V Anglii začala občanská válka, tedy jen ta verbální, jak to v demokracii před volbami chodí, otravný blitzkrieg přetížených slov, které budou muset po pět měsíců všichni nějak snášet. Ty tam jsou časy, kdy na volby stačil jen měsíc nebo dva.

Přitom mají Angličané už dávno svůj názor hotový a nehodlají po čtvrté volit labouristy, zvláště ne pod vedením mrzoutského a těžkopádného navíc partají dosazeného a tudíž nezvoleného Gordona Browna, který je jako dlouhodobý ministr financí zodpovědný za veleobří státní dluh (13% příští rok v objemu 80% HDP, ve srovnání s Českem více než dvojnásobný). Čerstvý volební manifest toryů ukazuje, že se kampaň bude stále ještě vágně pohybovat v mantinelech zbytnělého sociálního státu, čili volební rétoriky ujišťující voličstvo, že koza hospodářství i v recesi zůstane celá a vlk sociálního státu se přesto nažere, ačkoli každý ví, že to teď nepůjde a proto voliči všude v Evropě dávají sociálním konzervativcům přednost.

Mluvit adresně i v číslech a ještě vyhrát volby se dnes už dost dobře nedá, není proto divu, že našel David Cameron jen malou odvahu (musí vypadat odpovědněji než nezodpovědní socialisté), když prohlásil, že to takhle dál nejde, masivní deficit musíme snížit, má-li si Spojené království udržet pozici páte ekonomiky světa. Logika typu, nebude-li pršet, nezmoknem. Avšak o kolik, jak rychle a hlavně jak? To se nedovíme, volebně nejdůležitější, je jen to, co každý ví. Inu, volby nejsou vhodnou dobou na rozvíjení ekonomických teorií.

Margareta Thatcherová v době odborového socialismu a vysoké inflace slibovala pot a slzy, čili recesi a privatizaci jako způsob hospodářského ozdravení. V nynější recesi a mírné inflaci lze politicky korektně slibovat buď jen větší inflaci anebo větší zadlužení budoucnosti. Cameron sice podobně jako Thatcherová zdědil socialismus, ale nikoli v podobě státních firem, nýbrž jako armádu úředníků, státních zdravotníků, učitelů, policistů a dalších státních zaměstnanců. Každý čtvrtý pracuje dnes v Anglii pro stát. A k tomu ještě připočtěme státní sociální výdaje, které pobírá už pět milionů osob. A tady je zakopán pes, když se privatizovat nedá, pouze voliče vyhazovat z práce. A tak, aby vypadal sociálně, a alespoň něčím uplácel voliče, tak vedle teoretického snížení deficitu nabízí také další malé kosmetické podpory - na utužení manželství (?), rodiček a dětí zaostávajících ve škole.

A zatímco obětí vlády je letošní třídní 50% zdanění nejbohatších (což do státní kasy téměř nic nepřinese), toryové chtějí snížit nejvyšší penze státních úředníků (což také nic nevynese) a na rok zmrazit úřednické platy (výnos čistě teoretický). Obě strany volebního konfliktu zřejmě předpokládají, že nově zdanění volí protistranu. A tak se o všeobecném zvýšení daní (samozřejmě DPH) mluví jen pokradmu a úkosem, o snížení stavu státních zaměstnaců (přibylo jich za labouristů milión) a o sociálních dávkách (také o milión víc) se nemluví vůbec. A právě zde se nachází nevyužitá rezerva pracovní síly, kterou nafouklý sociální stát živil, aby nemusela pracovat. Na to ovšem ani jedna z obou sociálních stran odvahu nemá. Jedna z principu, druhá z obavy, že nevyhraje volby.

Cameron mluví o optimismu a naději (kohosi připomíná nebo snad napodobuje), hovoří o potřebné změně “státního managementu”. To mu jistě vítězný podíl voličů podepíše. Většina z nich ovšem jen v zoufalé naději, že udělá nakonec přece něco jiného, než sliboval ve volební kampani. Že šlo jen o lákavá slova pro tu nepatrnou nerozhodnutou menšinu, která rozhoduje.

Pro deník E15