Velký muž Evropy 5 (Michalu Stehlíkovi a ostatním pomlouvačům Masaryka)
Z projevu prezidenta T. G. Masaryka k 10. výročí Československa
Pohlédnu-li dnes zpátky, na těch prvních deset let, řekl bych zase pohádka – zázrak. Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprava i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme v této zkoušce obstáli, a obstáli jsme čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme administrativu a armádu, čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu boji a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a – což je ještě důležitější – důvěry nás samých, nás všech; po té zkoušce desíti let můžeme klidně pokračovat ve své tvůrčí politické práci.
Dnes už není stát něco mimo nás a proti nám; nic nám teď nebrání, abychom si jej zařídili co nejlépe. Máme zemi, kterou učinila krásnou a bohatou příroda i lidská práce; máme národy nadané a dělné, kteří se mohou druh od druha mnoho učit a kteří jsou přírodou a historií určeni k harmonické součinnosti; a máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a pokroku.
Co jsme dosud vykonali, je nám dáno, abychom to udrželi a zdokonalili; co jsme dosud neučinili, je nám uloženo, abychom to vykonali. V čem jsme chybili, z toho se učme; kdo zapomíná špatnou zkušenost, ztrácí dobrou. Máme všichni z těch desíti let zkušenost bohatou.
Zbudování republiky opravdu demokratické je akt velké víry; víry v právo a spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. Tu víru máme, a proto můžeme oživit ducha radosti a lásky, se kterou jsme před desíti lety stanuli na prahu vlastního domova.
(Prokop Drtina: 1. repubilka nezanikla vlastní vinou, ale vinou nevědomosti ostatního světa.)
Pohlédnu-li dnes zpátky, na těch prvních deset let, řekl bych zase pohádka – zázrak. Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprava i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme v této zkoušce obstáli, a obstáli jsme čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme administrativu a armádu, čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu boji a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a – což je ještě důležitější – důvěry nás samých, nás všech; po té zkoušce desíti let můžeme klidně pokračovat ve své tvůrčí politické práci.
Dnes už není stát něco mimo nás a proti nám; nic nám teď nebrání, abychom si jej zařídili co nejlépe. Máme zemi, kterou učinila krásnou a bohatou příroda i lidská práce; máme národy nadané a dělné, kteří se mohou druh od druha mnoho učit a kteří jsou přírodou a historií určeni k harmonické součinnosti; a máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a pokroku.
Co jsme dosud vykonali, je nám dáno, abychom to udrželi a zdokonalili; co jsme dosud neučinili, je nám uloženo, abychom to vykonali. V čem jsme chybili, z toho se učme; kdo zapomíná špatnou zkušenost, ztrácí dobrou. Máme všichni z těch desíti let zkušenost bohatou.
Zbudování republiky opravdu demokratické je akt velké víry; víry v právo a spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. Tu víru máme, a proto můžeme oživit ducha radosti a lásky, se kterou jsme před desíti lety stanuli na prahu vlastního domova.
(Prokop Drtina: 1. repubilka nezanikla vlastní vinou, ale vinou nevědomosti ostatního světa.)