Před nedávnem jsem stál se dvěma mladými přáteli na pozemku vyvyšujícím se nad Brnem (kde si přestavuji chatu k bydlení), a dívali jsme se na podivnou mlhu válející pod námi. „To není mlha, to je smog,“ řekl Mikuláš, čerstvý absolvent enviromentalistiky. „To mě nenapadlo,“ odpověděl jsem mu, „ale když to říkáš Ty, nezbývá mi, než abych tomu uvěřil.“ (Večer se zmínka o smogu, který se vyskytl na různých místech republiky, objevila v televizních zprávách. Ale jen zmínka a jako kdyby se „nemetlo“.)

Zaslechl nás soused a dal se s námi do řeči. Mimo jiné řekl: „Civilizace začíná pralesem a končí pouští.“ Zeptal jsem se ho, zda je to z jeho hlavy, ale jen to někde zaslechl. Je to podle mě výrok geniální, protože aniž by se dopouštěl generalizace, vystihuje několika slovy téměř vše. Pátral jsem po něm na internetu, avšak nic jsem nenašel; namísto toho jsem objevil jen „bezvýznamný“ článek Lidé v honbě za vymoženostmi civilizace přehlížejí varující ztráty, napsaný čtenářkou Mf Dnes v roce 2000:

“Od doby, kdy si člověk uvědomil, že oproti ostatním živočichům je obdařen výjimečnou schopností přemýšlet, využívá toho především k usnadnění a zpříjemnění života. Stav civilizace na přelomu milénií přímo vybízí k bilancování. Několik desítek tisíc let existence druhu Homo sapiens lze považovat za dostatečně dlouhou zkušební lhůtu schopnosti člověka používat rozum. Nabízí se proto otázka, zda lidstvo při snaze o pokrok skutečně obstálo. Dosáhlo toho, že je dnes život na modré planetě existencí zdravých a bezstarostných lidí žijících v symbióze s přírodou?

Dnešní člověk je stejný jako na počátku své existence, je sběračem, lovcem a bojovníkem, ale využívá zcela odlišných prostředků pro uspokojení svých tužeb. I představa vítězství má stále stejnou podobu: podmanit, využít a zničit. Tuto metodu člověk používá i v kontaktu s přírodou. Snaha zdokonalovat, tvořit a zdolávat překážky bez ohledu na přírodní zákony má stále negativnější dopad právě na přírodní rovnováhu. Je vítězstvím skutečnost, že máme auta a továrny, ale dusíme se na ulicích a bojíme se napít z pramene vody? Nebo je snad vítězstvím to, že si byty a kanceláře plníme umělými květinami a nábytkem ze vzácného dřeva, a přitom každý den mizí ze světa další živočichové i rostlinné druhy a tropické pralesy už leckde patří minulosti? Či je vítězstvím to, že jsme zajatci zaměstnání a pracujeme mnohdy déle než rolníci v době nevolnictví a nezbývá nám čas na osobní rozvoj a relaxaci? Je výhrou to, že vymýšlíme stále dokonalejší zdravotnickou techniku a přitom nejsme schopni zastavit narůst nových onemocnění, jako jsou nejrůznější poruchy imunity, respirační, kardiovaskulární, nádorová či psychiatrická onemocnění? Pod leskem úspěchu nepřehlížejme varující ztráty!

Ztrácíme nejen morální hodnoty, ale také kontakt s přírodou. Tu chápeme jen jako jeviště pro naši hlavní roli na světě, ale nevnímáme fakt, že naše hra začíná mít špatné kulisy, herci vedou každý svůj monolog a publikum přestává rozumět smyslu hry. Ztrácíme to, co je také nedílnou součástí plného života - duševní pohodu, zdravé životní prostředí, čistou vodu, vzduch a půdu dávající hodnotnou potravu. Za to nacházíme lhostejnost, aroganci, sobectví , nenávist, spěch, bídu, nemoce a život beze smyslu. Tyto problémy neléčíme od příčiny, ale opět vymýšlíme nové náplasti na nehojící se rány. Kupujeme balenou vodu, potravinové doplňky, přirozený pohyb nahrazujeme pobytem ve fitcentrech, pocit smutku a prázdnoty zaháníme lacinou zábavou v nočních podnicích. S podivem se pak pozastavujeme nad tím, kam spěje mládež se svojí zálibou v alkoholu, drogách, promiskuitě či kriminalitě.

