Čechy pří výuce národního sebevědomí čeká velký mindrák, až zjistí, že téměř všichni jejich giganti jsou Moraváci. Komenský, Palacký, Mendel, Masaryk, Baťa, Freud, Zátopek, Trumpová. A to je jen vršek ledovce. Ksakru, vždyť i ten největší český komunista byl z Vyškova. Pořád vám ti Moraváci vládnou (Topolánek, Langer, Nečas – a konce nedohlédnout). Skoro zázrak, že ještě někdo nevystopoval nějaké moravské spiknutí. Jakému českému sebevědomí vás asi může učit ministr školství, který je z Boskovic? On totiž jako ryzí Moravák musí chápat, jak celé to české sebevědomí upadá úměrně s úpadkem moravštiny. Bez jejího oživení jsou Češi odsouzeni k zániku a rozpuštění v eurounijním moři.

Rozumíte ještě té větě v titulku? Nebo třeba „Mastroianni hadra“? Co takhle „nekřédlé nebo dostaneš šufánkem po paštěce“? Kdy jste naposled (nebo vůbec kdy) slyšeli taková krásná slova jako „zhlavec“ nebo „skřidýlka“? Nabóchali se šléšek s kadlátkama a marhulovéch šišek? Nebo takových třeba lokší s pískem? Víte ještě, co bývala správkárna?

Všímáte si, jak jsou nahrazovány banálními až trapnými a nekonečně opakovanými celostátními klišé jako „přes to nejede vlak“, „slyší trávu růst“, „padni komu padni“, „je to o něčem jiném“, nebo dokonce (kristepane) „vo co gou“? Nejste z toho přitróblí?

Tož já vám to včil všecko přeložím.

Ta první věta znamená „nezakopni, abys neměl bouli“. A říkávaly ji každý den maminky dětem, když odcházely do školy nebo si na ulici hrát. Ta druhá znamenala pochvalu někomu, kdo se dokázal tak elegantně obléct, upravit a světácky vystupovat, že ve srovnání s ním byl i Mastroianni kus hadru. „Shakespeare hadra“ znamenalo, že jste dobře napsali slohovou úlohu – a řekl vám to tak i češtinář na gymplu. „Bardotka hadra“ byla pochvala ženské krásy. „Gottwald hadra“ bylo upozornění na zavilého komunistu.

Křédlení bývalo takové to houpání na zakloněné židli, které vaše maminky a hlavně stařenky vytáčelo tolik, že měly chuť vám sběračkou nafackovat. Zhlavec byl polštář (na rozdíl od cizáckého polstru ryze český vyjadřující podepření hlavy). Skřidýlka byla poklička, šléšky s kadlátkama byly škubánky se švestkami (pojmenovanými podle Kadlíka IV, který je na Moravě dal vysázet) a marhulové šišky byly meruňkové knedlíky. Lokše s pískem bylo jedno z těch nejchudších jídel – placaté široké nudle se strouhankou opraženou na másle a cukru. A starý pan Baťa mohl vyletět z kůže (říká se tohle ještě?), když mu v Čechách přeložili správkárnu na opravnu.

Já zase můžu vyletět z kůže, když mě dnes na Moravě zdraví „naschle“. Beru to jako kulturní a etnickou zradu. Desítky let jsem se, spolu s básníkem Ivanem Jelínkem, v BBC loučíval důsledně „nazhledanou“, aby se Morava necítila exilem opuštěná. Dnes se rozpouští v glajšaltovaném Česku, aby se ono mohlo rozpustit v glachšaltované Evropě. Ztrátou moravštiny to začíná a světovládou skončí.

O jaké národní dědictví přicházíme, si našinec uvědomí teprve, když projíždí sebevědomou Itálií a sleduje, jak si tam každý kraj mluví po svém a jak tím italština bohatne, napájená živou neapolštinou, sicilštinou nebo friulštinou. V Česku vaše moravské srdce dokáže zahřát už jen záznamník režiséra Miloše Horanského, sdělující, že si váš vzkaz „vydlábne“.

Vyšlo v MFDnes