09. 05.

Česká věda nevzkvétá

Český základní výzkum je málo produktivní a ohlas českých vědeckých článků u mezinárodní vědecké komunity je nízký (samozřejmě budu hovořit o celkovém stavu a nikoliv o jednotlivých vlaštovkách, které jaro nedělají).

Naše věda nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál českých talentů není smysluplně využit. Celá vědecká odvětví bádají nad tématy o která není ve světě zájem, a o co by zájem byl, tím se nikdo nezabývá. V naší vědě se plýtvá penězi, kterých má státní rozpočet málo.

Nepřipomínají vám tyto věty něco? Ano, dovolil jsem si parafrázovat úvodní věty novoročního projevu prezidenta Havla z ledna 1990, když hovořil o stavu republiky těsně po pádu komunismu. Jeho popis se bohužel stále dobře hodí na současný stav české vědy, který dokládám následujícími grafy. Pro srovnání jsem si vybral tři evropské země - Nizozemsko, Rakousko a Švédsko - velikostí srovnatelné s Českou republikou, kde není mateřským jazykem angličtina (viz. poznámka č.1).

První graf ukazuje počty odborných článků v oborech živé a neživé přírody publikovaných v mezinárodně uznávaných odborných časopisech v roce 2006 (viz. poznámka č.2). Na vodorovné ose jsou časopisy srovnány do deseti skupin vzestupně podle ohlasu, jaký mají mezi vědeckou komunitou. Je třeba zdůraznit, že rozdíl v renomé mezi skupinou číslo 1 a 10 je obrovský (viz. poznámka č.3). Počty článků autorů z ostatních zemí jsou převáženy tak, aby velikostí populace odpovídaly České republice. Je očividné, že produktivita našich vědců je nízká. Nejmarkantnější rozdíl je patrný ve skupinách nejrenomovanějších časopisů 5-10, kde naši vědci publikují opravdu málo.



Druhý graf ukazuje situaci ve společenských (a částečně humanitních) vědách. Tam je situace dokonce katastrofální. A těch několik málo článků našich vědců vyšlo především v několika česko-slovenských časopisech, které mezinárodní vědeckou komunitu oslovují málo. To ostatně ukazuje třetí graf, kde jsem z počtů vyloučil národní časopisy ve všech zemích kromě Nizozemska (viz. poznámka č.4).



Všechny tři grafy v jednom.



Zoufalá situace českých společenských věd je samozřejmě dalším neblahým důsledkem intelektuálního pouštění žilou v dobách komunismu, kterémuž předcházela intelektuální genocida nacistická. Mnohdy však nejde o intelektuální neschopnost jako takovou, ale prostý problém číst, psát a přednášet v angličtině. Řada akademiků potom nejenže odborné články v angličtině není schopna napsat a číst je, ale mnozí z nich ani o mezinárodně uznávaných časopisech v oboru dost dobře neví. Těžko potom vyčítat to samé jejich studentům, dorůstající generaci vědců. Výsledkem je, že se čeští společenští vědci o dění ve světové vědě stále málo zajímají, málo jezdí na kvalitní mezinárodní konferenci a intelektuální debaty se topí v malém českém rybníku. Může nás utěšovat snad jen to, že v té kaši nejsme z postkomunistických zemí sami.

Ani dlouhých osmnáct let po pádu komunismu českým společenským vědcům k získání dostatečného mezinárodního renomé a ohlasu nestačilo (v oborech živé a neživé přírody to také není žádná sláva s ohledem na to, že tam komunistická ideologie nemohla napáchat tak obrovské škody). Vymlouvat se pouze na neblahé historické dědictví by ale bylo laciné. Za mnohé může i rovnostářský a primitivní způsob hodnocení a financování vědy u nás. To je však další velká kapitola, která se na Aktuálně.cz tyto týdny ostře diskutuje.

V posledních měsících se totiž snad konečně začínají lámat ledy. Doufejme, že se velký kus ledu podaří zlomit i nadcházející pondělí. V Praze se totiž uskuteční důležitá konference otevírající veřejnou debatu k Bílé knize reformy vysokých škol (na kterých se velká část výzkumu o kterém byla řeč uskutečňuje). Zároveň bude Rada vlády rozhodovat o zcela nové metodice hodnocení vědy a o rozpočtech na vědu v příštích letech.



