Úvod autora blogu: Bez dlouhých úvodů navazuji rovnou na první a druhou epizodu nejoblíbenějšího seriálu české blogosféry :)) a přináším poslední várku Schiffových komentářů, postřehů a prognóz. Jsou z roku 2006 a končí jasným a definitivním verdiktem. Další léta už myslím nejsou třeba, zaprvé Schiff už neříká nic moc nového a za druhé v polovině roku 2007 si už nastávající problémy uvědomila i spousta dalších prozíravých lidí a Schiffovy postřehy už nevypadají tak výjimečně jasnozřivě. Tak se pěkně bavte a ať se vám líbí!



Krysař Greenspan - Tento týden dal Alan Greenspan konečně vale Federální rezervě, které předsedal osmnáct let. Politici a kamarádi z Wall Street jej pochopitelně zahrnuli chválou. Jeho rozpínavá monetární politika umožnila bezhlavé a zdánlivě beztrestné utrácení, politikům snadné znovuzvolení a finančnímu sektoru prudký rozmach neproduktivních (leč výnosných) spekulací všeho druhu. Není proto divu, že jej všechny uvedené skupiny mají v takové oblibě. Nicméně fakt, že jej tak vychvalují právě politici a investiční bankéři, neomylně svědčí o tom, jak mizernou práci Greenspan odváděl.

Spokojenost Washingtonu s volbami a Wall Streetu s výší manažerských odměn totiž něco stojí a v Greenspanově případě je tou cenou rozvrácená americká ekonomika stojící na pokraji katastrofy. Greenspan za dobu své vlády proměnil Ameriku z nejbohatšího věřitele na světě na nejostudnějšího světového dlužníka, z nejmocnější průmyslové bašty na druhořadého poskytovatele služeb. Z národa zodpovědných střadatelů udělal stádo závislé na konzumu. Místo sebeobětování a odříkání nastoupilo požitkářství, místo tvrdé práce papírování a místo reálné produktivity účetní čáry máry.

Jako důkaz jeho údajného mistrovství uvádějí Greenspanovi fanoušci „nejdelší období hospodářského růstu v amerických dějinách“ a zdánlivou obratnost, s níž se prý šéf Fedu dokázal vyrovnat se všemi finančními krizemi. Ve skutečnosti dosáhl Greenspan pouze toho, že oddálil nevyhnutelné, kam až to jen šlo. Každou bublinu, která se chystala splasknout, hbitě dofoukl, čímž si koupil dostatek času, aby mohl odejít ze scény dřív, než začne jít do tuhého. Jeho odchod by si možná zasloužil i malou oslavu, nebýt toho, že jej nahrazuje člověk, který bude možná ještě neschopnější.

Greenspanova éra byla pravým požehnáním pro politiky a bankéře, ovšem naprostou katastrofou pro zbytek Ameriky. Po Greenspanově odchodu se dlouhodobá solventnost státu, finanční instituce a, co je nejdůležitější, pevnost měny, potácejí nad propastí. Greenspan není žádný Maestro, ale spíš krysař z Hameln, který dovedl Ameriku na pokraj finanční propasti. Všichni se ještě stále náramně bavíme, jelikož nám v uších doznívají líbivé tóny píšťaly, ale až hudba přestane hrát, probudíme se do hodně tvrdé reality. - 2. února 2006

***

Šou musí jít dál - Včera si Ben Bernanke odbyl první z povinných poutí na Capitol Hill (sídlo Kongresu – pozn. překl.) Jako Alan Greenspan před ním, i Bernanke vesele bagatelizoval problémy, do kterých se vážně nemocná americká ekonomika řítí – schodky obchodního salda, rozpočtové deficity, státní dluh, nevyplacené závazky, inflace, nulové úspory, podvyživené penze, hypoteční bublina a naše rostoucí závislost na zahraničních centrálních bankách. Zkrátka a dobře vychvaloval neviditelné šaty na nestydatě nahé americké ekonomice.

Pod tlakem však zdráhavě připustil, že určité potíže nás přece jen čekají. Dodal ovšem, že ne dřív, než dospějí naše vnoučata. To je obvyklá politická taktika – řeči o vnoučatech vzbuzují u voličů falešný dojem, že problémy lze odsunout o dalších třicet, čtyřicet let. Většina z nás na to, co se stane v tak daleké budoucnosti, příliš nemyslí, a politikům je to už úplně fuk, jelikož žádný z nich ve volbách roku 2050 kandidovat nebude.

