A město je, kde luna za dne přespává a vlastním dechem taje, napsal Jan Skácel. S básníkem těžko polemizovat, zvlášť schází-li pádné argumenty. Na vlastní oči jsem viděla za slunečného odpoledne podřimovat lunu mezi dvouvěžím Ditrichštějnské hrobky v Mikulově.
Vstupuji do příběhů nesměle a po špičkách jako bohabojná poutnice do velebného příšeří opuštěného svatostánku. Za bronzovými vrátky, ukutými básnickou představivostí, se může skrývat cokoliv – velkolepé gotické trojlodí, malebný interiér dědinského kostelíka, pohanské kultiště, na jehož oltáři ještě nezaschla krev lidských obětí. Otevírají se magickým klíčem, čaromocnou první větou, jíž jsem se pokusila vzdát hold předchozím textem.