Milion chvilek pro každý příští Babišov

24. 06. 2019 | 08:37
Přečteno 20801 krát
V neděli jsme zažili demonstraci, která byla největším hromadným vyjádřením nespokojenosti od Listopadu 89. Nespokojenosti, která buduje náš příští Babišov.

Nemyslím, že především žijeme v době epochálního řádění Andreje Babiše, ale spíše epochální rezignace na kritické myšlení.

Hlavním atributem kritického myšlení totiž není všemi opakovaná stejná kritika téhož, ale hluboké (kritické) prozkoumávání rozmanitých pozic a artikulování (na mínění druhých) nezávislých interpretací společenských jevů a jejich řešení. Toho se dnes bojíme. Kritické myšlení se totiž stalo v postfaktické době sociálním rizikem. Je to zjevné na sociálních sítích i na veřejné podobě kritického myšlení číslo jedna - v nezávislé publicistice.

KRIZE KRITICKÉHO MYŠLENÍ: PROMĚNA PUBLICISTIKY V AKTIVISTICKOU ŽURNALISTIKU

Skutečně nezávislá, kritická publicistika (opinion journalism) mizí. Nikoli pouze proto, že mediální domy skupují miliardáři, toužící ovládat společenské názory. Ani noviny s cílem "být proti Babišovi" nebo mottem "hlavně že nás nevlastní miliardář" zjevně nejsou nezávislé. Nezávislý majitel nevytváří nezávislá média. Ta vytváří profesionalita novinářů a jejich odvaha kriticky - nepopulárně, ne-závisle (na svých fanoušcích) - myslet.

Hlavní motivací autorů textů je však mít co největší popularitu. Vzpomeňme si, s jakou společenskou dehonestací se setkávali Čapek nebo Peroutka. Obávám se, že mnoho komentátorů dnes chce být dehonestováno pouze tak (a těmi), aby jim za to "jejich fanoušci" tleskali.

Z titulu své práce hovořím s mnoha lidmi různých profesí. Během uplynulých let jsem se setkal pouze s jediným (!) novinářem (a jedním bývalým), kteří tuto zásadní proměnu žurnalistiky reflektovali. Všímali si, jak se posouvají etická pravidla i nepsaná chápání toho, co je možné a co je za hranicí. Jak se stává primárním cílem jen podpořit názor, který je (v naší skupině) populární, nikoli názor vytvořit, teprve o něm nehotově přemýšlet nebo jej modifikovat dobrou argumentační, esejistickou či publicistickou snahou. Z mnohých autorů se stávají pouzí aktivisté. Nevadí jim to. Problém jistě není v tom, že by aktivista nemohl psát. Problém je v tom, že aktivistická žurnalistika (advocacy journalism) není publicistika, tedy subjektivní aplikace kritického myšlení.

Zažili jsme podivné kompro na Babiše v podobě odposlechů, které si nikdo neposlechl, ale všichni nad nimi učinili uniformní závěr. Novou úroveň investigativní novinařiny představil podivně kašírovaný mix reality show s detektivkou, ubližující duševně nemocnému Babišovu synu. Nepochybujeme, co je správné. Účel přece světí jakékoli prostředky.

Mizení střední vrstvy interpretací mezi názorovými extrémy a rezignace na myšlenkovou snahu obsáhnout více různých, protiřečících si aspektů problémů - tedy základní atribut kritického myšlení - jsou všeobecným, nebezpečným, ale logickým důsledkem postfaktické honby za lajky, popularitou a čteností.

NOVÁ VRSTVA AUTOCENZURY: STRACH ZE SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ

Kdo už sesbírá tolik odvahy, aby vybočil z hegemonie jediného uznávaného způsobu, jak se k tématu stavět, a něco odlišného napíše, pro jistotu se hned v úvodu omlouvá, že v žádném případě "nevolí Babiše". Nutkavá potřeba upozornění "nemyslete si, že patřím k těm druhým" ukazuje, jak se autor bojí společenského házení rajčat. A tedy upozorňuje, jakou moc v našem veřejném přemýšlení má opět autocenzura, která ovládne všechny méně ochotné čelit důsledkům sociální dehonestace.

