Je nepřijatelné, aby finální náklady na sanace rozpočtových deficitů, vzniklých výhradně v důsledku finanční krize, nesli pouze daňoví poplatníci členských zemí eurozóny či EU. Na sanaci státních financí se musí podílet také soukromí investoři, nejlépe formou speciální bankovní daně. Byly to totiž rizikové derivátové obchody privátních bank, které stály na počátku globální finanční krize a hospodářského poklesu vyspělé části světa.

V prvním dějství globální krize převažovala oprávněná kritika bank a mezinárodních finančních skupin, jejichž ztrátové obchody krizi odstartovaly. Po krátkém zaváhání se vláda USA rozhodla zvolit scénář sanace ohrožené části finanční infrastruktury, tento scénář znárodňování ztrát (včetně s tím spojeného obrovského morálního hazardu) přejaly i další vyspělé země, včetně evropských jako byla Velká Britanie, Island, Holandsko, Irsko. Hovořilo se o potřebě lépe regulovat finanční sektor, včetně ratingových agentur tak, aby se v budoucnu nemohly na finančním opakovat obří bubliny, podobné těm, jež vyvolaly deriváty, postavené na bezcenných hypotékách ekonomicky vyčerpané americké střední třídy. Tato fáze finanční krize byla doprovázena velkými pochybnostmi o schopnostech samoregulace finančního kapitálu, drsnými útoky na bonusy bankéřů, snahami hledat na úrovni národních států, EU či světových lídrů nová pravidla pro fungování globálních finančních skupin. Svět velkých financí byl v opravdové defenzivě, pod tlakem rozhořčeného veřejného mínění, médií a politiků. Většina těchto snah o kvalitnější či silnější regulaci ale nebyla (s několika čestnými výjimkami legislativě USA) dotažena dokonce.

Druhá fáze krize, kterou zažíváme nyní, je absurdní. Finanční trhy bezohledně a plošně útočí na státy. Tytéž ratingové agentury, které před finanční krizí do poslední chvíle lhaly o skutečné hodnotě toxických derivátů, nyní vyhrožují snižováním ratingu polovině členských států EU. Mimořádně cynický je útok finančních trhů na Irsko. Letošní třicetiprocentní deficit Irska nebyl způsoben rozmařilými výdaji tamního veřejného sektoru, ale tím, že vláda z veřejných zdrojů sanovala irské banky. Nutnost sanace vyplynula z dopadů mezinárodní finanční krize, vyvolané nezodpovědnými finančními spekulacemi soukromých investičních skupin. Irská vláda nepochybně nese plnou odpovědnost za nezvládnutí regulace svého bankovního sektoru (do tolik propagované irské liberální politiky totiž kromě nízkých daní patřil dlouhá léta i odpor ke všem regulacím), nelze ji ale obviňovat z toho, že rekordní schodek veřejných rozpočtů byl vyvolán jejím autonomním chováním a „motivovat ji ke změně politiky“ poklesem ratingu tamních vládních dluhopisů a prodražováním financování rekordně rostoucího irského veřejného dluhu tak, že této zemi hrozí státní bankrot.

Evropská unie má Záchranný fond, na jehož vytvoření se dohodly země EU na základě problémů Řecka. Peníze jsou určeny pro členské země, které nejsou schopny zajistit financování svých závazků na finančním trhu. Je financován z rozpočtů zemí EMU. Je opravdu velkou chybou, že se nepodařilo prosadit myšlenku bankovní daně, proti jejímu zavedení se bohužel postavila jak Fischerova, tak Nečasova vláda. Patřili jsme tak mezi státy, které debatu o zdanění finančních transakcí zcela bojkotovaly. Sociální demokracie už v minulosti tento chybný a omezený postoj české vlády kritizovala.

Výnos z bankovní daně (mezinárodně koordinovaného zdanění finančních transakcí) by mohl vytvořit významný (byť třeba časově zpožděný) zdroj pro financování evropského záchranného fondu. Bylo by správné a spravedlivé, kdyby se na financování krizového mechanismu, včetně pomoci Irsku, podílely rovněž mezinárodní finanční skupiny, jejichž chyby a nezodpovědné chování ovlivnily velikost a hloubku finanční krize. Vláda Petra Nečase by měla rychle přehodnotit svůj postoj k bankovní dani a začít ji na úrovni EU podporovat. Jinak budou krizi sanovat přímo či nepřímo jen evropští daňoví poplatníci, na úkor veřejných služeb a investic do budoucí konkurenceschopnosti.