Tento článek nechť je prosbou o zamyšlení nad současným stavem společnosti a jejím vztahem k přírodě. Zamysleme se nad názorem, že sebemodernější technologie nemůže vyřešit globální problémy Země, pokud se součástí myšlení každého člověka nestane ekologické cítění. Každý z nás by měl ve svých činnostech zohledňovat vliv na životní prostředí stejně tak, jako dnes automaticky uvažujeme o tom, jaký osobní prospěch nám daná věc přinese. I když minul čas vánoční, mysleme svým dárkem na přírodu, neboť ona nás obdarovává každý den bez ohledu na to, zda je důvod k oslavě. Mysleme při výběru zboží, zda skutečně potřebujeme vše, co trh nabízí. Mysleme při výběru čistících a mycích prostředků, zda nepoškozují životní prostředí. Mějme na paměti, že také důsledným tříděním odpadu, včetně jeho ekologické likvidace, šetrným užíváním vody, energií, volbou stavebních a výrobních materiálů či dopravních prostředků můžeme výrazně ovlivňovat životní prostředí z pozice řadového občana. My jsme ti, jejichž přáním a výběrem by se měl trh řídit, a ne ti, kdo se mají přizpůsobit jeho nabídce. Dokažme, že jsme lidé myslící a nedokazujme, že hlavní odlišnosti od ostatních živočichů je naše nadspotřeba. Apelujme v tomto smyslu na přísné dodržování stávajících zákonů a prostřednictvím poslanců na přijetí nových, které všem resortům stanoví pevné podmínky zohledňující vliv na životní prostředí.“

Ono se s tím smogem v Brně vlastně opravdu nic moc nemetlo; jednak to bývá v různé míře docela často, jednak Brno a vůbec Česká republika jsou malé - jsou to jen zrnka v písku. Situace Země je ovšem něco jiného – tady jen o žádá zrnka nejde.

Na ohrožení Země člověkem upozorňují různí vědci a politicky se angažující lidé již desítky let. Jedním z prvních byl Američan Leopold Aldo (1887-1948), který je dnes víceméně zapomenut, neboť sdílel osud naprosté většiny myslitelů, kteří předběhli svou dobu. Pozoruhodné je zejména to, že spojil péči o Zem se všeobecnou etikou (autorka uvedeného článku na něj de facto navazuje). Pro nedostatek místa zmiňuji jen některé jeho výroky: „Nedosáhneme nikdy harmonie se Zemí, dokud nedosáhneme spravedlnosti a svobody pro lidi… Slepá víra, že ekonomika předurčuje všechny způsoby využívání Země, je omylem… Zkoumejme každou otázku z hlediska toho, co je eticky a ekologicky správné, stejně jako toho, co je ekonomicky výnosné. Určitá věc je správná, když směřuje k zachování integrity, stability a krásy biotického společenství všeho života; směřuje-li jinam, je špatná.”

Mnozí, zejména mladí lidé si neuvědomují, že problém ohrožení života na Zemi není vůbec nový – vznikl přinejmenším nástupem průmyslové revoluce a dravého kapitalismu počátkem 19. století. Už zde se projevilo spojení ekologie s etikou: podnikatelé nejenže začali drancovat přírodu, ale drancovali i lidské potenciály: za nelidských podmínek tvrdě využívali nejen dělníky, ale též malé děti. Továrny začaly znečištovat ovzduší a vodní toky – “vyspělá” Evropa prošla stadiem, ve kterém se nacházejí dnes se ekonomicky vzmáhající země v čele s Čínou a v čele s potlačováním lidských práv. To, že v Anglii jsou téměř vymýcené lesy, úzce souvisí s dnešním mýcením deštných pralesů. Zdánlivě pokroková protestantská a liberelistická ideologie začala selhávat již v polovině 19. století – vyústila do dělnických bouří a Marxova Manifestu komunismu v roce 1848, avšak svět se z toho dodnes nepoučil.