Stěžejní hodnota postfaktické doby je náležení, oblíbenost, sdílení a lajk. Důsledkem je hluboká autocenzura orwellovského typu, ve které strach z představy, k čemu by mohlo vést naše rozdílné přemýšlení a diferenciace pohledů, vede k tomu, že kritičtěji přemýšlet ani nezačneme. Co je správné se domnívat, udává naše sociální bublina. Vyjadřovat odlišný názor se stává větším sociálním rizikem než kdykoli předtím (hovoříme-li o době demokracie). Tímto rizikem je hrozba sociálního tlaku, nepopularity, zesměšnění, exkomunikace.

Problém není, že bychom kriticky myslet a chápat skutečnost v širokých, nekonzistentních a často nelogických souvislostech nedokázali. Problém je, že toto chápání odmítáme pro jeho nepohodlnost a sociální riziko: budeme-li totiž přemýšlet komplikovaně, nebudeme nikam jednoduše patřit. Nové glajchšaltování ducha nepřichází od aparátčíků totalitních režimů ani manažerů Agrofertu, ale z našeho vlastního myšlenkového pohodlí, touhy po iluzorní jednotě a neschopnosti tolerovat emoční dyskomfort, spojený s jejím opakem, tedy názorovou rozmanitostí, ale také připuštěním nečernobílosti v chování a rozhodování našich politických protagonistů. A toto naše myšlenkové pohodlí bude bohužel určujícím způsobem konstituovat naši politickou budoucnost.

POD VLÁDOU EMOCÍ: CO UDĚLAL ZEMAN DOBRÉHO?

Jsme oblíbení, někam patříme, protože lajkujeme, co lajkujeme, a to nás těší. Pokud souhlasíme s tím, s čím souhlasí všichni v naší skupině, dosahujeme tím pocitu sounáležitosti, cítíme se jako hrdinové, jako lidé, kteří mění epochu. Ano, důraz je na slovo "cítit se": jsou to emoce, které v postfaktické době hledáme a které jsou největší hodnotou.

A protože jsou emoce podstatné, jiné nedokážeme potlačit - především zlobu a zesměšňování, které provádíme často totožnou formou, jakou tolik kritizujeme "na těch druhých". Vzpomínám na facebookové denunciace pod fotkou pracovnice Babišova marketingového týmu, ne nepodobné nadávkám pod fotografií advokátky studentky v kauze nošení šátků na zdravotnické škole. Marek Prchal je totálně, hluboce denunciován. Richard Krajčo je zostuzen nejprve proto, že podporuje Babiše, nyní však proto, že jej přestal podporovat - prý ale pozdě, teď ať už za námi nedolézá. Kopeme do pietních věnců neoblíbených politiků na Národní třídě po vzorů starého dobrého plenění hrobů. Pískáme, jaký je Babiš zbabělec, když během Listopadu klade kytici v noci, ale stejně tak pískáme, co si to ten stbák dovoluje, když naopak přijde za bílého dne promluvit na pietu k Rozhlasu. Jediné, co je konzistentní, je emoce.

Jak snadné je dnes mít stejný názor a stejnou emoci... Jak pohodlnou identitu to vytváří. Jak úlevné je schematizující myšlení dobrý-špatný, my-oni, náš-jejich, havlovec-babišovec.

Můj polarizační test je jednoduchý: Ptám se v něm při hospodských diskuzích zarytých odpůrců Miloše Zemana, co dobrého prezident vykonal třeba za poslední rok nebo dva. Kdyby to byla třeba jen jedna věc, tak co to bylo? Dívají se na mě s hrůzou. Vydechnou: "Zeman? A dobře vykonal? To nemyslíš vážně." Takže náš prezident je apoteózou pekla? Zlou komiksovou figurou z filmových studií Walta Disneye? Na Babiše se touto formou zeptat už vůbec neodvažuji.

