
Do skoku je ropuchám leda v případě velkého spěchu – například když samec zahlédne v okruhu několika metrů cokoliv jen trochu podobného samici.
No a ropuchy krátkonohé se odhodlají k hopkování ještě trochu zdráhavěji než jiné druhy. Nicméně poskakovat i ony dovedou.

Nároky na teplotní podmínky jsou tím nejpodstatnějším rozdílem, který tyto druhy od sebe odlišuje.
Chladnému počasí nejlépe vzdoruje ropucha obecná. Svým výskytem zasahuje nejdále na sever, vystupuje nejvýše do hor a vstává nejdříve – tedy nikoliv nejdříve večer (a už vůbec ne ráno) – nýbrž nejdříve v roce.
Koncem února, začátkem března, zkrátka jakmile to teploty dovolí, vyhrnou se ropuchy obecné na silnice a dávají se hromadně zajíždět na cestě za zásnubami. Za zcela vyhovující považují teploty nad 4°C, při jakých by ropuchy zelené ani krátkonohé za boha čumák nevystrčily, natož aby se po ztuhlých končetinách belhaly na rande do nějakého jezera, v jehož středu případně ještě plave kus ledu... (za takových teplot lze skutečně mluvit o belhání, protože jejich svižnost závisí přímo na tělesné teplotě.)

Ostatně tak úplně ropuchy obecné nespí nikdy a i za teplých prosincových a lednových nocí lze pozorovat jednotlivé exempláře potulující se krajinou.
Je skutečně pozoruhodné, že ješté minulý týden neměly ropuchy na naší lokalitě ještě nakladeno. To jsem za poslední čtvrtstoletí ještě nezažil - a předtím také ne. Skokani hnědí ovšem nakladeno měli. Tyto zvířata snad zastaví jedině ledovec...

Teplomilnost obou dalších domácích druhů nespočívá v tom, že by snad nebyly schopny odolávat zimním mrazům. Severoevropské zimy jsou nakonec pro všechny obyvatele stejně mrazivé a všechny druhy jsou povinny najít si taková zimoviště, aby byli chráněny před promrznutím na kost.

V tomto smyslu je populární píseň Ivana Mládka o žábě coby puku z fyziologického hlediska poněkud sporná. Když taková ohraná žába roztaje, bude značně mrtvá a navíc bude mít otřes mozku a rozbitou hubu.
Je skutečně možné, že mnohé žáby přežijí teploty i lehounce pod bodem mrazu, protože veškeré buněčné plasma obsahuje elektrolyty snižující teplotu tání. Dokud totiž neroztrhá kristalizující led buněčné membrány, existuje cesta zpět. Odolnější druhy dovedou koncentraci elektrolytů ve tkáních přesouvat a dokonce dočasně zvýšit (cukr, glycerin), takže dovolí zamrznout vodě v mezibuněčnému prostoru aniž by tím utrpěly membrány, protože v choulostivých prostorech je ochrana proti zamrznutí o to vyšší. Čímž zdárně přežijí i několik stupňů pod bodem mrazu. Některé kanadské druhy žab se probudí po tělesných teplotách až do minus deseti stupňů ze stavu, kterému my teplokrevní říkáme klinická smrt. Jenže ochranný mechanismus na druhé straně zapříčiňuje, že ani zmražené nejsou patřičně protvrdlé, pročež Mládek si s nimi kloudný hokej nezahraje.

Teplomilné ropuchy se tedy od těch obecných v zásadě neodlišují mrazuvzdorností, nýbž tvrdošíjnou neochotou za hnusného počasí vůbec vstávat. Pomalu se rozhoupávají k akci, když už otužilejší žáby mají dávno nakladeno, pulci se zdárně líhnou a rodiče se ptýlí po lesích a polích za obživou.
Na rande chodí jen za (poměrně) vlahých nocí, přičemž, na rozdíl od nás lidí, déšť spíše vítají a kaluže milují. Ale ani v dubnu nebo květnu by žádnou z nich nenapadlo skákat do stále ještě drkotavě studeného jezera, v jakém se s chutí ráchají hnědí skokani a ropuchy obecné.
Teplomilné žáby vyhledávají mělké kaluže, tzv. temporérní vody, které se na sluníčku rychle prohřejí.




