Vít Šimral: Nejen studenti musí změnit svůj přístup ke vzdělávání
Asi každý dokáže o svém životě říct, že ho něco zásadně změnilo. Ať už to byl pobyt v zahraničí, děti, partnerka nebo třeba začátek vlastního podnikání. Neznám mnoho lidí, kteří by prohlásili, že jim život změnila škola. A z této menšiny pouze pár lidí hovoří o zlomových zážitcích ze střední, nebo dokonce ze základní školy. A přitom každého z nás tyto školy tolik proměnily. Proč na ně tedy nevzpomínáme?
Troufnu si říct, že důvodem může být fakt, že většina z nás vnímala školu jako zlo, ale na druhém stupni nebo na střední tento názor trochu poupravila a prohlásila školu za zlo nutné… Pro některé se to změní až v momentě, kdy jdou na vysokou. Uvědomí si, že učení může být i zajímavé a že to, co se učí, může být i k něčemu dobré. Až pracující člověk dokáže plně ocenit, jak přínosná pro něj školní léta ve skutečnosti byla. Protože pak už nám asi nikdo nevěnuje tolik času jako právě ve škole.
Myslím si, že to tak úplně nemusí být, ale změna v tomto případě nebude vůbec jednoduchá. Do vzdělávání je zapojeno tolik aktérů, kteří musí změnit svůj přístup. A my musíme změnit přístup k nim, pokud chceme, aby děti chodily do škol rády a aby se chtěly učit. Nejsou to jen učitelé, kteří teď horko těžko mohou vést studenty k rozvoji sebe sama, spolupracovat s ostatními pedagogy a sami se u toho vzdělávat, když musí přesto všechno řešit, jak vyjdou s penězi. Jsou to i rodiče. Ti mají zásadní vliv na to, jak děti ke své školní docházce přistupují. Musí proto děti podporovat ve studiu, pomáhat jim s učením a spolupracovat se školami i učiteli skrze školské rady. Ředitelé musí být nositeli vize školy a to nejen z pohledu ekonomiky a managementu, ale i z pohledu pedagogiky.
Nemám pocit, že bych tu psal něco přelomového. Na tohle není těžké přijít. Co je však opravdu těžké? Rozhodnout se, a pak začít konat. Není to jen o rozhodnutí politiků, je to věc každého z nás. Musíme si všichni uvědomit, že se jedná o změnu, která je nezbytná pro budoucnost, ne naší, ale našich dětí. Nejcennějším zdrojem tohoto století už nebude ropa ani uhlí, ale lidé, jež mají vědomosti a vědí jak je použít.
Vít Šimral
Autor je člen Rady hl. m. Prahy pro oblast školství.
Troufnu si říct, že důvodem může být fakt, že většina z nás vnímala školu jako zlo, ale na druhém stupni nebo na střední tento názor trochu poupravila a prohlásila školu za zlo nutné… Pro některé se to změní až v momentě, kdy jdou na vysokou. Uvědomí si, že učení může být i zajímavé a že to, co se učí, může být i k něčemu dobré. Až pracující člověk dokáže plně ocenit, jak přínosná pro něj školní léta ve skutečnosti byla. Protože pak už nám asi nikdo nevěnuje tolik času jako právě ve škole.
Myslím si, že to tak úplně nemusí být, ale změna v tomto případě nebude vůbec jednoduchá. Do vzdělávání je zapojeno tolik aktérů, kteří musí změnit svůj přístup. A my musíme změnit přístup k nim, pokud chceme, aby děti chodily do škol rády a aby se chtěly učit. Nejsou to jen učitelé, kteří teď horko těžko mohou vést studenty k rozvoji sebe sama, spolupracovat s ostatními pedagogy a sami se u toho vzdělávat, když musí přesto všechno řešit, jak vyjdou s penězi. Jsou to i rodiče. Ti mají zásadní vliv na to, jak děti ke své školní docházce přistupují. Musí proto děti podporovat ve studiu, pomáhat jim s učením a spolupracovat se školami i učiteli skrze školské rady. Ředitelé musí být nositeli vize školy a to nejen z pohledu ekonomiky a managementu, ale i z pohledu pedagogiky.
Nemám pocit, že bych tu psal něco přelomového. Na tohle není těžké přijít. Co je však opravdu těžké? Rozhodnout se, a pak začít konat. Není to jen o rozhodnutí politiků, je to věc každého z nás. Musíme si všichni uvědomit, že se jedná o změnu, která je nezbytná pro budoucnost, ne naší, ale našich dětí. Nejcennějším zdrojem tohoto století už nebude ropa ani uhlí, ale lidé, jež mají vědomosti a vědí jak je použít.
Vít Šimral
Autor je člen Rady hl. m. Prahy pro oblast školství.