PŘÍLIŠ POHODLNÁ FASCINACE BABIŠEM: HLEDÁNÍ VINÍKŮ MIMO NÁS

Neschopnost překonat vlastní emoce a tolerovat názorovou různost vede k fatální společenské neschopnosti reflektovat, kdo a proč vlastně Babiše zvolil a kdo naopak dávno předtím svým jednáním vytvořil kontext, etické podhoubí a společenskou polarizaci, ze které jsou tito populističtí politici vnímání velkou částí společnosti jako dobrá volba. Nebuďte příliš brzy hotovi. Určitě to není proto, že si Babiš koupil Mafru a Zeman napsal Jak jsem se mýlil v politice.

Stále hovoříme o Babišovi. Stala se z něj naše fixní idea. Ale měli bychom hovořit o sobě. O té části elektorátu, která se holedbá vyšším vzděláním, vyšším sociálním statusem a lepším porozuměním světu - ale která v uniformním rituálu podupává už několik let na stále stejný cajdák se zaujetím hlubokého autisty: Zeman, Babiš, Čapí hnízdo, dotace, stbák, ruský agent, Čína, fuj!

Měli bychom hovořit o té skupině, která si zcela zaplnila mysl útěšnou emocionální redukcí komplikovaného světa a propadla fantaskní víře, že až Babiš odstoupí, zase bude dobře. Prostě to dokážeme.

To stačí? To jsou skutečné problémy světa a skutečné problémy Česka? Je to právě tato pohodlná fascinace Babišem, která bude zodpovědná za každého příštího Babiše, jenž pohotově posbírá hlasy svých voličů tím, že ukáže na jednoduchou podstatu všech problémů světa (je jedno, zda to bude migrant, EU, Rusko nebo Agrofert). Že prostě opět bude říkat pouze to, co chtějí jeho voliči slyšet; nikoli to, co je slyšet nepohodlné, ale co bychom všichni slyšet měli.

Díky tomu, že antibabišismus jako téma stačí, logicky stačí i jako nabídka opozičních politiků. Proto se nerodí noví lídři, ochotní se zabývat skutečnými problémy budoucnosti, tedy i ochotni myšlenkově se postavit uniformně převládajícímu názoru. Opoziční politici jsou dnes ve značné míře - v té míře, ve které jsou schopni sestavit vládu a odhlasovat jí důvěru - buď pravo-leví extremisté, nebo populisté zjevní či skrytí, nebo staří bardi politického establishmentu, kteří doufají, že až Andrej dostatečně naštve dostatek voličů, dostanou se opět na chvíli k lizu. Čest výjimkám, vidím je. Ale ti jsou tak možná početně jen na středně velký poslanecký klub.

CO NABÍZÍME? POTENCIÁL K NESPOKOJENOSTI

Myslíme si, že vhodný lajk a jejich co největší počet (ať už vyjádřený počtem kliků na facebooku nebo počítáním účasti na demonstraci) je to hlavní. A pak ať už se postarají druzí. Ti, kteří to tu řídí. Ti, kteří to tu mají na zodpovědnost. My budeme spokojeni a půjdeme se naštvávat někam jinam. Nebo je to jinak?

Pokud ano, kde tedy vznikají nové platformy, které již něco řeší, někam přispívají, něco prakticky mění (něco jiného než další vyjádření nespokojenosti a další status na facebooku)? Kde jsou nová politická sdružení občanů, která přinášejí do politiky čerstvý vítr (realizací této politiky, nikoli jen kritikou ve virtuální hospodě sociálních sítí)? Třeba na lokální úrovni nebo zcela jinou formou? Čest výjimkám typu Piráti nebo Praha sobě. Není to ale na stotisícové demonstrace trochu málo?

JAK MOC JE ŠPATNĚ? JE POSTFAKTICKY ŠPATNĚ.