Svým zbarvením se ropucha krátkonohá na holém blátě dobře ztratí.


Tady jsou oba druhy ve stejné louži – což občas vede k přehmatům, a to nikoliv vždy bez následků...


Oba příbuzné druhy se občas kříží, k nevelké radosti odborníků, kteří beztak mají dost co dělat s popisováním a přejmenováváním rozličných zeměpisných poddruhů a ustanovováním nových druhů a rodů. Doby, kdy v edici Albatros - „Světem zvířat IV“ bylo možno rozlišovat jednoznačné druhy, jsou tytam. Přesto lze i dnes - ve všedním životě, pro naši domácí potřebu - takého kusého dělení se i nadále přidržovat, ovšem ve vědomí, že dnes už to přísně vzato není ropucha zelená Bufo viridis, nýbrž „komplex“.
Bufo, případně Pseudepidalea viridis-komplex, rozpadající se do všelijakých variací na téma dříve tak přehledného druhu ropuchy zelené. Sytém není ustálen a vzhledem k tomu, že se tyto formy kříží s ropuchou krátkonohou, namítají někteří odborníci, zda to není tak trochu volovina ,ustanovovat pro ně vlastní rod, když už křížení druhů (natož rodů) je poněkud nepřístojné. Takže o zábavu je celkem postaráno.


Dočasné, tedy náhodné louže a tůňky skýtají hned dvě výhody: nejsou tam ryby a dravé larvy hmyzu, a, za druhé, voda se na sluníčku rychle ohřeje, což umožní rychlý vývoj pulců.

Rychlost látkové výměny přímo závisí na teplotě. Rozmezí přijatelných teplot závisí na toleranci enzymů. Člověk, jakožto teplokrevné zvíře má velice úzké hranice tolerance – naše enzymy se začínají cítit tuze šoufl při odchylce několika málo stupňů od normy 37°C.
Obojživelníci mají podstatně tolerantnější enzymy. Pulci všech našich ropušek se zimou neklepou, dokud nezamrznou v ledu (pak ovšem taky už ne), a směrem nahoru jim teplo nevadí, dokud jim nezačne docházet kyslík, kterého, jak fyzika káže, s teplotou ve vodě ubývá. Pulci ropuchy zelené snesou i teploučkou vodu, kterou lze označit spíš za řídké bahno, ve kterém by jiní pulci lekli. Proto jsou tyto ropuchy způsobilé v různých formách (které patří do zmíněnéného "ropuchozeleného"-komplexu) osídlit středomoří, ba i části severní Afriky.

mapka rozšíření celého ropucho-zeleného společenství
rozšíření nominátní (tedy té "naší") formy ropuchy zelené dle Wikipedie
Jak patrno, i vzhled mapy rozšíření závisí na tom, koho do druhu počítáme a komu přiznáme status vlastního druhu. Čímž jsme opět u výše zmíněné otázky druhového škatulkování. Zatímco egyptská příručka Vám tedy bude slibovat, že ropuchu zelenou potkáte v oázách Qattara a Faiyum, trvá mnohý evropský klič k určování obojživelníků na svém, že Egypťani vůbec žádné ropuchy zelené nemají a že to, co tam žije se nazývá Bufo boulengeri.

Vezměme si jako ponaučení, že pulci, kteří se neuvaří v brakické louži na pomezí saharské oázy, se celkem hravě vypořádají s prosluněnou břečkou evropské kaluže.
Při takových letních plusminus 30°C se pulci vyvíjejí mnohonásobně rychleji než v březnových sotva pěti stupních (míněn březen, nikoliv ten letošní fujtajbl). Vývoj může trvat tři měsíce, dá se ale stihnout i za necelé tři týdny.

Všechno je tedy otázka teploty a času: Chcete-li se zkrátka pářit v poměrně velkém rybníku, musíte s tím v každém začít případě včas, má-li vaše potomstvo stihnout metamorfózu před podzimkem. Výhoda velkého jezera je, že jej pravděpodobně najdete každý rok na stejném místě a můžete si tam dát rande najisto. Nevýhoda bude, že voda bude nejen poměně chladné, ale budou v ní asi plavat ryby, polézat dravé larvy vážek a potápníků a nakonec přiletí i ty bestie kachny, a všichni vám budou svorně žrát dětičky, pročež jich musíte naklást hodně, aby vůbec nějaké zbyly. Zrovna tak se chová ropucha obecná a přesně tak se nechová ropucha zelená ani krátkonohá.

