Dnes už to zní neskutečně, ale ještě v únoru jsme se hádali, zda naplánovaný schodek státního rozpočtu za 40 miliard není příliš mnoho a zda česká ekonomika poroste o nějakou tu desetinku nad či pod dvěma procenty hrubého domácí produktu.

Jak jiné je to na konci roku. Jsme v hluboké recesi, změněný schodek státního rozpočtu na tento rok je půl bilionu, na příští rok zatím 320 miliard. Koronavirová krize je nejen zabijácká ze zdravotnického hlediska, ale dlouhé a opakované lockdowny jsou už také hospodářsky hodně vysilující.

Kritika mnohých kroků vlády je jistě na místě, ale začněme pochvalou. Hned v březnu, jakmile vlétl vir i do Česka, premiér Andrej Babiš vyhlásil, že je ochoten napumpovat do ekonomiky až bilion korun. To bylo pro obnovení důvěry firem i zaměstnanců v krizové chvíli velmi důležité. Ostře to kontrastovalo s počínáním vlády z předchozí finanční krize, kterou symbolizovalo prohlášení tehdejšího prezidenta Václava Klause, že krize je jako chřipka. Léčená trvá týden, neléčená sedm dní.

U této koronavirové chřipky už naštěstí vláda takto bezstarostně nepostupovala. Málo si také uvědomujeme, co vše musel stát zajistit, ač to dosud nefungovalo. Typickým příkladem je kurzarbeit, tedy doplatek státu na mzdách zaměstnanců, kteří přijdou vinou krize zcela či částečně o práci. Okolo nás už takový systém země dávno měly v paragrafech, v Česku se na koleni na chodbách ministerstva práce flikoval prozatímní program Antivirus. A celkem se i povedl, což je vidět i na stále překvapivě nízké nezaměstnanosti.

Stejně tak po počátečních zmatcích vláda dokázala poskytnout živnostníkům alespoň nějaké kompenzace a rozšířit ošetřovné takovým způsobem, aby rodiny s dětmi na distančním vyučování neumřely hlady.

Tím ale chvála nejspíše končí. Od počátku se do plánování pomoci motala rakousko-uherská tradice co možná největší byrokratizace a papírování. Příkladně to bylo vidět na covidových úvěrech, které vymýšlelo ministerstvo průmyslu. První program se vyčerpal za minuty. Druhý byl lepší, zkrachoval až za hodiny. U třetího jsme slavili, že vydržel dokonce dny.

Jedním z nejhorších rozhodnutí bylo rozsekat státní pomoc firmám na asi tisíc různých a různě administrovaných programů. Covid I, Covid II, Covid III, Covid Praha, Covid nájemné, Covid sport, Covid kultura, Covid gastronomie... V tom nemá šanci se vůbec nikdo vyznat, jednotlivé programy jsou často navíc miniaturní, takže to jen zvyšuje rvačku o peníze i potenciálně korupční rizika.

Jak jinak na to šli v okolních státech. V Německu prostě živnostníkům přiklepli až 15 tisíc eur, firmám v jednom programu poskytla likviditu státní úvěrová banka, kurzarbeit měli Němci odzkoušený už z minulých krizí.

Ale příkladem nemusí být jen Němci či Rakušané. Ať se podíváte do Polska, na Slovensko či kamkoliv jinam, vždy se státy logicky snažily jít nejjednodušší cestou a zaměřily se na obrat firem, případně o kolik se obrat firem snížil. Pak už je jednoduché z dat, které stát již má z minulých daňových přiznání, dopočítat nějaké stanovené procento a za chvíli mají podnikatelé u sebe dostatek peněz.

V Česku jsme se jen více a více zaplétali do byrokracie, pomoc se zpožďovala a místo jednotné metodiky pomoci se dělaly speciální programy nakonec div ne pro každého jednotlivého podnikatele.

Zpětně viděno, asi nejtragičtější období roku 2020 bylo to, kdy vir všude na čas ustoupil – léto. Okolní státy to využily, aby z rychlé pomoci udělaly něco systémového. Němci či Rakušané se logicky rozhodli podpořit spotřebu dočasným snížením DPH. Správně i pochopili, že nejohroženější propadem příjmů jsou rodiny s dětmi a poslali jim peníze.

V Česku se ale nestalo nic. A to, co běželo, ustalo, například dobudování call center či práce na kurzarbeitu. Premiér to pak zhodnotil slovy, že ti, kdo měli přijít, nepřišli. Ale tím jen ukázal, jak je vládní rozhodování i po několika měsících krize nahodilé a závisí na tom, kdo zrovna s jakým nápadem projde okolo Strakovy akademie.

Podzim a zima byl v Česku zdravotně i ekonomicky dost tristní příběh. Tvrdý druhý a třetí lockdown byl už jen důsledkem předchozích omylů, ekonomická pomoc z jarní vlny už přestávala stačit. Ministerstvo průmyslu vymýšlí další a další miniaturní programy, ale důsledkem jsou jen čím dál ostřejší protesty v gastronomii i jiných odvětví. Zatímco v Německu či Rakousku se jednoduše podniky sanují dle obratu z předchozího roku, zde podnikatelé musí horko těžko sčítat stokoruny z Antiviru, Covidu nájemného, Covidu gastronomie, Covidu ubytování a asi ještě stovky dalších miniprogramů.

Divoké schvalování státního rozpočtu na příští rok sice obsahuje schodek 320 miliard, ale vůbec ne jasnou metodiku, jak stát chce pomáhat ekonomickým subjektům v prvních měsících příštího roku, než se Česko proočkuje. Nespokojenost je vysoká, důvěra ve stát mimořádně nízká. Nikdo netuší, kam erární peníze zamíří a podle jakého klíče.

Bilion, který podle premiéra měl přijít, nepřišel.

Český rozhlas Plus