Prezident Miloš Zeman se opět projevil jako nejlepší kombinátor na české politické scéně. Jakmile padla kvůli reputačnímu skandálu dohoda na obsazení veřejného ochránce práv poslankyní ANO Helenou Válkovou, začal jednat.

Nejprve navrhl poslankyni ČSSD Kateřinu Valachovou, protože na její místo do sněmovny by přišel exministr průmyslu Milan Urban blízký prezidentovi. A když poslankyně dle očekávání odmítla, tak vytáhl z klobouku Stanislava Křečka. Tím přivodil menší infarkt končící ombudsmance Anně Šabatové, protože Křeček byl roky jejím zástupcem a neustále se hádali. Všichni tak doufají, že nakonec se situace uklidní kompromisními kandidáty Senátu, tedy Vítem Schormem či Janem Matysem.

Jmen je tedy více než dost. A to je vlastně hlavní problém. Pokud úřad stojí a padá s osobou předsedy, pak je to špatný úřad. Kvalitní státní instituce musí vydržet i tu a tam mizerného šéfa. A tak tomu může být jen tehdy, když má úřad jasné kompetence a vymezení. Což tedy český veřejný ochránce práv rozhodně nemá.

V Česku to už tak bývá, že se nejprve vymyslí úřad a až pak se přemýšlí, co by přesně měl dělat. A když se to nepodaří, tak to vypadá jako v případě ombudsmana.

Člověk v potížích má přitom pocit, že veřejný ochránce práv by mohl být tou poslední instancí, která mu pomůže z problémů. Přeci jen má to napsané i na štítku. Ale český ombudsman se vás může zastat před ministerstvem, ale už ne před obcí. Může vám poradit, když je úřad nečinný, ale už ne, když nerozumíte soudnímu procesu. Když vám vadí vyhláška, ale už ne když vám vadí zákon.

Úřad ombudsmana se sice již za dvacet let existence zavedl, ale pořád je jak princezna Koloběžka, ani oblečená, ani neoblečená. Narostly počty právníků v instituci, ale ne jasné pravomoce.

Úřad pravidelně tak produkuje frustrované předsedy, od Otakara Motejla přes Pavla Varvařovského po Annu Šabatovou. I Varvařovský, který byl asi z šéfů nejméně ambiciózní, propadl depresi, když mu na počátku minulé dekády poslanci zamítli patnáct návrhů na změnu zákona za dva roky a neschválili mu ani výroční zprávy. Raději odešel.

Šabatová se sice snažila o vytvoření velké lidskoprávní instituce, ale porouchané základy úřadu nijak neopravila. Stačilo by přitom málo – třeba mít přímou možnost se u Ústavního soudu domáhat zrušení zákonů, což by zaplevelenému českému právnímu řádu jen prospělo.

Ale žádná taková systémová změna není na obzoru. A tak se jen hádáme o jména, protože na kvalitě ombudsmana závisí celý úřad. A to je špatně.

Český rozhlas Plus