Temporérní louže má tu nevýhodu, že nikdo nedovede najisto předvídat, kde a kdy vznikne (snad s vyjímkou některých pražských chodníků). Samečkové ropuch proto za jarních nocí brousí nazdařbůh krajinou a kdo z nich objeví vhodnou loužičku, posadí se doprostřed a začne zpívat na celé kolo. Jedná se skutečně o krásný hlahol, jaký by laik přisuzoval spíš nějakému zvláštnímu ptákovi než ropušákovi. To platí jak pro ropušáky zelené, tak pro krátkonohé a nezřídka se oba druhy sejdou ve stejné kaluži. Na volání reagují jiní samečkové, kteří se pak spojí v pěvecký sbor. Takto společně přivábí samičky, o které chlapíkům jde a o něž se následně servou, jak bývá u ropuch zvykem (viz loňský ropuší blog).

Pro srovnání tři nočí zvuky:
-Zpěv samečka ropuchy krátkonohé. Jeho slyšitelnost přesahuje v otevřené krajině jeden kilometr.

-Podrážděný a tichý pokvik ropuchy obecné nabyl nového významu: samečkové se ozývají zpravidla jen když se v tlačenici cítí obtěžováni jinými samečky. Tím se totiž odlišují samci od zcela kušujících samiček - hovořime o ropuchách.

-Decentní noční pobrukování skokana hnědého. Jelikož i skokani hnědí mají domluvené místo a termín srazu, nese se jejich volání na vzdálenost několika desítek metrů. Čímž se výrazně liší od jiných, uvřískaných druhů, kroutících slechy zejména zbědovaným a psychicky labilním rybářům. Nechť!

K odposlechu prosím klikněte na název pod příslušným obrázkem. Po přehrání zvuku se ikonkou "zpět" dostanete opět do blogu. Doufám, že to u Vás bude fungovat stejně jako u mě.



ropušák krátkonohý .......................... ......ropušák obecný ........................ ........skokan hnědý

volání ropuchy zelené na Wikipedii

V Čechách, kde ropucha krátkonohá patří k vůbec nejvzácnějším obojživelníkům, zasahuje svým výskytem jen na východ republiky. Na Chachary nevybyla žádná, což považuji i coby nepřejícný Pražák za příliš tvrdé opatření. Fotografie pocházejí z jižního Porýní, kterému milostivý osud ráčil nadělit slušné populace všech tří ropuch (závistivě pošilháváme na východ za kuňkou obecnou, která nám byla upřena výměnou za kuňky žlutobřiché).

Hojnost ropuch krátkonohých se posuzuje jinak než u ropuch obecných. Zatímco středně velký rybníček je na jaře frekventován mnoha stovkami až tisíci ropuch obecných z okruhu jednoho, dvou kilometrů, sejde se v májové louži oněch teplomilných ropuch co by na prstech spočítal - a to z obdobně velkého radiu. Jejich hustota je od přírody řidší a to nikterak nevadí, neb díky dokonalému svolávacímu systému se partneři v přírodě přesto najdou. Kde populace ropuchy obecné klesne na podobné hodnoty, lze hovořit o přinejmenším lokálním ohrožení, spojené s faktem, že chybějící tisíce požíračů bezobratlé žoužele jsou na ekologické rovnováze lokality znát.

Důsledkem rozdílné hustoty osídlení a způsobů migrace je, že vzácné druhy ropuch vidíme vzácněji rozježděné po vozovce. Což neznamená, že by byly zajížděny málo. Dokonce ani že by relativně k hustotě jejich populace byly zajížděny méně. Znamená to jen, že ochranné ploty a ropuší tunely pro nepředvídatelně migrujících druhy nemají valný význam.
Jediné o co lze požádat, je, aby řidičové milí bedlivě čučeli před sebe, všímali si co zajíždějí a pokud možno se vyhýbali malým objektům na vozovce, zejména pokud jsou živé, což se, pravda, za jízdy trochu těžko rozlišuje. Jako podpůrná psychologická konstrukce snad pomůže představa, že se jedná o rozbušky protitankových min.
Uklidňující prohlášení: v naprosté většině zemí žabičkáři protitankovými minami nedisponují a i kdybychom je měli, většina znás by je nasazovala více než zdrženlivě.

