Pevně věřím, že reminiscence na smrt Jána Kuciaka u našich bratrů Slováků nikdy neutichnou, stejně jako u nás nikdy neutichnou reminiscence na smrt Jana Palacha. Tak jako Jan Palach byl a je český i slovenský hrdina, Ján Kuciak byl a je hrdina slovenský i český: také u nás existují mafie a také u nás je nyní demokracie ohrožena. Žádné iluze si nedělejme.

Je to už skoro klišé, ale ještě víc je to hluboká pravda: novináři jsou nebo by měli být poslední a (nejen proto) nesmírně důležitou pojistkou demokracie. Demokracie je sice to nejlepší co lze v politice mít, avšak má ze své podstaty četné nedostatky, a jedním z nich je její křehkost a zranitelnost. Neboť jak to řekl Masaryk, demokracii dělají (jen) lidé a rozum člověku dodnes nevládne. V současné době je demokracie ohrožena - a nejen u nás nebo na Slovensku, ale v celém světě - útoky a tlaky z mnoha směrů. Tím nejobtížněji zadržitelným je tlak na její proměnu v pecuniokracii neboli vládu peněz. Politolog a novinář Jiří Pehe k tomu říká: „Globální trh, zbavený jakékoli politické kontroly bohužel není jen koncem demokracie. Může být i koncem civilizace a světa.“

Antidemokraté se poznají mimo jiné podle toho, jak útočí na demokratická, pravdivě píšící a mluvící média. Odsuzují je, pomlouvají je a zastrašují; Kuciakova smrt je toho jen nejkřiklavějším a nejotřesnějším příkladem. Podlá sběř jsou ne všichni novináři, ale všichni ti, kdo je tak jako celek označují. Sami vytvářejí média informující veřejnost nepravdivě, a už jen z tohoto hlediska je současná „postfaktická doba“ dobou velmi zlou. Jde o věčný boj dobra se zlem, a jak se zdá, zlo nyní převažuje. Nikdy ovšem nezvítězí, alespoň ne na dlouho, protože slušné a poctivé lidi antidemokraté nikdy ani dostatečně nezastraší, ani je zcela nevyhubí.

Současné novináře je možno rozdělit do tří skupin: na ty, kdo pracují pro svobodná média, kdo pracují pro média méně nebo více nesvobodná a na novináře investigativní. Nejlehčí to mají ti první, však jen na první pohled, neboť rozlišovat a říkat pravdu je samo o sobě mnohdy velmi těžké. Musí to být profesionálové, tj. lidé dostatečně vzdělaní, soudní, schopní chápat širší vztahy a rozlišovat podstatné věci od nepodstatných, avšak především musí říkat pravdu přinejmenším podle toho, co si skutečně myslí. Bez ohledu na to, jak s ní budou úspěšní, oblíbení či jaký bude mít ohlas. Bylo to přesvědčením jednoho z největších světových spisovatelů Ernesta Hemingwaye: první spisovatelovou povinností je mluvit pravdu, to, „co skutečně cítí, a ne to, co se předpokládá, že bude cítit, a co se lidé domnívají, že cítí… Cítit pouze to, co skutečně cítí, a ne to, co si myslí, že by měl cítit.“

Druhá skupina se nachází v situaci, v níž se nacházeli všichni naši novináři za totality. Chytrému napověz, komentáře netřeba. Ty méně charakterní budoucnost jistě a jednoznačně odsoudí. O smyslu jejich života a o pocitu životního štěstí nemluvě.

Nepochybně nejtěžší to mají investigativní novináři; proto je jich tak zoufale málo. Slovo investigativní má blízko ke slovu investovat: musí se investovat celí. Už jen z toho důvodu je třeba si jich vážit ze všech nejvíc a nejvíc jim držet palce.

A budu to opakovat třeba do nekonečna: podle Masaryka by si nejen novináři, ale všichni lidé, i ti nejřadovější, měli říct: „I já jsem historie“ a „I nejlepšího práva by měli hájit lidé činní.“ Bez nich se demokracie u nás ani ve světě nepochybně neobejde ani neudrží.