Jak moc je vlastně špatně? Proč se nedemonstrovalo za Klausovy "privatizace" 90. let, která znamenala faktické rozkradení a likvidaci velké části společenského majetku? Proč nebyl plný Václavák v době, kdy Mrázek chodil na Úřad vlády, za faktického rozdělení exekutivní i kontrolní moci opoziční smlouvou, za Grosse, po amnestii, v níž Klaus odtrestnil kumpány, kteří těžili z jeho ekonomických reforem? Proč se nedemonstrovalo po odhalení kauzy Gripen tajnou nahrávkou s Kavanem (kde hovoří, kolik desítek politiků bylo uplaceno) nebo když Nejvyšší soud knokautoval kauzu poslaneckých trafik? To bylo menší ohrožení principů parlamentní demokracie než možné falšování dotací?

Babiš jistě má své kauzy, etické kotrmelce a na krku trestní stíhání. Ale to není důvod, proč se tehdy nedemonstrovalo. Nedemonstrovalo se proto, že sociální sítě a nová média neamplifikovaly naše frustrace a nespokojenost v míře, v jaké se tomu děje dnes. Ještě nebyly rozšířeny technologie, s nimiž se teprve učíme zacházet a které potlačují názorovou rozmanitost a kritické myšlení ve prospěch prosté dvoustranné polarizace. Fenomén Babiš, stejně jako Trump, je bezesporu produkt postfaktické doby. Extrémní hypnotizace druhé poloviny národa tématem "antibabiš" je však stejným produktem stejné doby a stejných technologií.

JAKOU BUDOUCNOST VYTVÁŘÍME? NOVÝ BABIŠOV S JAKÝMKOLI BABIŠEM.

Současní demonstranti své aktivity přirovnávají k demonstracím v Listopadu 1989. Hlavní rozdíl je ale v tom, že dnes je vládní koalice a rozložení sil v parlamentu důsledkem demokratických voleb. Kdybychom je nakrásně okamžitě opakovali, dopadnou - až na kosmetické výjimky - stejně. Protože jsou tady ti, kteří "jej" volit chtějí. A této prosté pravdě neutečeme, i kdybychom si vykřičeli hlasivky. Touto pravdou se nezabýváme. Je totiž zbytečně složitá. To neolajkujete.

V momentě vyhraněné polarizace obyvatel země na dvě poloviny nepomůže demonstrace, hesla ani líbivá písnička. Důsledkem bude pouze to, že za dva roky budou demonstrovat ti druzí, a ještě více.

Řešení skutečných problémů naší země zůstane pro všechno toto myšlenkové zúžení a emoční zahlcení stranou. Pomůže jedině dialog, budování mostů, vzdělávání, tolerance nedokonalých řešení, schopnost vydržet s nehotovostí naší situace, s nejednoznačností, s nejméně špatnými řešeními. Nepomůže vyžadovat, ale hledat, co pomůže. Nepomůže dehonestovat ty, kteří nesdílejí náš názor, ale kultivovat schopnost vydržet s tím, s čím nesouhlasíme, a s těmi, se kterými nesouhlasíme. Pomůže naslouchání druhým, zamýšlení bez odsuzování, promýšlení alternativ, ale také uvědomění, jak moc jsme všichni ovlivněni emocionalizující hegemonií sociálních sítí a mediálního přehlcení.

Vyplní-li se sen současných demonstrantů a vláda Andreje Babiše padne - co zásadního se změní? Vytvoří se nová vládní koalice ANO, KSČM, SPD? Tomu budeme tleskat? Uskuteční se nové volby se stejnými výsledky, jako byly ty předchozí? Nebo v nich dojde k dvouprocentnímu posunu, který sice umožní sestavit vládu někomu jinému, ale který nikdy nevytvoří zásadní stabilitu pro nejdůležitější nadpartijní, dlouhodobé reformy, které kriticky potřebujeme a které musí být založeny na širokém politickém konsenzu přesahujícím jedno volební období: Reformy ekologické, důchodové, trhu práce, nových forem průmyslu, reformy sociální, řešení zhoršující se bytové situace. Kde chceme najít dohodu a porozumění, když ho každou další demonstrací, dalším statusem, další zjednodušující karikaturou Babišových voličů (tím že je označíme za hloupé nebo bohorovně jako "za ty, co ještě nevědí") tento příkop ve společnosti prohlubujeme?