Poznámky:
1) Angličtiny je dnes lingua franca vědy a techniky.
2) Většina uznávaných vědeckých časopisů je obsažena v databázi Web of Science (WoS), se kterou jsem pracoval. Najdou se sice vzácné výjimky dobrých časopisů, které ve WoS nenajdeme, ale to na celkovém vyznění grafů nic nezmění.
3) V každém vědeckém oboru dle WoS jsou časopisy seřazeny vzestupně podle jejich vědeckého ohlasu měřeného impaktovým faktorem časopisů. Takto seřazené časopisy jsou následně seskupeny do deseti skupin odstupňovaných pořadím, které jsou uváděny na vodorovných osách.
4) V Nizozemsku má sídlo světový vydavatel odborných časopisů Elsevier, takže nelze domácí a mezinárodní časopisy dost dobře odlišit.
5) Ve většině oborů základního výzkumu jsou publikace v odborných časopisech hlavním kanálem šíření nových poznatků. Existují ale specifické obory, kde se poznatky šíří převážně jinak. O kvalitě těchto oborů v ČR však dnes nevíme téměř nic. Je velice pravděpodobné, že tam naše situace nebude o nic slavnější.
6) Svým způsobem není tak důležitý ohlas časopisu, kde článek vyjde, ale ohlas který vzbudí samotný článek. Tento ohlas dobře měří počet citací, které článek vyvolá. Kdybychom měřili ohlas české vědy počtem citací článků českých autorů, dojdeme ke stejně nepříjemným zjištěním, možná dokonce ještě smutnějším.

07. 05.

Trauma z jedné přihlášky snad končí

když jsem v dnešní ranních zprávách zaslechl, že poslanecká sněmovna bude hlasovat o tom, že si žáci budou moci podat místo jediné přihlášky na školu přihlášky tři, prolétla mi hlavou celá řada věcí.

Napadlo mě, o jakých nesmyslných detailech života se v našem Parlamentu vlastně rozhoduje. To je jako v dobách centrální plánovací komise socialistického Československa.

Hlavou mi prolétla historie celé záležitosti jedné přihlášky posledních let, kdy nesmyslnost jedné přihlášky v novém školském zákoně ministryně Petry Buzkové z roku 2004 konečně vzbudil veřejný zájem (a nevoli). Hlavně díky tomu jsem se začal o dané téma odborně zajímat a s překvapením zjistil, o jak důležité téma jde a jak hodně se jím ve světě odborníci zabývají (na rozdíl od ČR). Díky tomu teď dokončuji i čistě akademický, technicky náročný článek k danému tématu, kde provádím simulace strategického chování uchazečů, které potvrzují většinu kritických výhrad k systému jedné přihlášky.

Vzpomněl jsem si i na řadu článků, které jsem já a řada dalších lidí k tématu napsali. Některé z nich najdete na mé stránce u lednového data roku 2005 a
v mém prosincovém blogu.

A teď koukám, že nepíší sám. Více o tomto tématu najdete i na blogu Václava Klause jr.

06. 05.

Probudíme českou vědu?

Na blozích Aktuálně.cz běží již nějaký čas zajímavá diskuse o reformě hodnocení a financovaní vědy v ČR (např. můj nedávný článek a články Jiřího Zlatušky 1 | 2, Jana Zrzavého a Václava Hořejšího ) Za pozornost jistě stojí i nový článek mého kolegy Štěpána Jurajdy, který dnes v malinko jiné podobě vyšel v Lidových novinách.

Probudíme českou vědu?
Před měsícem byla vládou schválena reforma financování výzkumu a inovací. Současný systém financování založený na hodnocení místních vědců jinými (vetšinou opět místními) vědci totiž nedostatečně motivuje ke špičkovým výsledkům. Systém často financuje i vysloveně slabé projekty, a na ty kvalitní potom zbývá málo peněz. Na neutěšených výsledcích české vědy v mezinárodním srovnání je to dobře vidět. Pokud chceme pozvednout kvalitu naší vědy, nestačí jen každoročně přisypat další miliardy k současným dvaceti. Je nutné zásadně změnit způsob rozdělování peněz.

