Nauka o smíchu se jmenuje gelotologie (gelos je řecky smích). Pojmenoval ji tak někdy v 80. letech minulého století, už jako vědu (do té doby to byla jen zábava), německý psycholog a psychoterapeut Michael Titze. Nápad a základní poznatky dostal od rakouského psychologa Viktora Frankla, který díky humoru a udržování smyslu života přežil nacistický koncentrák.

Když Titze začal experimentovat s humorovou terapií, zjistil, že mnozí pacienti a klienti nemají rádi, když se jim někdo směje. Přesně řečeno to nemá rada většina lidí, i těch braných jako normální. Ti to však vesměs dokážou nějak civilizovaně zpracovat, či jak se psychologicky říká, integrovat. Určité procento těchto lidí ale trpí nadměrnou vztahovačností a berou téměř jakýkoli smích či vtip za urážku osobní či skupinovou. Někdy na sebe paranoidně vztahují i smích, který zaslechnou odněkud zdaleka a rozhlížejí se, odkud že si to z nich kdo utahuje. Jakmile někde někdy od někoho zažili, co pokládali za výsměch, dlouho si to pamatují a neodpouštějí a buď se jim vyhýbají nebo se znepřátelí. Ze strachu, že se jim bude někdo smát, se snaží být nenápadní, a když už se nápadnosti nevyhnou, dávají varovné signály, že s nimi nebude žádná sranda, nebo srandě druhých předejdou nacvičenou srandou svojí, které pak ale chraňpánbůh aby si někdo dovolil se nezasmát.

Na těch si doktor Titze založil vědeckou kariéru a tuto nově objevenou psychologickou chorobu nazval gelotofobie. Zjistil při tom, že gelotofobie může být nebezpečná, či přesněji řečeno nebezpeční mohou být gelotofobové. U mnohých totiž smích či vtip vzbuzuje pocit uraženosti, agresivity a potřeby vtipálky a smíšky trestat, v krajních případech zabíjet.

Pro tyto pacienty vymyslel smíchovou terapii, která spočívá v tom, že se jich skupina sejde v nějaké „smíchovně“, nejlépe v taneční zkušebně se zrcadly, a dají se do řehotu, který se stupňuje, jak se jeden na druhého a každý na sebe v zrcadle dívá. Tato terapie v Německu tak zpopulárněla, že na ni lidé chodí v takových houfech jako na jógu nebo fitness.

Ta početně menší skupina gelotofilů, kteří naopak vášnivě milují, když se jim smějeme nebo si z nich utahujeme, je rovněž psychicky vyšinutá, ale není nebezpečná, protože málokdo nás bude chtít zabít za to, že se mu odmítneme smát. Z této kategorie se rekrutují komici, kteří, když se jim nesmějeme, mívají naopak sklony k depresím a sebevraždě. Ti však mnozí často mívají deprese pořád, takže jejich pravou příčinu psycholog nedokáže idetifikovat.

Ze staré Vídně plné psychiatrů, psychologů a psychoanalytiků se traduje tato anekdota:

Přijde k jednomu takovému hrozně deprimovaný pán a rozvypráví se mu o svých depresích, fobiích a sebevražedných sklonech.

„To je opravdu vážné,“ pokývne doktor hlavou, „na to ani já nic nevymyslím. Ale poradím vám. V tomhletom divadle teď vystupuje hrozně srandovní klaun, jmenuje se Grock. Ten vás z toho určitě vytáhne.“

„Ale pane doktore,“ rozpláče se pán, „já jsem Grock.“

Ale vraťme se k těm mnohem početnějším gelotofobům. Už několik let je vážně studuje dánský psycholog Nicolai Sennels, který tak tímto studiem nalezl psychologické vysvětlení poprasku kolem Mohamedových karikatur, jak vznikl a proč zrovna v Dánsku. Dánové totiž podle něho mají nejnižší stupeň gelotofobie na světě, trpí jí jen 1,67 procent. S tímto nízkým stupněm gelotofobie, automaticky předpokládaným i u jiných (a se zcela nevinně mohamedofilním úmyslem), si udělali mezi kreslíři soutěž, jak dánským dětem prezentovat islám trochu zábavněji než dosavadní nudné příručky. Netušili, že narazí na gelotofobii muslimskou, kterou ze studia dánských muslimských pacientů Dr. Sennels naměřil na 33 procent, čili dvacetkrát silnější. A byli nechápavě vyděšeni, jak se může někdo brát tak vážně. Holt, jak říkával ajatoláh Chomeiní, islám není žádná sranda.

I dal se Dr Sennels do studia koránu, kde pro muslimskou gelotofobii nalezl historický a náboženský původ. Je jím sura 21, v níž si sousedé z Mohameda hned na začátku jeho prorocké dráhy utahují, když jim vypráví, jak si ním povídá archanděl Džibríl. Mohamed se naštve, dopustí se na nich násilí a postěžuje si Džibrílovi. Ten mu od Alláha vzkáže, aby zapsal, že vysmívat se Mohamedovi a jeho učení je trestný čin hrdelního stupně.

Když už to měření gelotofobie rozjel, dal se Dr Sennels jen tak ze zvědavosti do měření u jiných národů. Nejlíp z ostatních dopadli Norové s 2,97 procenty a poměrně slušně ještě Izraelci s 5,91 procenty. Překvapivě slabě na tom jsou Britové na 13 procentech, přesně stejně jako Němci. Stejně překvapivě lépe dopadají Španělé na 11,65 procentech.

Češi ve Sennelsově studii zastoupeni nejsou. Jak se to tak pokouším odhadnout, občas vzpomínám, jak nás čerstvé české emigranty rmoutilo a hořčilo, když si Angličané utahovali z té naší „slovanské duše“. Když si k tomu spočítám, kolik už se do mě, poangličtěného renegáta, navezlo uražených Čechů, hádal bych to někde okolo 20 procent. Ale aby mně za to někdo nenafackoval, přenechám to raději Cyrilu Höschlovi.

Vyšlo v časopise Xantypa