Ropušky krátkonohé a zelené, nezajeté, zpravidla během května už roztahaly své šňůry vajec po louži a tím je zahájen závod:
Do čerstvé louže se totiž rychle stěhuje létavý dravý hmyz (znakoplavky, potápníci a pod.), který pulcům dovede dát pěkně zahulit a vzhledem k tomu, že pulců nejsou takové masy jako u ropuch obecných, zatímco vodních ploštic je hodně, může to být ke konci ošemetné.
Závod bývá zostřen tím, že slunko žíznivě loužičky vyssává, čemuž pulci čelí tak, že se shromažďují v nejhlubších místech a svými ocásky pilně hloubí jamky do dna, v nichž někdy stihnou vyvinout nožičky a plíce včas. Někdy ne, takže zbyde zaschlé bláto s dekorativním ornamentem vyprahlých pulců.



Poutníče, až uvidíš pulce ležeti v tísni, neleň, vyhledej plastový kelímek, jejž nedbalé čuně jakés nechalo válet při cestě, prohlub kaluž, přečerpej trochu vody pulcům a přispěj jim několika dny času, který chudáčkové potřebují do své metamorfózky. To Ti sice zákony nekáží, ale bude to od Tebe hezké. Nic Tě to nebude stát, leda pár zbahněných botek, případně pár zbahněných děcek, ale to pro ně bude pedagogicky hodnotné.



Paradoxní spojenci:
Ochranáři přírody zpravidla nejásají, když se stavbaři zakusují stále dále hlouběji do zdeptané už přírody. Nicméně bagry a buldozéry jsou občasnými spojenci tzv. pionýrských druhů. Planýrují vegetaci a obstarávají to, co v nedotčené přírodě mívají na starost povodně, sesuvy půdy, vichřice a požáry. Ony projevy bezuzdné přírody, které člověk ve své tzv. kulturní krajině seč může potačuje. Bohužel je to vždy krátkodobá radost, neb plodné korejniště zpravidla vyústí v další betonovou škatuli nebo asfaltované parkoviště.

Občas může mít i smysl požádat bagristu, zda by nebyl tak hodný a v nějakém nefrekventovanem koutě staveniště svůj pásák parkrát neotočil a půdu nerozryl.
Na jednu sezónu tak poskytne temporérní biotop, který pro zde zmiňované druhy bude mít daleko větší hodnotu, než pěstěné, krásně zelené tůňky v zahradách, které jsou obsazené hltavými skokany, dravými larvami vážek, o rybkách nemluvě.


Toto je jeden z mnohých příkladů, jak se ochrana druhů může dít effektivně, snadno a levně. Stačí VĚDĚT jak, kde a kdy udělat louži (a nebýt zklamaný, když přesto nebude kýženými žábami osídlena).



Ropucha zelená a ropucha krátkonohá jsou, abych to shrnul, freelanceři. Hledají si příležitost každý rok nanovo, na nejisto a občas, když jim krajina a počasí nepřeje, celý ročník potomků prostě nevznikne. Proto je jejich populace ve srovnání s jinými tak řídká a proto figurují na seznamech ohrožených druhů poměrně vysoko.

Technická poznámka:
V loňském ropuším blogu se ku konci rozběhla diskuze o žabích tunelech a plotech.
Jak koukám, tak tento text je už beztak nestoudně dlouhý, proto o plotech snad pohovořím příště. Samozřejmě opět se zištným záměrem, znovu připomenout řidičům žabí problematiku a udržovat obojživelný bol v povědomí. Sledujte se mnou příchod další jarní teplé fronty, jezděte pak po nocích ohleduplně k žabičkám, eventuelně i k opilcům a budete-li chtít, sejdeme se jednou opět u tématu obojživelného tunelování.
-------------------------
linky:
Opětovné upozornění na předchozí ropucho-skokanský blog
Ropucha krátkonohá na Wikipedii
Ropucha zelená na Wikipedii