Něco nám tu klesá, ale vlastně co? HDP, mezinárodní obchod nebo životní úroveň?

Staří si ještě pamatují, že potraviny bývaly na lístky, nebylo čím topit a ani v čem.
Kupodivu, tuto dramatickou situaci se podařilo zvládnout během několika let a lidé byli šťastni, že mohli zase jezdit na dovolenou vlastním prdlátkem a poslouchat rock’n’roll na vlastním gramofónu.

Od té doby zaznamenáváme stálý pokles životní úrovně:
Naše auto není zdaleka tak supr jako má soused a ani ho nemyjeme. Děti mají zastaralé i-pody, náš televizor není HD a žádný náš počítač není up to date a to už od okamžiku jeho pořízení. Cokoliv koupím, bude nejpozději do čtyř let porouchané, neopravitelné, inkompatibilní a musím kupovat křáp nový, ještě digitálnější a s ještě delším návodem.

Když jsem chodil do školy, byla kvalita lidského bytí definována parametry zesilovače, reproduktorů a sluchátek. Nic nám nebylo dost HiFi. Tzv. Klirrfaktor (harmonic distortion) nad 1% byl cejchem hanby a kdo si sám své repráky nepotáhl speciální novou látkou, byl mimo konkurenci.
Nedávno mi byla mými dětmi násilně nasazena „sluchátka“, abych se vyjádřil k jakémusi songu. To, co se z nich řinulo, byl ryzí Klirrfaktor a celou skladbu možno srovnat s poruchou v polním telefonu. Takových sluchátek by se slušný člověk dříve ani klacíčkem nedotknul a mp3-player možno jen milosrdně zašlápnout aby se už netrápil.
Platíme za nebývalou kvalitu obrazového přenosu, ale děcka si lebedí, když se na technicky dokonalé filmové produkce dívají na rozmazaném, zapixlovaném thumbnailu bídácké kvality.

Doslova od nepaměti k vysoké životní úrovni patřily i kožichy ze vzácných živočichů. To se náhle změnilo, protože dámy slýchaly stále častěji poznámky na způsob: „Já si ušiju kabát z babský srsti.“ Takový výrok ze skupiny mladíků na náměstí v Karslruhe, doprovázený spíš souhlasným uculováním spoluobčanů než pohoršením nad nedostatkem p.c., dovede nahnat husí kůži i pod norkovým kabátem. (Zvlášt pronesen-li v Němčině, v níž nepostrádá jistého přídechu věrohodnosti.)
Móda, která kdysi zdánlivě bezalternativně decimovala biodiverzitu na několika kontinentech, byla náhle zlikvidována a celebrita se nemůže rychleji veřejně zdiskreditovat, než když se ukáže v kožichu.

Řečeným chci jenom ilustrovat, že známky životní úrovně jsou věcí naší definice.

Pan profesor Zelený mluví o životě ve tvaru L a míní mezinárodní obchod ve tvaru L.
Jakožto ekonom používá cenu jako měřítko hodnoty.
Přitom hodnotu lodi naložené čínskými produkty lze definovat různě: lze vyčíslit množstvím peněz, za které produkty možno prodat, nebo lze náklad označit jako elektrošrot, jehož recyklace bude stát spoustu peněz.

Můj dědeček říkával: Nejsem dost zámožný na to, abych si mohl dovolit kupovat si levné výrobky.
Dnes už to neplatí. Cena neodráží kvalitu, ale inovaci, povětšinou inovaci nesmyslnou a prázdnou. Dnes lze rozlišovat toliko levné šmejdy od předražených šmejdů.

Mnohé, kdysi seriozní evropské značky se úspěšně zdiskreditovaly a nejsou už zárukou kvality, nýbrž zárukou, že budete platit za jejich reklamu. Na nenápadném místě juká totiž nápis „made in PRC“ což je synonym pro šunt, a to neopravitelný.

Logickým následkem je, že smýšlení spotřebitelů se obrací i u drobného zboží.
Nejoblíbenější značkou v Německu se totiž stalo: no-name.
Ještě před deseti lety byl spotřebitel poslušen televizní reklamy a uvědoměle kupoval značkové zboží. Sahal-li po no-name, pak s jistým studem. Jen anarchisté záhy postřehli, že no-name bývá vyráběno značkovými firmami, na stejných produkčních linkách, jen s toliko rozdílem, že v jejich ceně nejsou obsaženy obrovité výdaje na reklamu.
No-name produktem prostě neplatíme za televizní program. Mizerný.
Nevím jak Vám, ale mě připadají televizní reklamy, vyzdvihující exklusivitu té které značky podivně zaprášené a obsoletní. Reminisicence na staré časy.

