Evropský sen selhal a nebyl to jen špatně provedený dobrý nápad, nýbrž nápad hloupý od samého začátku. Ujišťuje nás britský konzervativní europoslanec a novinář Daniel Hannan v drobné, ale truchlivými fakty napěchované knížečce A Doomed Marriage: Britain and Europe (Manželství odsouzené k zániku – Británie a Evropa). Evropská unie jako „jednotící síla, záruka míru, svobody a demokracie“ existuje jen jako virtuální realita v tiskové propagaci Evropské komise, Rady a Parlamentu. Ve skutečnosti má „komplikovaný vztah s liberálními hodnotami“, když ignoruje výsledky „nepodařených“ referend, netoleruje disent, beztrestně defrauduje rozpočet a persekvuje ty, kdo na to upozorňují. „Euronacionalismus“ nahradil nacionalismy národní a stal se novou ideologií. Nadšení prvních generací tvůrců Evropského společenství vyprchalo a nahradil je cynismus vládců vědoucích, že nemohou být svrženi. Z někdejších svěžích idejí se staly prázdné slogany opakované do nekonečna v propagačních materiálech chrlených Evropskou unií za peníze evropských daňových poplatníků. V zájmu těsnější integrace se odhazují „unikátní evropské příspěvky ke štěstí lidstva: osobní svoboda, právní stát, reprezentativní vláda“.

Evropa dosáhla svých největších globálních úspěchů vždy v dobách, kdy byla rozdělena na desítky států a státečků, vzájemně soupeřících, v tvorbě a nápadech se předhánějících. Krachovat začala, kdykoli se někdo pokoušel ji sjednocovat pod tou či onou nadvládou. V nejednotě byla její síla. Eurokracie ničí to, co Evropu dělalo úspěšnou: její rozmanitost, různost a pluralismus. Evropská ekonomika stagnuje proto, že evropské instituce jsou „posedlé stabilitou na úkor svobody“. Evropská demokracie kostnatí z opojení vírou, že jedině sjednocovaná nadnárodní Evropa může udržet mír ohrožovaný nacionalismem. Evropská instituční regulace trhu si pochlebuje iluzí, že se jí podařilo najít zlatou střední cestu mezi „barbarským sovětským socialismem a barbarským anglosaským volným trhem“. I při viditelném krachu utopického pokusu, jímž je euro, nás evropští politici straší, „že zhroutí-li se euro, zhroutí se Evropa“.

A opět Hannan připomíná, že národní státy jsou ničeny nadnárodními „ismy“ jako fašismus, komunismus, islamismus. A naopak, silné národní státy se jim dokáží lépe bránit. Národní stát, se všemi svými nedostatky, tvoří hráz proti „přetékání násilných ideologií přes hranice“. Národní státy vznikaly organicky, těší se lidovému souhlasu a mají v sobě zabudovánu nechuť k násilným převratným doktrinám. Lidé jistí svým nacionalismem respektují nacionalismy druhých a nepotřebují je znásilňovat. Churchillova nacionalistická Británie proti Hitlerovi získala svobodymilovné spojence ve všech národech právě díky svému neustále opakovanému ujišťování, že bojuje proti tyranii i za jejich národní svobodu. Evropská unijní konstrukce se hroutí proto, že stojí na doktríně, že národní loajality jsou umělé, přechodné a zdiskreditované.

EU není schopná praktikovat demokracii, protože ta „závisí na vztahu mezi vládnoucími a ovládanými, na smyslu pro společnou příslušnost a loajalitu“. Jinými slovy, potřebuje „démos“. Není-li démos, zbývá jen „kratos“ – státní moc, která si musí regulacemi vynucovat, co nemůže získat ve jménu občanského vlastenectví. Ale pro José Barrosa jsou národní vlády zastaralý koncept, protože „rozhodhnutí většiny demokratických institucí ve světě jsou často chybná“. Čili pryč s národy, pryč s demokracií. Na nedůvěře v národy i v demokracii stojí celá evropská konstrukce: model, v němž moc má být v rukou „odborníků“, neobtěžovaných nějakými volebními výsledky. Sjednocování by se nikdy nepodařilo, kdyby každé předávání pravomocí Bruselu měli schvalovat občané evropských států. Vědomí, že volbou do Evropského (v mnoha ohledech bezmocného) parlamentu volič nic nezmění, se projevuje v poklesu počtu občanů obtěžujících se jít volit. Ten od roku 1979 do roku 2009 spadl z 62 na 43 procenta.