Ekonomisticky orientovaný společenský řád tedy začal nejdřív působit lokálně a ohrožoval “pouze” člověka a teprve v průběhu let, jak se neutále šířil, začal ohrožovat celou Zem. Ještě v šedesátých letech minulého století evropské průmyslově vyspělé země trpěly znečištěním ovzduší, řek atd. (Sám jsem to viděl, když jsem v roce 1968 pobýval v Západním Německu, například hustý načervenalý smog nad Mannheimem. O necelých třicet let později jsem si zase všiml, že některé z pískovce postavené domy v Anglii jsou zčernalé, jiné světlé. “Ty černé jsou ty starší, dokud tady byl průmysl,” řekl mi švagr, Čechoangličan, emigrant ze šedesátých let.)

Právě v šedesátých letech se objevily první vědecké studie upozorňující na ohrožení celé Země. Nejdůležitějí na nich bylo to, že předvídaly, že Země se dostatne již počátkem 21. stoleté do začarovaného kruhu (Němci by řekl Teufelkreis, dábelský kruh – i to souvisí s etikou), tj. že nastalou člověkem způsobené, avšak již neovlivnitelné negativní změny. A “už je to tady”, volám ne rozesmátý jako v roce 1989, ale jako smutný nyní v roce 2015.

Právě v šedesátých letech, po bouřích ne nepřipomínajících rok 1848, si někteří ekonomicky mocní tohoto světa uvědomili, že “takhle to už dál nejde”, a s bílými koni Reaganem a Thatchrovou na přídi nastolili neoliberalistický Nový světový řád. Kdo (všechno) byl šedou eminencí se dodnes neví, stejně jako kdo stál či nestál za vraždami bratrtů Kennedyových nebo Johna Lennona. Byl to nový nástup reakce, podobně jako po roce 1848, jen mnohem sofistikovanější, lépe zamaskovaný a mediálním “oblbováním” veřejnosti mnohem lépe vybavený a propracovaný.

Co se týče Země, milníkem bylo též vítězství Bushe jr. nad mnohem vzdělanějším a inteligentnějším Al Gorem, dané podivným americkým přepočtem hlasů a jinými podivnostmi, neboť v prostém přepočtu Gore získal o 500 000 hlasů víc než Bush. Důsledky nese celý svět dodnes, neboť Gore byl jedním z významných bojovníků za ekologii.

Nevím, zda má cenu připomínat, jak tomu bylo v posledních desetiletích u nás. Něco málo si však neodpustím. Za totality byl přístup k ekologii hrozný, po Listopadu vyhrál Klaus nad “zeleným” Havlem. Užil k tomu nejsprostších demagogií a lží. Na pifce měl, stejně jako všichni ekonomisté, zejména Zelené. Za leccos si mohli sami, avšak která z našich politopadových politických stran se nedopustila chyb, mnohdy ještě větších?

A pokud se dnes Klaus distancuje od Zemana, že takových nehorázností jako on se nikdy nedopustil, měl to jen ještě prohnanějí vymyšlené. Zatímco Zemana opravuje Ovčáček, Klausovi pohůnci Jakl a Hájek za něj naopak říkali to, co si myslel, ale nevyslovoval. Poslouchat Jakla jak útočí na Zelené, bylo příšerné. Klaus prostě, a kdyby dělal co dělal, nezapře, že se Zemanem pocházejí ze stejného normalizačního, proruského pytle demoralizace.

Avšak pravda se ukazuje, byť bohužel opožděně. Skomírající a usychající Země vše vrací, v podobě uprchlíků ze zemí, které Západ dosud, místo aby tam vyvážel demokracii a prosperitu, převážně jen vykořisťoval.

A opět jsme u etiky.

A na slova Zelených bohužel dojde. Popírači ekologie nadělali a zřejmě ještě nadělají víc škody než popírači holocaustu.