Blížíme se tedy stavu nula:
Značky ztrácejí význam, sugestivní moc reklam se vytrácí. (Což znamená, že za TV-programy a tisk budeme muset začít opět platit přímo a ne oklikou přes reklamní agentury, což kvalitě informací může jedině prospět.)
Je-li reputace značkového zboží otřesena, lze v druhém stupni zpochybnit reputaci některého zboží vůbec.

V Kocourkově žil truhlář, který denně vyráběl desítky dřevěných židlí. Židle byly díky velkoprodukci levné a do týdne se jim podlomily nohy. Díky tomu měl stále dosti zakázek na nové židle. Tento systém byl udržován v rámci job-security až do chvíle, kdy kocourkovští zjistili, že jim definitivně došel les.

Představme si – jenom pro srandu a k hrůze ekonomů – že by se ještě dříve než budou doplundrovány světové resource, podařilo překonat, každému sám v sobě, onen v lidské psyche zakořeněný odměňovací systém z nákupu nového.
Že bychom přestali definovat prestiž jedince výškou jeho konzumu. Že by se jedinec za vysoký konzum musel naopak ospravedlňovat před veřejností, protože nadužívá společné resource.
Že by se zastavil debilní kolotoč krvavého čerpání surovin ze zemí, jejichž obyvatelé nám nic zlého neudělali, výroby mizerných plagiátů nevolníky v diktatůrách, transportu šmejdů kolem celé zeměkoule, v okamžiku expedice již zastaralých, aby během čtyř let tyto výrobky skončily jako jedovatě čadící hromada někde v Africe.
Není jediného technického důvodu, proč by pračka, počítač, mobil nemohly fungovat dvacet let a po té byly snadno a levně opravitelné. Není jediného rozumného důvodu, proč by evropští producenti měli soupeřit s asijskými neumětely co do mizernosti kvality a exportovat pracovní místa do vykořisťovatelských lágrů – leda že si to konzument přeje.

Je čas zamyslet se vůbec nad tím, jak chceme definovat blahobyt. Množstvím krámů kterými se musíme obklopovat protože se to od nás očekává? Hustotou komunikačních spojení skrz které neplynou o nic důležitější kecy než po starém bakelitovém telefonu?
Odečteme-li od své životní úrovně všechny krámy které vůbec nepotřebujeme a které stejně nefungují a soustředíme-li se na to podstatné, životní úroveň náhle stoupne.

Přestavba ekonomického a společenského systému by byla katastrofální, jak nám říkají, protože výrobou drahých, kvalitních a hlavně trvanlivých výrobků se producent dnes spolehlivě přivede na mizinu. Globalize je prý strašně užitečná a nedá se zastavit.
Pravda, konzument se dříve choval jako domorodý idiot, jemuž globalizace slibovala laciný ráj na zemi a nechtěl za kvalitu platit. Dnes se jako idioti chovají i domácí producenti, neb za vysokou cenu nabízejí nesmyslné features a nikoliv kvalitu a trvanlivost. Built-in obsoletion je dnes nejpokročilejší technologií i v Evropě.

Zkuste říct sedlákovi: „Inu, pantáto, obruč vám praskla. Třeba zahodit povoz a koupit nový. Koně musíte vyměnit taky, protože s novým nebudou kompatibilní.“
Selský – dnes snad už jedině selský – rozum dá, že když v době tenčících se zásob surovin a zdražujících se výdajů na transport vyplýtváme značnou část prostředků na udržování onoho slabomyslného cyklu, přijde nás nákup deseti neopravitelných šmejdů dráž než nákup jednoho kvalitního výrobku.
Kdyby se suroviny a práce investovaly do trvanlivých a potřebných produktů, místo stavby tupé hladové zdi ze šrotu, bylo by s daleko menší spotřebou možno zajistit vyšší životní úroveň pro všechny.

Vše vázne na organizačních problémech, protože by bylo obtížné zajistit rovnoměrnou zaměstnanost a rovnoměrné příjmy všech (a gigantické příjmy některých). Peníze jsou dosud měřítkem všeho a zároveň neodrážejí ani v nejmenším jak kvalitu produktů, tak kvalitu výkonu, za který jsou pobírány. (A kromě toho slouží jako libovolně množitelné žetony v internacionální ruletě.) Ekonomika, založená na počtech s takovou proměnlivou, není schopna sama sebe reformovat, leda válkou.
Ale snad by bylo vhodné najít i nějaké jiné, ač organizačně snad náročnější řešení. I tak to bude asi stokrát jednodušší, než zajistit si novou planetu.