Jako by to samo nestačilo, nedemokratický charakter EU podvrací vnitřní demokracii členských států nejen vydáváním regulací pro všechny státy zákonně povinných, ale i svrháváním volených premiérů a jejich nahrazení nevolenými technokraty, jako nedávno v Řecku a v Itálii. EU sponzoruje množství nátlakových organizací žádajících těsnější integraci, od Evropský svaz novinářů přes Evropskou lobby žen, po Evropskou cyklistickou federaci a pak vydává nová opatření „na žádost lidu“. To jsou organizace oficiálně nezávislé, ale žijící z grantů EU tančící podle její písničky. Regulace produktů (často diktované lobbyisty nadnárodních korporací) škrtí trh a výrobce. Regulace grantů a subvencí zvýhodňují některé výrobce před druhými. Nepůjde to snadno změnit proto, že příliš mnoho činitelů – kteří mnozí už ani nevěří unijní ideologii - z toho má dobré živobytí, kterého se nejsou ochotni vzdát.

Jeden politický zázrak Hannan však přece jen unii přiznává – totiž ždímání Německa, které do EU přispívá víc, než za Versailleských reparací, bez reptání a aniž by za to něco žádalo výměnou – kromě partnerství s ostatními, dříve právem nenávistnými Evropany. Jenže i ochota Němců financovat ztrátové země se pomalu chýlí ke konci.

Británie do EHS vstoupila v roce 1973 na konci svého největšího ekonomického úpadku, kdy zaostávala za téměř všemi západoevropskými ekonomikami kromě Iberie. Rok na to vypukla ropná krize, za níž se evropský růst zastavil a už se nikdy nevzpamatoval. V roce 1973 tvořila západní Evropa 38 procent světového HDP, v roce 2010 to bylo 24 procent a na rok 2020 se při dnešním trendu odhaduje 15. Británie byla navíc oklamaná vírou, že vstupuje jen do společného trhu bez politického sjednocování. A překvapená, když najednou musela odevzdat své teritoriální rybářské vody ze 70 procent zásob Severního moře na 15, přijmout zemědělskou politiku, ochranářství importu, narušení tradičních zámořských trhů a protiamerickou politiku. Od samotného vstupu má Británie s EU trvalý deficit. A s lítostí sleduje, jak v roce 2012 bývalý Commonwealth (její tradiční obchodní partner) předhání stagnující ekonomiku EU a pokračuje ročním tempem 7%. EU představuje 92% celkového britského obchodního deficitu v hodnotě 52 miliard liber, zatímco se zbytkem světa má 16-miliardový zisk. Tím se její členství stává ekonomickou absurditou: její důvody pro členství byly čistě ekonomické, nějaký nadnárodní evropský sentiment nikdy neměla. Po téměř čtyřiceti letech nedává toto neúspěšného „manželství“ smysl.

Nejschůdnější alternativou je uchování jednotného trhu volného pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu – bez unifikace politické, bez společné politiky zemědělské, bez mnohých produktových regulací a bez přijímání nadnárodních zákonů. Podle vzoru Švýcarska, Norska, Islandu a Liechtensteinska. Obavy z ekonomických následků jsou plané. Británie je pro EU větší trh než EU pro Británii, takže sankcí EU není třeba se obávat. Vztah Británie s EU dozrál k „přátelskému rozvodu“. To, že k němu zatím britští politici nemají odvahu, je jen tím, že zapomněli, že Británie je stále sedmá největší ekonomika světa a s oživením tradičních zámořských trhů by se mohla vrátit ještě výš.

Na Británii proto možná spočívá odpovědnost za prosazení odlišného modelu vztahů s EU, který by mohly převzít i další členské státy. Není v tom sama: Od roku 2005, kdy 62% Holanďanů odmítlo evropskou ústavu, po nich Francouzi a Irové, je zřejmé, že mlýny EU melou proti vůli evropských občanů. EU se dnes udržuje při životě už jen vírou ve svou nezbytnost. Kdyby Británie vystoupila, vztahy s kontinentem by se naopak zlepšily, jak by si evropský kontinent uvědomil, že „ztrátou špatného nájemníka získal dobrého souseda“. Vystoupit z EU by teď proto byl „nejlepší dárek, jaký by Británie mohla Evropě dát“.

Psáno pro www.ceskapozice.cz