Kde byli Slováci v roce 1918 a kde jsou dnes?! V roce 1918 jsme jim v čele s Čechoslovákem Masarykem podali pomocnou ruku a zachránili je před maďarizací. V roce 1946 u nich nevyhráli komunisté a v roce 1989 v nich vykrystalizovala myšlenka samostatného a sebevědomého národa.

V těchto souvislostech se vnucují dvě další otázky: kde jsou dnes Maďaři a kde jsme dnes my? Slovensko je na rozdíl od nás v rámci moderních dějin mladým národem a snad i proto po roce 1989 projevilo větší dynamiku – a směrem k lepšímu – než my. Jediné, v čem si můžeme podat ruku, je míra korupce a klientelismu, především ovšem jen jako důsledek společně prožitých čtyřiceti let demoralizující komunistické totality.

Jinak si ovšem Slováci po roce 1989 počínali lépe než my. Mnohem dřív se zbavili Mečiara než my Klause, a posledního polistopadového trium(f)vira Zemana tu jako třešničku na … máme dodnes. Bez opatrnického váhání přijali euro a jsou celkově proevropští – nenechali se tak zmanipulovat populisty a demagogy. V prezidentských volbách u nich nevítězili vždy ti horší jako u nás, ale naopak, což vyvrcholilo volbou Andreje Kisky. A protože to nebylo náhodné, nyní i volbou Zuzany Čaputové.

Kdyby u nás dnes kdokoli chtěl pokračovat v linii Václava Havla a hlásal pravdu, lásku, nefalšovanou demokracii, humanismus a solidaritu (včetně mezinárodní), nepochybně by propadl a sklidil by spíše nenávist, v lepším případě posměch.

Až přijede slovenská prezidentka do Prahy, náš prezident by jí měl předat svou standardu, tak úzce spojenou se jmény našich bývalých velikánů Masaryka a Havla, a nyní jeho slovy a skutky tak pokálenou.

Štafetu Pravda vítězí nenese on, ale Kiska a Čaputová.

Takže pro nás bohužel, pro Slováky bohudík. Avšak i pro nás možná bohudík: snad se dnes od svých bratrů poučíme - aspoň trochu! - pro změnu zase my.

Paní Čaputová, bravo!

(pod názvem Kde jsou Slováci a kde my? vyšlo v Přítomnosti)