Skutečnost je ovšem taková, že platit účet nebude příští ani přespříští generace, ale už ta naše vlastní. Jistě, naše vnoučata budou možná žít v chudší Americe, pokud se ovšem zavčasu nevystěhují do nějaké slibnější země, ale přímé náklady poneseme my, až nám úspory a penzijní připojištění rozleptá inflace a hodnota našich domů spadne na polovic.

Greenspan se často holedbal, že dovede mluvit libovolně dlouho, a přitom neříct prakticky nic podstatného. Pokud si dal Bernanke za cíl pokračovat v jeho šlépějích, pak bylo jeho včerejší vystoupení úspěšné. Jeho kariéra šéfa Fedu však úspěšná nebude. Greenspan mu nechal pěkný svinčík a já bych si tipl, že Bernanke, místo aby se pustil do úklidu, znovu zamete nepořádek pod už tak boulovatý koberec z dovozu. - 16. února 2006

***

Příběh o dvou farmářích - Farmář Čang pěstuje jen samé pomeranče. Farmář John zase jen samá jablka. Každý zkrátka pěstuje jen to, co dovede nejlépe, a přebytek vyměňuje za ovoce toho druhého. Oba farmáři tak těží ze své konkrétní komparativní výhody a volného obchodu. Čang „exportuje“ pomeranče jen a pouze proto, aby mohl „importovat“ jablka a vice versa.

Jednoho jara však Johnův jablečný sad sežehne mráz. John nemá, s čím by obchodoval, v břiše mu ale kručí. Navrhne tedy Čangovi, že mu za jeho pomeranče vystaví dlužní úpis. A jelikož Čang by všechny své pomeranče stejně nespořádal a jelikož mu John slíbil desetiprocentní úrok navíc (vyplacený pochopitelně v jablkách), s návrhem souhlasí.

Čang přijme Johnovu nabídku jen kvůli ovoci, které mu Johnův dlužní úpis slibuje. Papírek sám o sobě žádnou cenu nemá. Čang se ho nenají. Hodnotu mu dává pouze slib, že mu za něj John dá jablka.

Jenže další jaro postihne Johnovu úrodu znovu přírodní pohroma, tentokráte povodeň. I uzavře John s Čangem znovu tutéž dohodu – vezme si od něj pomeranče a slíbí mu do budoucna obvyklou splátku v jablkách.

A teď si představte, že nebohého Johna trestá Pánbůh rok za rokem, zas a znovu a že John dál odebírá od Čanga pomeranče výměnou za dlužní úpisy. Dříve či později Johnovi dojde, že si žije docela dobře, aniž by se musel lopotit se sklízením úrody. I pokácí všechny své jabloně a sad přestaví na golfové hřiště. Od rána do večera pak hraje golf a baští Čangovy pomeranče. Odborně řečeno – John přešel na „ekonomiku služeb“.

Čang má na druhé straně tolik práce se svými pomeranči, že se na Johnův green vůbec nedostane. A co hůř – dlužní úpisy bere od Johna tak dlouho, že už zapomněl, k čemu vlastně jsou. Už zapomněl, že mu za ně kdysi John slíbil jablka. Místo toho teď měří své bohatství jen podle toho, kolik má v portmonce dlužních úpisů.

Navíc měl John kdysi dávno ve vesnici tak znamenitou pověst, že Čang může s jeho úpisy obchodovat a kupovat za ně od ostatních farmářů nejrůznější zboží a služby. Nikdo si jaksi nevšiml, že místo bývalého jablečného sadu se dnes na Johnově pozemku zelená golfové hřiště, pročež jsou jeho dlužní úpisy naprosto bezcenné, neboť John už je za jablka vyměnit nemůže, ani kdyby chtěl.

Někteří z vás si teď možná říkají, že celá vesnická ekonomika nyní závisí na Johnových bezcenných papírcích. Kdyby si však vesničané zčistajasna uvědomili, jak se věci doopravdy mají, museli by chtě nechtě uznat své ztráty. Jejich skutečná ekonomická situace by se však zlepšila, protože by alespoň přestali hromadit bezcenné dlužní úpisy. A pokud jde o farmáře Čanga, ten by se mohl znovu naplno – a doslova – těšit plodům své práce.

