Dnešní tolik haněné průmyslové emise zachránily před sto lety planetu před udušením. Nadbytek kysličníku uhličitého v ovzduší je prý pro planetu blahodárný, protože povzbuzuje větší růst vegetace a snižuje její spotřebu vody. Lidská aktivita, na niž se svádí globální oteplování, ovlivňuje ovzduší pouze ze dvou procent, čímž se veškerá kjótská a kodaňská jednání stávají směšným vtípkem. V podnapilém stavu chodit pěšky je osmkrát smrtelnější než v něm řídit auto. Opice se snadno učí peněžní ekonomice. Zvyšování cen má u některých druhů zboží a služeb pozitivní účinek na objem prodeje.

To je několik heslovitých příkladů ekonomických absurdit, které Steven D. Levitt a Stephen J. Dubner rozepisují ve své druhé „cvokonomické“ knížce Superfreakonomics (HarperCollins, New York, 2009) navazující na jejich zde dříve recenzovanou Freakonomics, jejíž titul jsme si přeložili jako „Cvokonomie“. Nová „Supercvokonomie“ je další soubor zábavně psaných ekonomických nepravděpodobnosti odpozorovaných z událostí, v nichž logické předpoklady a předpovědi kontrastují s reálnými statistikami. Autoři do svých pozorování nepravděpodobností zavádějí pojmy jako „zákon nezamýšlených následků“ a „externalita“. Těmi vysvětlují neočekávané události nebo skutečnosti, které mohou ekonomický vývoj obrátit jinam, než kam logicky směřoval. Někdy jsou to i události nepostřehnuté, tudíž nezapočítané do ekonomické rovnice, předpovědi nebo ceny produktu a služby. Příklady, které jsme si uvedli hned na začátku, autoři rozvádějí do podrobností hraničících s komedií.

Než Amerika objevila ropu a začala ve velkém vyrábět automobily, lidské zdraví, prostředí velkoměst a čistotu ovzduší vážně ohrožoval dopravní prostředek zvaný kůň, jehož se používalo k přepravě všeho a všech. Ulice velkoměst byly pokryty koňským trusem, který nikdo nestačil odvážet. Okraje silnic a chodníků byly lemovány náspy trusu, v New Yorku na hlavních ulicích až dva metry vysokými. Když byly zalévané deštěm, vytvářely hnědozelené potoky tekoucí po chodnících. Za horkého léta se zapařovaly a jedovatý metan vypouštěly do vzduchu, hejny hmyzu poletovaly městem a krysy pobíhaly po ulicích. To mimochodem autorům i vysvětlilo záhadu, proč tolik newyorských domů stavěných na přelomu 19. a 20. století má nejnižší přízemní okna až ve dvoumetrové výši: aby se z nich nemuselo koukat přímo do trusového náspu. Pro ilustraci trusové kvantity uvádějí autoři reálné číslice: New York tehdy měl 200.000 koní, z nichž denně každý utrousil dvanáct kilogramů, což dává součet dvou a půl milionu kilogramů. Ty se musely odvážet z města ven – pomocí dalších tisícovek koní, kteří trousili další statisíce kilogramů. Z koňského trusu nebylo úniku, dokud někdo nevymyslel novou externalitu v podobě spalovacího motoru a elektřinu pohánějící tramvaje. Ta zachránila města před udušením a utonutím v smrdutých břečkách a ovzduší před metanem, který by nám zatáhl oblohu skleníkovým efektem, o jakém se nám dnes nezdá.

Čím víc odpadových sajrajtů poletuje v určité výši nad zemí, tím lépe se zemi daří. Zjistilo to pár nenápadných vědců úplně náhodou v roce 1991 při jedné z takových externalit, totiž výbuchu filipínské sopky Pinatubo. Z té se devítihodinovým výbuchem do výše pětadvaceti kilometrů vyřinulo dvacet milionů tun sírového popela. Na zem se snášely pemzové kameny velikosti golfových míčků, několik set lidí zahynulo. Nebe se na částech zeměkoule zatáhlo téměř do zatmění. To byla externalita negativní. Jenže v té bylo obsaženo i pár externalit pozitivních. Totiž to, že lehký popel ve stratosféře poletoval dva roky, čímž zhoustla propustnost slunečních paprsků. Kromě toho, že to posílilo růst vegetace a zmírnilo úbytek vody menším odpařováním, celá planeta se ochladila tak, že to zvrátilo dosavadní oteplování za předchozích sto let. Vědci z toho vykalkulovali, že kdyby se něco podobného stalo každé dva či tři roky, máme po starostech ze skleníkového efektu a Al Gore by přišel o kšeft.