Konzument si musí napřed ujasnit sám se sebou, zda je ochoten vzdát se té možnosti, vytahovat se před svými bližními stále novými produkty a zda se nebude cítit lépe obklopen menším počtem dobře vybraných kvalitních produktů, byť letitým užíváním osahaných. Zda je hotov vzdát se každoroční drobné (povětšinou pitomé) inovace. Zda je ochoten odhalovat a zarytě bojkotovat svinské výrobky, jejichž koupí ještě ke všemu hospodářsky posiluje diktatury bezohledně ničící lidi i přírodu.
Útěchou mu budiž, že nebude muset každoročně studovat stastránkové návody.
Kvalitativní inovativní skoky budou i takto nadále možné. Jenom to plížení se po Gigabitech, Megahertzech a pixlech v měsíčním odstupu přestane. Zároveň bude cena výzkumu soustředěna v jednom drahém produktu na který bude nutno déle střádat a nebude rozmělněna na mnoho mizerných.

Jak ale může dojít k zásadní změně?
Jisté, zatím marginální úkazy jsou již patrné. Jako v politice, nabývá možnost informace v této konzumní válce významu.

Zasvěcení dokonce už vědí, že přístroje se zabudovaným akumulátorem nejpozději do tří let zařvou. Vědí, že životnost většiny TFT-Displayů a TV-decoderů lze zmnohonásobit výměnou tzv. LOW ESR kondenzátorů za pakatel. Lze v síti dohledat, kde se v kterém přístroji skrývá onen záměrně poddimenzovaný odpor v ceně 15ct, který má po čtřech letech provozu prohořet. Stejně jako některé údajně nespravitelné inkoustové tiskárny lze resetovat pomocí tajného kódu (viz síť). Průmysl se proti subversivním opravám a dodavatelům náhradních dílů zuřivě brání právně a i technickým „pokrokem“. Cítí totiž lépe než veřejnost své nebezpečí.

Existují už stránky, odhalující metodicky mechanismy built-in-obsoletion (tzv. „Fuck-up-gadgets“, česky „kurvítek“). Tyto se liší od renomovaného „Stiftung Warentest“ tím, že se nestarají o podružné funkce, ale tím že se zabývají trvanlivostí a možností opravy. Což „Warentest“ programaticky zanedbává. Lze doufat, že ze zatím drobných hnízd odporu vznikne diskreditační vlna proti systému, postaveném na zbytečném ničení resourcí a že konečně vznikne jednoduchá možnost srovnávat výrobky na základě trvanlivosti a skutečné kvality a nikoliv tvaru poprsí na katalogu. Zatím lze výrobci zvláště drzých kurvítek nasadit psí hlavu a odlišit je od té hrstky přežívajících slušných jen v zasvěcených fórech. Tak to ale nemusí zůstat.

Už před patnácti lety, chtěl-li kdo v našem kraji zakoupit závěsný dětský vozík za bicikl, měl na výběr mezi několika tucty převážně asijských produktů. Studoval jsem je. Všechno šmejdy plastikový. A jediný model od prťavé lokální firmičky. V obchodních řetězcích se dodnes nevyskytuje. Stojí trojnásobek průměru. Je nezničitelný.
Kupodivu těchto vozíků v celém kraji na silnici stále přibývá. Je to lokální úkaz o radiu snad 100 km. Na dětech se holt šetří nejméně.

Já vím, píšu o vozících a pitomých kondenzátorech – jenže ona ta změna preferencí při výběru zboží může ve svém důsledku zatočit celou tou slavnou globalizací.

Záleží na soudnosti spotřebitele a ochotě, investovat čas do informací a reflektovaných rozhodnutí dřív než rozhodnou okolnosti.
Pan profesor Zelený se ve svých úvahách nezmiňoval o možnosti, že by lidé mohli být ochotni ze základu změnit své chování a svévolně se vzepřít trendu. To zřejmě odpovídá obecnému vnímání ekonomů. V globálním měřítku má nejspíš pravdu. V nacionálním ne.
Němci například prokázali, že dovedou své priority náhle a epickým způsobem změnit a to jak v dobrém, tak i v katastrofálním měřítku. Dále ukázali, že jejich přesvědčení se s jistým časovým odstupem promítají do jiných částí světa (pročež značné části evropského obyvatelstva si dnes osvojují staré německé omyly, jichž se Němci zhostili již před více než šedesáti lety).
Myslím, že momentálně se nacházíme na prahu další změny, jejíž směr ještě není ujasněn. A dále myslím, že se žádné zájmové skupině nepodaří tento přerod ukormidlit tak, jak si to zatím ještě představuje, protože Gleichschaltung medií je dnes již neuskutečnitelná.
Tedy v Německu.
Jak tomu bude v Čechách, netuším.

Za dvacet let budou znalci schopni dnes se odehrávající vývoj logicky předpovědět, tak jako dovedou umnou mluvou vysvětlit to, co si v roce 1933 ani v nejbujnějších snech neuměli představit. Dnes se prodlužováním čáry na čtverečkovaném papíře dokresluje křivka do tvaru L. Ale co když ani ty čtverečky už nesouhlasí?