„Freakonomics“ je nově vymyšlené anglické slovo, které by se asi nejspíš dalo přeložit jako „Cvokonomie“ - ekonomie fungující cvokatě, nepředvídaně, bizarně. Taky je to titul zábavné ekonomické knížky mladých amerických autorů, ekonoma Stevena D. Levitta a novináře Stephena J. Dubnera (Allen Lane, Penguin Books, 2005). Zábavná je v tom, jak sleduje různé neobvyklé ekonomické události, které jsou normálním postupem zavedeného ekonomcikého myšlení nevysvětlitelné, dokud se u nich nezjistí přičiny a souvislosti, které s ekonomickou vědou nemají nic společného.

Ekonomie, říká Levitt, je „věda s vynikajícími nástroji na získávání odpovědí, ale s vážným nedostatkem zajímavých otázek“. Těch si tato knížka klade hezkou řádku. Jako třeba:

Co je nebezpečnější, pistole nebo zahradní bazén? A než si jako každý stačíme odpovědět, že samozřejmě pistole, knížka nám předloží výsledek statistického propočtu dětských úmrtí utopením a zastřelením, který zní takto: „Vlastníte-li pistoli a máte-li na zahradě bazén, tak bazén má stonásobně větší pravděpodobnost vám zabít dítě než pistole.“

Nebo tato statistika, která by mohla v této chvíli zajímat i Čechy do brzké volební kampaně, na níž se už rozpočítávají desetimiliony korun z kapes daňových poplatníků:

Množství peněz, které se vydá na volební kampaň, nemá na výsledek skoro žádný vliv. Podle cvokonomického statistického propočtu kdyby vítězný kandidát snížil volební výdaje na polovinu, ztratil by jen jedno procento hlasů, zatímco poražený kandidát by musel na získání toho jednoho procenta zdvojnásobit výdaje.

Cvokonomie vychází z těchto několika základních premis: 1. Moderní život je řízen něčím, čemu se anglicky říká „incentive“. (Česky se to nemotorně překládá jako „hmotný podnět“, ale protože incentive nemusí být nutně podnět jen hmotný, nýbrž i morální, společenský nebo psychologický, říkejme mu klidně incentiva, nebo chcete-li, stimul). 2. Zaběhnutý konvenční názor se často mýlí. 3. Dramatické události mají často vzdálené a nenápadné příčiny. 4. Experti využívají své lepší informovanosti k vlastním cílům, spíš než k objektivnímu prospěchu. 5. Vědět, co měřit a jak, činí ze světa komplikovaného svět jednodušší.

Ekonomie tudíž je - nebo by měla být - především věda studující incentivy, bez ohledu na konvenční názor, s ohledem na nepravděpodobné příčiny, s vědomím, že expertům se nedá důvěřovat a s pečlivou volbou faktorů k měření.

Co vede lidi k podvádění nebo k poctivosti? Studie sendvičové samoobsluhy s placením do kasičky v kancelářích jedné firmy, sledující, kolik lidí kdy za vzatý senvič zapaltí a kolik ne, ukázala, že na poctivost či podvádění mají vliv tyto faktory: Krásné počasí povzbuzuje k poctiovějšímu placení, mizerné počasí k neplacení. Nejhorší jsou svátky. Ve vánočním týdnu, okolo velikonoc a Valentýna podvádění vzrostlo až o 15 procent, zatímco nepoctivější týden byl okolo útoků na manhattanská dvojčata 11. září. Příčinou podvádění o velkých svátcích je prý psychologický stres působený tím, že se na ně musíme připravovat, vymýšlet dárky, a podobně. V celonárodní krizi jako 9/11 zase naopak působí pozitivně a podvědomě lítost a solidárnost. Lidé se taky chovají poctivěji, když mají rádi svou práci a šéf je jim sympatický. Nejpozoruhodnější poznatek: Čím výš na žebříčku služebních funkcí se neplacení sendvičů sledovalo, tím víc podvádění zjišťovalo, a největšími neplatiči byli ředitelé, tedy ti, pro něž v poměru k jejich příjmu byly cena sendviče tak zanedbatelná, že se neobtěžovali ji platit vůbec. A lámejte si hlavu, jak podle tohoto poznatku nastavit komu jaké incentivy, aby všichni poctivě platili.

