Na co platíme DPH
Pět zemí EU se potácí na pokraji finančního krachu. Ostatní jsou po uši zadlužené. Státní penze britských nebo italských důchodců (s výjimkou politiků a státních úředníků) nevystačí na zaplacení nájmu jednopokojového bytu. Penzijní systémy mnoha zemí se hroutí. Po celé Evropě krachují nebo “zeštíhlují” firmy a roste počet nezaměstnaných. Rostoucí daně a zároveň ceny stlačují čistý příjem a životní úroveň zaměstnaných Evropanů na dlouho nevídané reálné minimum, z něhož se nedá uspořit na krkolomně vyšponované ceny bytů. Arabské revoluce vyhánějí do rekordní výše ceny energetiky (které se promítnou do cen všeho). Všude se zvyšuje DPH, která kdysi začínala nenápadně na pěti procentech, pak osmi, pak deseti, dnes šplhá na dvacet a někde i pětadvacet. Celá Evropa se smiřuje s tím, že bude muset žít střídmě.
Ale politici a úředníci EU jako by žili v uzavřené bublině nekonečných a neomezených toků peněz.
Baronka Ashtonová, šéfka nové diplomatické služby EU s ročním rozpočtem 500 milionů eur (který už v prvním roce přeteče odhadem o 50 milionů) si vyžádala extra 10 milionů na zakázky externích PR konzultantů produkujících propagační videa a navazování styků (“networking”) pomocí veřejných prezentací, recepcí, rautů, koktejlů a pracovních večeří. Jejích účelem je “ilustrovat pro veřejnost rostoucí důležitost role EU jako globálního hráče v budování míru a zvládání krizí”. Diplomatická “vnější služba” už má k dispozici (na stálých platech přes 10.000 eur měsíčně) dva mluvčí, jednoho mediálního poradce a “ředitele strategických komunikací”. Plus dalších 909 zaměstnanců “komunikačního oddělení exekutivy EU”. Plus patnáctimilionový mediální rozpočet, který však “se vydává jen na základní faktické informace o tom, co služba dělá, na žádnou propagaci či ovlivňování někoho” a poskytuje “dobrou hodnotu za vydané peníze”, ujišťuje jeho ředitel.
Normální Evropan by si možná myslel, že takovou extravaganci zamítnou námi zvolení europoslanci. Jenže ti byli ve stejnou dobu příliš zaměstnaní schvalováním zvýšení vlastního rozpočtu o 17 000 na dalšího asistenta, čímž se roční rozpočet jednoho poslance se všemi asistenty (často členy rodiny a příbuznými) šplhá na čtvrt milionu eur. Může za to prý ta zatracená Lisabonská smlouva, která jim přidala tolik legislativní práce, že ji za dřívější peníze nezvládají.
Ale aby konečně každý začal chápat jejich důležitost, schválili si za 70 milionů muzeum věnované „politické, ekonomické a sociální historii evropské integrace, včetně jejího smyslu a jejích úspěchů z evropské a nikoli národní perspektivy zdůrazňující kořeny společných evropských hodnot, které podstatně zlepší komunikaci mezi parlamentem a občany“.
To jen za poslední měsíc. Předchozí měsíc to bylo podobné a příští měsíc se zase něco vymyslí. Na tohle – a ne na důchody – se vybírá francouzský výmysl z 50.let na financování eurobyrokracie, kterému říkáme DPH. Kvůli tomuhle musí občan na kolenou prosit politiky, aby mu nechali knížku a sebrali mu raději mrkev nebo máslo, protože něco mu přece sebrat musí. A nezbývá mu nic, čím by to dokázal zastavit. Zastupitelská demokracie vyrostla k dokonalosti.
Vyšlo v MFDnes
Ale politici a úředníci EU jako by žili v uzavřené bublině nekonečných a neomezených toků peněz.
Baronka Ashtonová, šéfka nové diplomatické služby EU s ročním rozpočtem 500 milionů eur (který už v prvním roce přeteče odhadem o 50 milionů) si vyžádala extra 10 milionů na zakázky externích PR konzultantů produkujících propagační videa a navazování styků (“networking”) pomocí veřejných prezentací, recepcí, rautů, koktejlů a pracovních večeří. Jejích účelem je “ilustrovat pro veřejnost rostoucí důležitost role EU jako globálního hráče v budování míru a zvládání krizí”. Diplomatická “vnější služba” už má k dispozici (na stálých platech přes 10.000 eur měsíčně) dva mluvčí, jednoho mediálního poradce a “ředitele strategických komunikací”. Plus dalších 909 zaměstnanců “komunikačního oddělení exekutivy EU”. Plus patnáctimilionový mediální rozpočet, který však “se vydává jen na základní faktické informace o tom, co služba dělá, na žádnou propagaci či ovlivňování někoho” a poskytuje “dobrou hodnotu za vydané peníze”, ujišťuje jeho ředitel.
Normální Evropan by si možná myslel, že takovou extravaganci zamítnou námi zvolení europoslanci. Jenže ti byli ve stejnou dobu příliš zaměstnaní schvalováním zvýšení vlastního rozpočtu o 17 000 na dalšího asistenta, čímž se roční rozpočet jednoho poslance se všemi asistenty (často členy rodiny a příbuznými) šplhá na čtvrt milionu eur. Může za to prý ta zatracená Lisabonská smlouva, která jim přidala tolik legislativní práce, že ji za dřívější peníze nezvládají.
Ale aby konečně každý začal chápat jejich důležitost, schválili si za 70 milionů muzeum věnované „politické, ekonomické a sociální historii evropské integrace, včetně jejího smyslu a jejích úspěchů z evropské a nikoli národní perspektivy zdůrazňující kořeny společných evropských hodnot, které podstatně zlepší komunikaci mezi parlamentem a občany“.
To jen za poslední měsíc. Předchozí měsíc to bylo podobné a příští měsíc se zase něco vymyslí. Na tohle – a ne na důchody – se vybírá francouzský výmysl z 50.let na financování eurobyrokracie, kterému říkáme DPH. Kvůli tomuhle musí občan na kolenou prosit politiky, aby mu nechali knížku a sebrali mu raději mrkev nebo máslo, protože něco mu přece sebrat musí. A nezbývá mu nic, čím by to dokázal zastavit. Zastupitelská demokracie vyrostla k dokonalosti.
Vyšlo v MFDnes