Tím, kdo by byl doopravdy nahraný, by byl pochopitelně John, jelikož bez jablečného sadu a bez schopnosti kupovat zboží na dluh by trpěl hlady. Musel by přestavět své golfové hřiště zpátky na sad, připomenout si, jak se pěstují jablka, a opravit své zrezivělé nářadí (pokud je mezitím nevyměnil za golfový vozík a titanové hole). Kdyby to ovšem nedokázal, nezbývalo by mu, než prodat hřiště farmáři Čangovi a nechat se zaměstnat v jeho pomerančovém sadu jako česač. - 16. března 2006

***

Dva v tom - Nominací nového ministra financí, dosavadního šéfa banky Goldman Sachs Henryho Paulsona, se prezident Bush zřejmě pokusil o zopakování kouzelné formule z 90. let s názvem Greenspan/Rubin. Spojením těžké váhy z Wall Street s respektovaným činovníkem Fedu chce očividně vzbudit u lidí dostatek falešné důvěry, aby udržel iluzi americké prosperity alespoň do voleb. A jelikož Wall Street je expertem na lakování narůžovo, mohlo by se Paulsonovi podařit nalakovat i nevábného vepře jménem americká ekonomika, jako to dělali všichni jeho předchůdci před ním.

Jenže Bernanke s Paulsonem jsou dnes v mnohem svízelnější situaci. Vepř je podstatně tlustší, víc zapáchá a je mnohem umazanější než kdy předtím. Za časů Rubina a Greenspana všichni ještě věřili na novou éru zázračné ekonomiky a svět se nemohl nabažit amerických finančních produktů. Tenkrát jsme nevedli válku proti teroru a nebudovali šťastné zítřky v Iráku. Navíc se nám povedlo obalamutit celý svět, že se opravdu a upřímně snažíme splácet státní dluh. V neposlední řadě tu byla takzvaná „politika silného dolaru“, spolu s lochneskou a yettim nejtajuplnější tvor na světě, kterého nikdo nikdy neviděl, a přesto v něj všichni věřili.

I kdyby však Paulson prohlásil, že je silnému dolaru na stopě, naletěl by mu dnes někdo? Politika silné měny je chvályhodný cíl, nelze ho však dosáhnout bez tvrdé práce a odříkání. Student, který vytrubuje, že má politiku jedniček s hvězdičkou, a přitom místo učení kouří trávu nebo tráví celé dny v hospodě, je k smíchu. A stejně k smíchu je národ, který má údajně politiku silné měny, a přitom se místo spoření zadlužuje, místo výroby konzumuje a centrálním bankéřům nechává zcela volnou ruku. - 1. června 2006

***

Konec blahobytu ve Spojených státech amerických - Fed zvýšil sazby, a zavdal tak příčinu k obavám, že přílišným utahováním monetárních šroubů pošle ekonomiku do recese. Vzhledem k nerovnováhám v naší ekonomice je však recese nejen nevyhnutelná, ale také naprosto nezbytná, a dojde k ní, i kdyby se Fed třeba na hlavu stavěl.

Nerovnováhy plynou zejména z přemíry spotřeby a zadlužování a nedostatku úspor a produkce a lze je vyrovnat pouze přiškrcením toho prvního a podporou toho druhého. Recese je jediný způsob, jak omezit spotřebu, ale až nás postihne, nebude to proto, že Fed zvýšil sazby, ale protože je předtím tak nezodpovědně snížil.

Další krajně špatnou zprávou je to, že realitní bublina konečně praskla. Zatím vydala jen tichý pšouk, ale příští rok z ní začne vzduch unikat silou uragánu. A pokud Bernanke uklohní záchrannou politiku podle Greenspanovy kuchařky a srazí sazby znovu k zemi, tentokrát se přebytečné peníze Fedu nepřelijí do akcií či nemovitostí, nýbrž do opravdových věcí jako komodity či spotřební zboží. Fed se ocitl na křižovatce, odkud vedou všechny cesty ke stagflaci. - 29. června 2006



Autorem zveřejněného textu je Peter Schiff, investiční analytik a majitel brokerského fondu Euro Pacific Capital. Ve světě financí proslul nejprve správnou předpovědí tzv. internetové bubliny na přelomu tisíciletí a poté také hypotéční a úvěrové bubliny, která praskla na konci roku 2007. Na Youtube je videokoláž jeho televizních vystoupení, která má na kontě již přes milion a čtvrt shlédnutí (https://www.youtube.com/watch?v=2I0QN-FYkpw).

Peter Schiff je zastáncem volného trhu a minimálních zásahů státu, má však dar vysvětlovat a objasňovat ekonomické zákonitosti obyčejným a srozumitelným jazykem a ve svých článcích apeluje na zdravý rozum a prostou logiku, která se v dnešní přematematizované a přemodelované ekonomii někdy ztrácí.

Peter Schiff zveřejňuje na své internetové stránce www.europac.net každý týden komentáře k aktuální politické a ekonomické situaci, především ve Spojených státech, které by však mohly zajímat i české čtenáře. Jsem rád, že se mi podařilo získat jeho souhlas k překladu a umisťování jeho textů na můj blog na Aktuálně.cz.