Jednou z nejmocnělších incentiv je strach, kterým experti s přístupem k neveřejným informacím manipulují ceny akcií a třebas i nemovitostí. Tak nás makléři mohou donutit koupit dráž, když nám naženou strach, že ceny stoupají, nebo levněji, ze strachu, že klesají. A kdo si myslí, že náš realiťák má zájem prodat naši nemovitost co nejdráž, protože z ní má přiměřenou provizi, mýlí se. Z provize řekněme 2 procenta pro celou agenturu dostane individuální agent osobně třetinu nebo i čtvrtinu (ostatek jde agentuře), takže řekněme půl procenta či míň. Kvůli půl procentu u nějaké té tisícovky navíc nebude riskovat dlouhé neprodání, když má okamžitou nabídku za nižší cenu. A tak nás přesvědčí třebas, že ceny celkově klesají nebo jsou v takovéto průměrné ulici s takto malou zahrádkou, kde o ně není velký zájem. Takže ačkoli od nás bere provizi, nepracuje pro zájem náš, nýbrž svůj.

Další incentivou pro muže i ženy je možnost seznámení a navázání mileneckých vztahů. Tak můžeme s nevěřícným kroucením hlavy sledovat, jak v seriálu Sex a město (a opravdových newyorských statisitikách) krásné inteligentní a dobře situované ženy nemohou sehnat vhodného muže proto, že se do New Yorku stěhuje příliš mnoho krásných žen právě proto, že New York má největší koncentraci bohatých, kultivovaných a zajímavých mužů. Ti pak mají tak obrovský výběr, že na ocet zůstávají spousty krásných holek, které by třeba doma v Milwaukee či Albuquerque ulovily chlapa na první lusknutí prstem, kdyby tam ale zase ty bohaté, kultivované a zajímavé našly.

Největším rošťákem ve vytváření konvenčního názoru a vkusu je reklama. Knížka uvádí obzvlášť humornou story chemického výrobku zvaného Listerine. Původně v 19. století účinný chirurgický anitseptik, později nahrazený lepšími a vytlačený z lékařského trhu, používaný na čistění podlah a léčení kapavky. Pak někdy okolo roku 1920 dostal někdo nápad používat ho na kloktání proti halitóze čili páchnoucím ústům. Do té doby si jimi nikdy nelámal hlavu, ústa páchla kdekomu kdečím. Změnila to reklamní kampaň zobrazující osamělé ženy a muže, odpuzované partnerovým páchnoucím dechem. „Copak si ho můžu vzít i s tím?“ stěžovala si v reklamě dívka. „S listerinem můžete,“ odpověděla reklama a tržba listerinu se za sedm let zvedla ze 115 tisíc na 8 milionů.

Na samém začátku 90. let minulého století ve Spojených státech najednou začala prudce a zázračně klesat statistika zločinnosti, když podle všech statistických propočtů měla stoupat ještě výš z už katastrofální výše. Pokles se zastavil až zpátky na úrovni statistik let 50. Zároveň s ní klesla i nezaměstnanost. Ekonomové, politologové a sociologové si lámali hlavy hledáním příčin ekonomických, politických a sociologických. Nepřišli na nic přesvědčivého, kromě delších trestů vězení, častějších rozsudků smrti jako odstrašujícího prvku, zvýšení počtu policistů nebo ekonomické konjunktury a zvýšené životní úrovně. Různí politici, primátoři a policejní stratégové se plácali po zádech, jak se jim to dobře daří. Nikomu však nevycházelo, že by i všechny prvky dohromady mohly mít tak prudký výsledek - skoro 50-procentní pokles.

Až tato knížka přišla na to, jak se to stalo. V roce 1973 Nejvyšší soud legalizoval potrat pro celé Spojené státy za snesitelných sto dolarů. To už byla cena, jakou si mohly dovolit i opuštěné černošské matky bez otcovských přípěvků, jejichž děti byly tradičně největším zdrojem zločinnosti. Tak budoucí zločinci prostě přestali přicházet na svět a začátkem 90. let začala dorůstat generace, v níž bylo o několik milionů zločinců míň než v generacích předchozích.

Přesný opak se stal v Rumunsku. Tam Ceausecu v 70. letech potrat zakázal a přivedl tak na svět početnou novou generaci, která ho o vánocích 1989 vypískala a dala odstřelit.

Vyšlo v týdeníku Euro