Důležité na tom bylo to, že ono „znečištění“ proběhlo ve stratosféře, kde na planetu nemá žádný chemický účinek, nikoli v atmosféře, kde může planetu znečišťovat. A tak už pár vědců vymyslelo, jak výbuch filipínské sopky simulovat pokaždé, když si budeme potřebovat oteplenou planetu ochladit a atmosféru vyčistit. Nad hladinu atmosféry vypustit lehký pětadvacetikilometrový šlauch připevněný na vzduchových balónech a pravidelně jím do stratosféry naše zplynované chemické sajrajty vyfoukávat. Stačila by k tomu prý dvacetina jednoho procenta všech námi produkovaných plynných sajrajtů. Nějaký ekonom už jistě propočítává, kolik by nás to ušetřilo všech těch oteplovatelských vládami subvencovaných nesmyslů a výdajů. Vyrábět se to samozřejmě začne až ve chvíli, kdy někdo vymyslí, jak na tom vydělat peníze, protože světem hýbe zisk, ne altruismus. I ten, jak na několika experimentech v knížce autoři dokumentují, je projevem touhy po zisku, i když je to třeba jen v podobě posílení sebeúcty, slávy, dobré pověsti, kompenzace pocitu viny, nebo potřeby moci nám připomenout, kolik se toho pro nás udělalo, až se po nás zase bude něco chtít.

Mezi klasické příklady kontrastu mezi statistikami a zavedenou logikou autoři uvádějí chození pěšky z flámu s vírou, že řízením auta bychom ohrožovali svůj život i životy jiných. K tomu nás taky vychovaly zákony posledních desetiletí a statistiky, že opilí řidiči někoho zasáhnou třináctinásobně víc než řidiči střízliví. Jestliže ale bydlíte od flámu jen míli daleko a rozhodli jste se jít domů pěšky místo autem, statistiky vás odrazují. Ukazují totiž, že v propočtu na jednu míli chůze nebo jízdy zahyne na vozovkách osmkrát víc opilých chodců než je součet všech mrtvých zabitých opilými řidiči. S tímto vědomím se příště jako opilí chodci asi nebudeme potácet po vozovce, přecházet na červenou, nebo přebíhat silnici mezi auty, jejichž rychlost nedovedeme odhadnout. Půjdeme buď ukázněně po chodnících a přechodech nebo si vezmeme taxíka.

Odborníci na „experimentální ekonomii“, což je jeden z novějších oborů ekonomie prolínající se s psychologií, se baví všelijakými cvokatými experimenty. Tento se snažil dokázat pravdivost či nepravdivost tvrzení Adama Smithe, že žádný živočich kromě člověka není schopný provádět peněžní transakce. Profesor Chen s profesorem Lakshminarayanem z Yale University si vycvičili partu opiček v placení penězi. Rozdali jim mince a ukázali jim něco k jídlu. To jim ale dávali jen výměnou za vrácenou minci. Postupně si opičky zvykly na to, že si jídlo musí kupovat. Když při dalším experimentu dostávaly od jednoho profesora za jednu minci dva kousky jídla, přestaly nakupovat u toho druhého, který jim dával jen jeden kousek, čili začaly vnímat cenové rozdíly. Po čase si začaly peněz vážit natolik, že jakmile se nějaké mince zmocnily, odmítaly ji vrátit, dokud za ni výměnou nedostaly něco k jídlu. To je pak naučilo mince krást. A na dovršení zábavy našich profesorů začali opičáci dávat mince opičkám, které se za to od nich hned nechaly ošukat. A byl tak zaznamenám první vědecký důkaz opičí prostituce.

Prostituci lidské jako ekonomické aktivitě věnují autoři celou čtyřicetistránkovou kapitolu. Její podnikatelský model je postaven na skutečnosti, že muži vždycky chtěli více sexu než mohli dostat bezplatně, takže poptávka převyšovala nabídku. Poptávka ale poklesla od nástupu feministické revoluce, v níž si větší počet žen, vesměs vyššího vzdělání, užívá svobodného sexu z lásky nebo rozkoše. Pány to sice pořád něco stojí, ale už se to nevede jako obchodní transakce. Mezi vysoce vzdělanými ženami se však vyvinul nový přístup k profesi, která jim dokáže vydělat několikanásobně víc než jejich univerzitní kvalifikace a některé si jí financují studia. Autoři podrobně vyprávějí příběh jedné vysokoškolačky, která začala tím, že si do své internetové reklamy dala profesi „hosteska“. Z nezkušenosti, kolik si za pomazlení počítat, nechala napoprvé cenu na zákazníkovi a dostala od něho 200 dolarů. Odvedla za ně tak kvalitní fyzickou i intelektuální práci, že dobrá pověst jí vytvořila klientelu, které mohla během půl roku zvýšit cenu na 500 dolarů za hodinu mazlení, přičemž ji navíc klienti zvali na drahé večeře v noblesních restauracích, než si je přivedla do své ložnice, kterou si přejmenovala na „pracovnu“. Čím byla dražší, tím žádanější – v určitých kruzích klasifikovaných jako „price insensitive“, čili kterým je při správné kvalitě cena lhostejná. Za několik let s milionovými úsporami šla znovu studovat. Ekonomii.

Vyšlo v týdeníku EURO