Svobodo, jsi jak zdraví, jen ten tě opravdu cení, kdo tě ztratil, mohla by znít parafráze Mickiewiczova verše o lásce k vlasti podle dicta polského státního orla: elementum meum libertas. Kdo by neoslavoval vítězství svobody (a nezávislosti), za kterou umírali už od Thermopyl celé generace hrdinů evropské civilizace!

A přesto jsou chystané oslavy dvacátého výročí 17. listopadu v Praze nějak nedomrlé, neduživé a rozpačité. Prezident vydal k výročí polemickou knihu, v níž popřevratové období bilancuje, Petr Pithart, vydal jinou, která devětaosmdesátý vysvětluje. Několik konferencí, pár pietních akcí a demonstrací vlasteneckých ministran. Jeden koncert „Dvacet let bez opony“ a ze světových politiků jen důchodkyně Madeleine Allbrightová.

Svoboda je především velký paradox. Jakmile je, tak už zanedlouho vidět není, stane se samozřejmou. Je jako čirý vzduch, jenž důkladně obnaží všechny neduhy a nedostatky společnosti, státu i politiky. A že jich je! Těch špatných návyků, resentimentů, zkažených životů, nedokončených restitucí, a aby zapšklosti nebylo málo, ještě ekonomický návrat bývalé nomenklatury!

Svoboda přinesla i nevítaný a nechtěný rozpad čechoslovakistického státu. A tak lidé, zvláště ti starší, mrzutí z toho, že není, tak jak očekávali a doufali, mají ke slavení chuť pramalou. Ostatně jako všude v poválečné Evropě byl s nacionalismem vyhozen i patriotismus národního státu.

Funguje tu také zrádná a milosrdná paměť, která pro naši psychickou rovnováhu barví na růžovo zlou minulost, a vzpomíná jen na to dobré, vždyť i v koncentračním táboře existovalo mládí, láska, šťastné okamžiky a pěkné počasí. V celoživotním táboře upadajícího socialismu se leckdo sice relativně leč subjektivně slušně zabydlil, o kariéristech ani nemluvě. A že to umí! Od Mariána Čalfy, který během převratu dokázal přesedlat z vlády komunistické do vlády disidentské, až k dnešnímu „českému“komisaři Evropské unie s moskevskou kolaborantskou minulostí.

Je tu však jeden skrytý důvod a možná i příčina rozpaků ze svobody. Ta totiž vyžaduje zápas a oběti. A ne aby takhle spadla s nebe, aby ji téměř nikdo nevzýval ani nečekal! A je-li pravda, že za ta čtyři desetiletí prošlo komunistickou stranou Československa sedm milónů lidí (Václav Havel), nemohlo být osvobození přeživších (i oni byli totiž propuštěni) víc než rozpačité. Oddychli si a chtěli zapomenout, byť s mrzutými existenčními obavami, zda jim to nový režim nespočítá. Nespočítal, ale rádi jej mít nemohou.

A přece jen máme co i koho oslavovat. O záchranu naší civilizace se zasloužili velcí hrdinové i nechtění statisté Prozřetelnosti (Gorbačov). Staletí se už Evropa potýká s radikalismem, jenž nás chce vysvobodit z morálky a ze svaté loajality vůči rodině, společenství i státu, ze všech tradic i dobrých zvyků, a slibuje nám v různých obměnách stále stejný sociální ráj rovnostářského manažerského kolektivismu. Liberté - avšak nikdy ne v řádu, v tradici a transcendenci, ale vždy jen s egalité, s fasces, s národním a nakonec i mezinárodním socialismem. Boj o evropskou cilizaci stál už hekatomby mrtvých, ale na to poslední impérium (zatím) ježící se nukleárními raketami se už nedostávalo konzervativním obráncům svobody sil; vždyť museli neustále doma zápasit s jeho sympatizanty a souputníky.

A hle, kdy to už nikdo nečekal, a kdy impérium ideologicky unavené a vyčerpané vlastní samožernou ekonomikou i expanzí do všech kontinentů, povstal na ruské zemi gigantický soudce Gulagu i socialistické utopie, a sověti začali rapidně ztrácet po světě své přívržence. A stejně nečekaně ze samého papežského stolce zazněl neoblomný hlas v obraně sociálního a duchovního řádu, člověka s osobním prožitkem totalitarismu, jenž nemohl zůstat oslyšen ve své vlasti, jež se jediná v impériu nacházela ve stavu psychické permanentní revolty. A pak je tu ještě třetí osoba, jeden skromný hlas v pozadí, který s nenapodobitelným úsměvem dodával Američanům odvahu a přesvědčil je, že i poziční studenou válkou, jak se říkalo ozbrojenému míru, lze porazit „impérium zla.“

Postavme tedy alespoň my triumvirátu našich skutečných zachránců triumfální oblouk v našich myslích, anti svět sociálních rovnostářů to za nás nikdy neudělá.

Psáno pro časopis Týždeň