Dekáda za všechny peníze aneb Krugmanova velká nula
Ron Paul – Dekáda za všechny peníze aneb Krugmanova velká nula
Minulý týden jsme oslavili konec dekády, na kterou bude chtít spousta lidí co nejrychleji zapomenout.
Sloupkař deníku New York Times a vedoucí představitel tzv. keynesiánské ekonomické školy Paul Krugman jí dal přezdívku „Velká nula“. Doslova napsal: „Z hlediska hospodářského pokroku či úspěchu se v uplynulé dekádě nestalo zhola nic.“ V tom má pravdu. Krugman si ovšem dál stojí za svým názorem, že za to může příliš mnoho ekonomické svobody a příliš málo státní kontroly.
Jedno mu budiž přičteno k dobru – alespoň přiznal, že nafukovat ekonomické bubliny je chyba. Zejména když sám ještě před pár lety prohlašoval, že kocovinu z tzv. internetové bubliny vyléčíme nejlépe tak, že nafoukneme bublinu realitní. Dnes už však nemůžeme být k přehmatům vlivných ekonomů jako Krugman tak shovívaví jako dříve, obzvláště když tito lidé tak flagrantně ignorují daňové, monetární a regulační náklady svých „řešení“.
Krugmanovi koneckonců ještě pořád vrtá hlavou, proč „nikdo“ nepředvídal krizi. Jak u všech všudy mohli ekonomové takovou pohromu přehlédnout? Inu, všichni ji nepřehlédli, někteří ji viděli už z pořádné dálky a vytrvale na ni upozorňovali. Politici by měli konečně začít popřávat sluchu i ekonomům tzv. rakouské školy, pokud kdy chtějí najít dlouhodobé řešení našich problémů. V opačném případě nás bude bolet hlava ještě hodně dlouho.
Rakouská ekonomická škola je školou zdravého rozumu. Recesi nelze řešit bezhlavým utrácením. Nelze zardousit ekonomiku přemírou regulací, a pak se divit, že nefunguje. Nelze danit podnikatele i zaměstnance až k mezím snesitelnosti a čekat, že budou odvádět stále stejný pracovní výkon. Nelze vytisknout celé stohy nových peněz a myslet si, že všechen ten papír nějakým kouzlem neztratí na hodnotě. Stát nemůže „vyřešit“ dlouhodobou nezaměstnanost tak, že z lidí bez práce nadělá úředníky nebo jim bude do smrti posílat podporu. Nelze si žít donekonečna nad poměry. V ekonomice by měli jedni vyrábět jen a pouze to, co druzí chtějí kupovat. Růst státní správy je protikladem hospodářského růstu.
Politici a úředníci tyto nepříjemné, leč samozřejmé zásady neslyší rádi. Je pro ně mnohem lákavější mávat kouzelnou hůlkou veřejného zadlužování a ze všech problémů vinit všechny kromě sebe. Je načase, aby sobě i nám přestali lhát.
Lidé na ulici viní ze všeho volný trh, málokdo si však uvědomuje, že v důsledku fatálně pomýlené, leč politiky široce akceptované keynesiánské teorie je dnes naše země více socialistická než kapitalistická. Zatímco soukromý sektor byl za uplynulých deset let jako na houpačce, jednou dole, jednou nahoře, státní správa vytrvale rostla, protože keynesiánci poradili politikům, že čím víc daní, dluhů a inflace, tím lépe. Jak dlouho ale vydržíme, když naším jediným růstovým sektorem je ten úřednický?
A pokud jde o nedostatek regulací – před pár lety jsme například přijali tzv. Sarbanesův-Oxleyův zákon*, nejobsáhlejší regulační opatření za mnoho let. Zákon však nejenže neznamenal překážku pro podvodníky typu Bernieho Madoffa, ale navíc vyhnal spoustu menších firem do zahraničí.
Lidé pracovali tvrdě a Krugman správně poukazuje na to, že se prakticky nikam neposunuli. Stát naopak neustále posiluje a při započtení inflace drží hospodářský růst blízko nule. Krugman je z této nuly evidentně zklamaný, nicméně pokud budeme poslouchat keynesiánce jako on ještě další dekádu, bude nula brzy vypadat jako lákavý cíl. Konečným výsledkem neustálého tištění a znehodnocování peněz je naprostý rozklad střední třídy. A tomu bychom měli zabránit především.
* Zákon přijatý po účetních skandálech obřích firem jako Enron či WorldCom. Má bránit účetním podvodům, na druhé straně však s sebou přináší značné administrativní náklady, které si menší firmy nemohou dovolit.
Ron Paul je poslancem americké Sněmovny reprezentantů za Texas. Roku 2008 kandidoval na prezidenta za Republikánskou stranu, kterou však tvrdě kritizuje. Jedna z nejkontroverznějších, ale i nejzajímavějších postav současné americké politiky. Více zde.
Pro zájemce můj Twitter
Minulý týden jsme oslavili konec dekády, na kterou bude chtít spousta lidí co nejrychleji zapomenout.
Sloupkař deníku New York Times a vedoucí představitel tzv. keynesiánské ekonomické školy Paul Krugman jí dal přezdívku „Velká nula“. Doslova napsal: „Z hlediska hospodářského pokroku či úspěchu se v uplynulé dekádě nestalo zhola nic.“ V tom má pravdu. Krugman si ovšem dál stojí za svým názorem, že za to může příliš mnoho ekonomické svobody a příliš málo státní kontroly.
Jedno mu budiž přičteno k dobru – alespoň přiznal, že nafukovat ekonomické bubliny je chyba. Zejména když sám ještě před pár lety prohlašoval, že kocovinu z tzv. internetové bubliny vyléčíme nejlépe tak, že nafoukneme bublinu realitní. Dnes už však nemůžeme být k přehmatům vlivných ekonomů jako Krugman tak shovívaví jako dříve, obzvláště když tito lidé tak flagrantně ignorují daňové, monetární a regulační náklady svých „řešení“.
Krugmanovi koneckonců ještě pořád vrtá hlavou, proč „nikdo“ nepředvídal krizi. Jak u všech všudy mohli ekonomové takovou pohromu přehlédnout? Inu, všichni ji nepřehlédli, někteří ji viděli už z pořádné dálky a vytrvale na ni upozorňovali. Politici by měli konečně začít popřávat sluchu i ekonomům tzv. rakouské školy, pokud kdy chtějí najít dlouhodobé řešení našich problémů. V opačném případě nás bude bolet hlava ještě hodně dlouho.
Rakouská ekonomická škola je školou zdravého rozumu. Recesi nelze řešit bezhlavým utrácením. Nelze zardousit ekonomiku přemírou regulací, a pak se divit, že nefunguje. Nelze danit podnikatele i zaměstnance až k mezím snesitelnosti a čekat, že budou odvádět stále stejný pracovní výkon. Nelze vytisknout celé stohy nových peněz a myslet si, že všechen ten papír nějakým kouzlem neztratí na hodnotě. Stát nemůže „vyřešit“ dlouhodobou nezaměstnanost tak, že z lidí bez práce nadělá úředníky nebo jim bude do smrti posílat podporu. Nelze si žít donekonečna nad poměry. V ekonomice by měli jedni vyrábět jen a pouze to, co druzí chtějí kupovat. Růst státní správy je protikladem hospodářského růstu.
Politici a úředníci tyto nepříjemné, leč samozřejmé zásady neslyší rádi. Je pro ně mnohem lákavější mávat kouzelnou hůlkou veřejného zadlužování a ze všech problémů vinit všechny kromě sebe. Je načase, aby sobě i nám přestali lhát.
Lidé na ulici viní ze všeho volný trh, málokdo si však uvědomuje, že v důsledku fatálně pomýlené, leč politiky široce akceptované keynesiánské teorie je dnes naše země více socialistická než kapitalistická. Zatímco soukromý sektor byl za uplynulých deset let jako na houpačce, jednou dole, jednou nahoře, státní správa vytrvale rostla, protože keynesiánci poradili politikům, že čím víc daní, dluhů a inflace, tím lépe. Jak dlouho ale vydržíme, když naším jediným růstovým sektorem je ten úřednický?
A pokud jde o nedostatek regulací – před pár lety jsme například přijali tzv. Sarbanesův-Oxleyův zákon*, nejobsáhlejší regulační opatření za mnoho let. Zákon však nejenže neznamenal překážku pro podvodníky typu Bernieho Madoffa, ale navíc vyhnal spoustu menších firem do zahraničí.
Lidé pracovali tvrdě a Krugman správně poukazuje na to, že se prakticky nikam neposunuli. Stát naopak neustále posiluje a při započtení inflace drží hospodářský růst blízko nule. Krugman je z této nuly evidentně zklamaný, nicméně pokud budeme poslouchat keynesiánce jako on ještě další dekádu, bude nula brzy vypadat jako lákavý cíl. Konečným výsledkem neustálého tištění a znehodnocování peněz je naprostý rozklad střední třídy. A tomu bychom měli zabránit především.
* Zákon přijatý po účetních skandálech obřích firem jako Enron či WorldCom. Má bránit účetním podvodům, na druhé straně však s sebou přináší značné administrativní náklady, které si menší firmy nemohou dovolit.
xxx
Ron Paul je poslancem americké Sněmovny reprezentantů za Texas. Roku 2008 kandidoval na prezidenta za Republikánskou stranu, kterou však tvrdě kritizuje. Jedna z nejkontroverznějších, ale i nejzajímavějších postav současné americké politiky. Více zde.
Pro zájemce můj Twitter