Spisovatel Vladimír Neff v historickém románu Královny nemají nohy (vydaném v roce 1973) napsal: „S výčtem ctností, sepsaných na deskách tak řečeného Mojžíše, toho filuty nad filuty, budeš tak trochu na štíru, protože bezvýhradné sebepodrobení těmto příkazům by ti připadalo svatouškovské a hajchlířské. Nikdy neuznáš a nepochopíš, proč bys měl jen v jednoho boha věřit a nikoli, kdyby na to přišlo, v bohů několik nebo vůbec žádného. Nikdy neuznáš a nepochopíš, proč bys otce a matku svou měl uctívat víc, než kolik si cti zaslouží. Nikdy neuznáš a nepochopíš, proč bys neměl požádat manželky bližního svého, když ona sama svolna k tomu bude a když dá přednost tvé sličnosti před ohavností svého manžela. Nikdy neuznáš a nepochopíš, proč bys neměl zabít zločince a škůdce. Naproti tomu nikdy nepokradeš a neselžeš, byť z té krádeže nebo lži ti mohl vzejít prospěch sebevětší, protože krást a lhát by odporovalo tvé hrdosti a tvému svědomí, a ty Petře Kukani, se svou hrdostí a svědomím budeš provždy žít v souladu. Tak jako nevěřící Tomáš neuvěříš žádné ráně, dokud do ní nevložíš prst, a nikdy se nesmíříš se zásadou, že královny nemají nohy, protože zcela prostě zásada ta není pravdivá.“

Je možno říci, že Vladimír Neff se tím, byť jen literární a nijak ambiciózní formou, pokusil opravit původní starozákonní Desatero (Dekalog). Nebyl zdaleka sám.

Prvotní problém Desatera spočívá v tom, že bylo smlouvou Mojžíšovi údajně zjeveného Boha výhradně s izraelským lidem, a to smlouvu danou, „bez diskuze“. Očividně tím navázalo na starší orientální smlouvy světských panovníků s vazaly, které měly stejný cíl: zavést do společnosti řád a morálku, která by udržela její stabilitu.

Druhým jeho problémem je, že ve Starém zákoně existuje ve svou verzích, že bylo později mnohokrát upravováno (je doložena i verze s třinácti přikázáními) a zkreslováno, a že přestalo být smlouvou a pouze se Židy, neboť bylo převzato křesťanstvím a islámem.

Křesťané je z pragmatických důvodů zjednodušili do podoby, jak je známe dnes:

1. V jednoho Boha věřit budeš.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. 5. Nezabiješ.
6. Nezesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Nepožádáš statku bližního svého.

Zakladatel islámu Mohamed sice převzal obojí biblický Zákon, Desatero však má v Koránu jen okrajový význam. Z hlediska jeho věrohodnosti je důležité, že Mohamed postřehl některé jeho nedostatky (a už jen z toho lze z toho dovodit, že nemohlo být vytvořeno neomylným bohem), a proto ke 4. přikázání připojil i ohled na děti a jiné příbuzné, a příliš generalizovaný příkaz Nezabiješ vyřešil doplněním „leda podle práva“, čímž ho ovšem zrelativizoval a umožnil tak jeho zneužívání.

Desatero se dál vyvíjelo; například ve 13. století bylo doplněno o ryze pragmatické-účelové Patero církevních příkázání:

1. O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovat pracovní klid.
2. Vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok.
3. Přijmout Svátost oltářní alespoň ve velikonoční době.
4. Zdržovat se od požívání masa a ve stanovené dny zachovávat půst.
5. Přispívat církvi na její potřeby.

I protestanti si Desatero upravili, každá z jejich církví či sekt podle vlastního uvážení.

Mnohem dál došli unitáři (unitaristé), kteří je nahradili univerzalistickými zásadami, v jejich pojetí však příliš liberálními. Ani oni nejsou jednotní; příkladem jednoho z jejich konceptů je česká verze:

1. Svoboda svědomí a přesvědčení
2. Tolerance a porozumění druhým
3. Používání kritického rozumu i v náboženství
4. Harmonický rozvoj osobnosti
5. Soucítění, rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích
6. Respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka
7. Pomoc druhým a sociální odpovědnost
8. Úcta k životu a přírodě
9. Demokratický způsob rozhodování

Nejdál dosud dospěl T. G. Masaryk, konceptem „nového náboženství“, tj. osobní, etickými zásadami prostoupené víry. Přesto, že to po něm bylo žádáno, své krédo ovšem ve zjednodušené podobě nikdy nevyslovil.

Původní Desatero se začalo výrazně obměňovat a zejména redukovat už od nástupu osvícenství, a tento trend pokračuje dodnes. Ani katolická církev už nyní na některá ustanovení nedbá, což je další doklad toho, že nemohlo být vytvořeno bohem, protože podle její víry by mělo být platné plně a nadčasově.

Desatero tedy svou nedokonalostí vlastně dokládá, že judaismus, křesťanství ani islám jako celek nestvořil bůh, ale že „člověk stvořil boha“.

Podle mého názoru jsou v dnešní době užitečná spíše obecná mravní ustanovení, platná pro věřící i ateisty. Pro knihu Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012 jsem je formuloval následovně:

1. Nelhat
2. Nekrást
3. Nepodvádět
4. Žít střídmě
5.Vzdělávat se
7. Hledat pravdu
6. Respektovat svědomí
8. Chránit člověka
9. Chránit přírodu
10. Prosazovat morálku