Pro příznivce demokracie mám nepříznivou zprávu: Pro demokracii není příliš podstatné, kdy z politické hry vypadne dnes již mytologická figura Andreje Babiše. Další a horší si už totiž mnou ruce - jsou známí i neznámí. Čekají ti, kterým zatím hnutí ANO ukořistilo hlasy nespokojeného elektorátu, nakloněného volit každého dalšího důvěryhodného populistu. Pestrou trikolóru nacionalismu, xenofobie a populismu už oblékají noví čeští Orbánové a Saliviniové. A tito nastoupí na uvolněné místo, tito budou vládnout v příštím Babišově.

POPULISMUS LEGITIMIZUJE MYŠLENKOVÁ POHODLNOST NÁS VŠECH

Hlavním intelektuálním výkonem vzdělaného, uvědomělého voliče je dnes pověsit status (článek, zprávu) na zeď a rychle jej dehonestovat nebo olajkovat. Obávám se, že i současné demonstrace jsou do značné míry jen další variantou této touhy setkat se s líbivou ozvěnou vlastního názoru, tedy názoru, který vyznávají ti, mezi které patřím.

Kdo si dovolí vyjádřit odlišnou či nezávislou myšlenku, či o polarizovaném problému dokonce nezávisle diskutovat, je označen jako jasný protagonista "těch druhých". Je vysmíván a příště si to rozmyslí.

Byly doby, kdy se intelektuálové snažili vidět problémy z různých aspektů. Čtenáři si jejich komentáře četli, něco si z nich vzali, s něčím nesouhlasili, složili noviny a šli žít. Dnes intelektuálové počítají lajky a tlačí se u tribuny, kdo zaníceněji promluví o tomtéž. Vysvětlují to tím, že je tak špatně, jak nikdy nebylo. Samozřejmě opět všichni stejně. Všichni, kdo "jsou s námi", jsou přece na demonstraci. On tady "s námi" žije ještě někdo jiný?

To je kulturní niveau, ze kterého doufáme (až nespokojenost poloviny společnosti smete vládu Andreje Babiše), že povstane nová politická reprezentace, odlišní lídři, demokratičtí reprezentanti plni odvahy obhajovat nepopulární reformy, schopni s nadhledem a hlubokou reflexí překonávat společenské polarizace, které právě pro tyto vlastnosti voliči docení a majoritně zvolí?

Anebo budujeme pouze stále více téhož?

Přestaňme se uzavírat do jednoduché pravdy, ve které za všechno mohou ti druzí (ti nevzdělaní, ti, kteří ještě nepochopili, nebo ti, kteří nešli volit), díky nimž byl zvolen Ten Druhý. Jsme to přesně naopak: my - vzdělanější, privilegovanější, vybaveni lepšími informacemi a znalostmi, ale otupení tyranií mediálního zahlcení a sociálních sítí - kteří jsme nevytvořili a nevytváříme podmínky pro to, aby ve společnosti (tedy politice) fungovala diskuze, různost, tolerovaná názorová odlišnost, hledání konsenzu, zahlazování nenávisti, pochopení nestejných pozic.

Pouze pískáme, lajkujeme a vyžadujeme. Zavřeni do slonovinové věže vlastní neomylnosti už dnes vytváříme kontext, program a způsob politického marketingu pro každou další politickou garnituru, která může být mnohem horší než ta současná. Protože ji podpoří volba z frustrace, zúženého pohledu, zloby a nespokojenosti, které nedokážeme, a hlavně nechceme regulovat. Na obou stranách naší společenské barikády.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy