Že rakouští lidovci kancléře Sebastiana Kurze vyhrají, to se čekalo. Že ale vyhrají o parník, to už ne. Vládní lidovci posílili a i přes nedávný neslavný pád jejich vlády se Svobodnými se dostali na 37 procent, takže po dlouhé době zase nějaká evropská tradiční strana má zisky, na které byla zvyklá dekády předtím. Už to je dobrá zpráva.

Sociální demokracie těžce pohořela – sice druhá na 22 procentech, ale kouká se na první místo z největšího odstupu od konce války.

Pak Svobodní, jejichž skandál odstartoval pád vlády. Pád o deset procent na 16 procent je jistě obří neúspěch, ale na druhou přežili na třetím místě, což by tedy jeden po rozpoutání skandálu Ibiza-Affäre tehdejšího předsedy Hainze-Christiana Stracheho rozhodně neřekl.

A nakonec velmi dobré výsledky Zelených (ti se po dvou letech vrací do Národní rady, byť není pravda, že zelení v radě nebyli, jen na chvilku zelenou politiku reprezentoval renegát Zelených Peter Pilz).

A liberálové z NEOS mají už jistotu, že i liberál se v rakouské politické scéně může zabydlet, když překoná porodní těžkosti.

Těch důležitých příběhů z rakouských voleb je celá řada: od úpadku SPÖ přes vzestup Zelených, novou garnituru Svobodných až po celkové překvapení, že ta letitá nudná až trochu zatuchlá rakouská politika je najednou velmi divoká a pestrá.

Ale to nejdůležitější je samozřejmě fenomén Kurz.

Malé ztráty za vyvedený výlov Svobodných

Jeho úspěch lze jistě popsat čísly. Sebastian Kurz vsadil před dvěma lety na velmi nejisté spojenectví se Svobodnými, kteří rozhodně nejsou stále „salonfähig“. Spojenectví se také nakonec kvůli Svobodným rozpadlo, ale lidovečtí voliči Kurze nepotrestali. Udržel si 86 procent lidoveckých hlasů z roku 2017, k tomu přidal čtvrt miliónu hlasů právě od Svobodných a 70 tisíc od sociální demokracie. To sociální demokracie si udržela jen 68 procent hlasů z minulých voleb, otřesená FPÖ jen polovinu hlasů.

Tento úspěch Kurze ale samozřejmě nebyl zadarmo. Se sympatiemi identitátních voličů Svobodných vědomě ztrácel pozice u liberálních mladých měšťáků. Kurzovo vítězství vypadá velmi přesvědčivě, ale stačí jen pár dílčích čísel. U lidí do 29 let, kterým by mladičký kancléř měl imponovat, lidovci získali „jen“ 27 procent hlasů, stejně jako Zelení. Ve velkých městech „jen“ 26 procent, stejně jako SPÖ. U lidí s vysokoškolským vzděláním „jen“ 30 procent, Zelení 37 procent.

V reálu u volební urny ale ztráty Kurze vůči liberální nabídce Zelených a NEOS byly nakonec minimální – k NEOS přešlo 80 tisíc voličů, k Zeleným 50 tisíc.

A naopak hlasy starších lidí z malého města a venkova, často dosud voličů Svobodných, pro sympaťáka Kurze jen pršely.

Mainstream servírovaný s bruselskými chipsy

Tak to byla čísla. Ty ale nikdy nic moc neřeknou. Jak je možné, že ten ulíznutý předseda tradiční strany je tak sympatický jak mainstreamovým voličům, tak ale i protestním voličům, kteří tradičně volili Svobodné, aby podpořili „třetí tábor“ vůči zkorumpovanému duu lidovců a sociálních demokratů?

Vtip je v tom, že Kurz si zvolil politiku, která formálně je zcela mainstreamová, proevropská, tradiční a uměřená (jeho výrok, že chce jen dělat decentní středopravicovou politiku, opravdu nevypadá moc sexy). Ale obsahem je ve skutečnosti občas velmi provokativní a neustále vyjíždí ze zajetých kolejí.

Pamatuji si, jak jsem se Kurze v listopadu 2017 – tehdy ještě jako ministra zahraničí, ale už po vyhraných volbách v roli čekatele na kancléřský post – ptal na jeho evropské plány nové vlády. Přišla odpověď, která se zdála zcela typizovaná pro zahraničního novináře: Usilování o EU jako prostoru míru, svobody a prosperity... Rakousko bude velmi aktivní během svého předsednictví EU... A tak dále.
Ale pak následovala jedna věta, že EU se má zajímat o podstatné velké věci, malé nechat národním státům a nerozhodovat tak i o barvě chipsů. Tady trochu odbočka: Dnes už je to zapomenutá kauza, ale i český Blesk v roce 2017 šílel, že Brusel chce zakázat hranolky. Byla to kachna, nepochopení nařízení o snížení obsahu škodlivých látek, nicméně i v Rakousku hodně rezonovala a stala se zjevně i integrální součásti Kurzova slovníku.

Možná že ta historka s uhlazeným a jasně proevropským vyjadřováním, kam se zatoulaly i antibruselské chipsy, ilustruje Kurze lépe, než všechna ta čísla dohromady.
Rakouský kancléř vytvořil (nejen) v Rakousku dojem, že v rámci tradičních stran je přeci jen ještě možné vymyslet něco nového, nově utvořit mix politických postojů, které se dosud nepotkávaly.

Chipsy jsou nepodstatný detail, Kurz to nejvíce samozřejmě předvedl v migrační krizi, kde se Vídeň zcela odchýlila od linie Berlína, což vskutku často nebývá. Ale i přesto Kurz toto migrační dobrodružství zvládl ustát v rámci proevropské rétoriky a v rámci tradiční lidové strany.

A ve volbách to zjevně dobře funguje.

Příklad pro další velké strany?

V Česku se nyní jistě bude pár dnů spekulovat, co posun ve Vídni znamená pro Prahu (toto rozumování má konec konců tradici už několika staletí), ale pravda je, že proměna rakouské politiky pro tu českou teď neznamená asi vůbec nic.

Nemáme tu už bohužel ani silné zavedené tradiční strany, nemáme tu ani tradiční zelenou politiku a liberální proud si uloupilo pro sebe trochu podivné pragmatické hnutí. A i ten protest se v postkomunistické Evropě projevuje trochu jinak.

Ale z evropské perspektivy je Rakousko mimořádně důležité. Je po Francii další fascinující laboratoří, zda lze skloubit mainstreamovou proevropskou politiku s tišením čím dál silnějších protestů a otřesů společenských identit, což je jízda na tygrovi. Ve Francii je tento politický mix lakován více liberálně, Kurz to v Rakousku zkouší více v konzervativních barvách.

Tak uvidíme, co vydrží déle, a zda se něco z toho stane zásadní inspirací i pro další skomírající velké evropské partaje, které moc neví kudy kam.