Reforma chce proto odměňovat podle počtu jejich výstupů, s tím, že za kvalitnější „výrobky“ bude víc peněz podle předem daného „ceníku“. Např. za publikaci v prestižním světovém časopise půjde peněz mnohem víc než za práci, která vyjde v méně náročném vědeckém časopise. Předem známý obnos výzkumníci také obdrží za každý patent, prototyp apod. Reforma zapadá do celosvětového trendu, kdy i například Velká Británie, proslulá kvalitou hodnocení vědců, plánuje přejít na více kvantitativně podložený systém.

Jak se reforma připravuje?
Navrhovaný systém má ale i jeden zásadní problém. Při nastavování „ceníku“, podle kterého bude stát vědecké „výrobky“ platit, se u řady vědeckých výstupů (jiných než článků v uznávaných odborných časopisech) stane, že nabídnou příliš vysokou „výkupní cenu“ vzhledem k malé námaze potřebné na jejich „výrobu“. Finanční motivace pak může vést k „nadvýrobě“ nekvalitní vědecké produkce. Nejvíce to hrozí u inovací a aplikovaných výsledků vědy a vývoje. Vědci i jejich mateřské instituce budou po zavedení reformy čelit velkému pokušení a tlaku „vyrábět“ prototypy, software apod., jež sice splňují formální parametry, ale byly vyrobeny především z důvodů finančního ohodnocení a nejsou užitečné. Jednoduše řečeno: systém je nutné začít účinně hlídat a díry v něm rychle ucpat.

Z tohoto pohledu je důležité, jak se vlastně reforma připravuje a jak hlavní orgán dozoru nad dodavateli veřejně financovaných vědeckých služeb - Rada vlády pro výzkum a vývoj - funguje. Každý by asi čekal, že každoroční rozdělování desítek miliard korun na vědu vychází z důkladných analýz prováděných specializovaným nezávislým ústavem. V zahraničí to tak je a hodnocení vědy se věnuje i zvláštní vědecký obor - scientometrie. U nás máme podobné ústavy, které připravují podklady pro reformy v oblasti školství (např. Ústav pro informace ve vzdělávání nebo Výzkumný ústav odborného školství). Pro rozdělování dvaceti miliard na vědu ale rada vlády žádné nezávislé analytické pracoviště nemá a hodnocení kvality vědecké produkce prováděná ministerstvem školství samým jsou proslulá svou nekompetentností, přestože by to podle zákona kompetentně dělat mělo. Je alarmující, že reforma zřejmě nepočítá ani s personálním zabezpečením kontroly reálné (nikoliv formální) kvality položek v databázi nahlášených inovací.

Chybí politická síla
Reformu má organizačně na starosti několik administrativou vytížených pracovníků úřadu vlády a na podkladové analýzy, z kterých by reforma mohla vycházet, se zatím nedostávají prostředky. Přitom ale například v rámci tzv. Národního programu výzkumu u nás proudí již druhým rokem desítky milionů na granty podporující lidské zdroje či znalostní společnost. Například téměř pět milionů ministerstvo školství zaplatí jedné místní univerzitě za „mediální zdůraznění potřeb vědy a perspektiv studia exaktních oborů“. Reformu celého systému financování vědy ale podobná finanční podpora nečeká. Jako poradní orgány si rada vlády samozřejmě zřizuje různé odborné komise. Ty jsou ale složené výhradně z místních vědců a práce v komisích není finančně honorována tak, aby se jí členové komisí mohli na plný úvazek věnovat. Podobně si lze těžko představit, že by tyto poradní komise v budoucnu procházely tisíce nahlašovaných výsledků naší vědy a hledaly mezi nimi pseudovýstupy. Jen zlomek prostředků, které k nám na podporu lidských zdrojů a vědecké práce přitékají a ještě přitečou z evropských fondů, by přitom umožnil nejen odborné technické doladění reformy, ale také objednávku skutečně kvalitního externího auditu našeho systému hodnocení vědy. Například ve Velké Británii si jednou za pět let nechávají externě vypracovat rozsáhlé studie hodnotící jejich systém hodnocení a odměňování univerzit. Podobně by šlo zajistit kontrolní dozor nad databází nahlašovaných aplikovaných výstupů. Prostředky na opravdu nezávislý audit místní vědy jsou, chybí ale politická síla.

Štěpán Jurajda, CERGE-EI