Charles Montesquieu popsal stavbu stabilní demokracie, která se opírá o tři pilíře – moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. U nás máme systém parlamentní demokracie. V tomto, na rozdíl od prezidentských systémů, moc výkonná často ovládá moc zákonodárnou. Vláda vzniká s většinou poslanců za zády.

Taková vláda si dovede také zjednat u svých poslanců disciplínu, tudíž zákony povětšinou předkládá vláda a vládní poslanci je tu více, tu méně trpně „odmávají“. Parlamentní demokracie má vlastně jen dva skutečně samostatné a nezávislé pilíře – exekutivně – zákonodárný a soudní.

Stojí za úvahu, kam patří státní zastupitelství alias prokuratura. V trestním řízení stát zastupuje postiženého a ten ztrácí možnost domáhat se individuálně spravedlnosti před trestním soudem. Když státní zástupce dojde k názoru, že obžaloba nebude, tak nebude a není moci, která by dosáhla opaku. U nás je nejvyšší státní zástupce jmenován a odvoláván vládou, a to kdy se jí zachce. Tudíž premiér a ministři jsou vlastně beztrestní, neboť na nich závisí osud nejvyššího státního zástupce. Je jen čistě na nich, zda své moci vůči němu využijí (nejspíše kausa Čunek), či nikoliv (nejspíše exministr Svoboda). Je na jejich morálce, zda podezření na vlastní trestné činy nechají zamést pod koberec, nebo zda se třeba nějaké to podezření naopak nevyrobí na nepohodlného oponenta. Oponent nemusí být vždy nutně jen příslušníkem opozice, i když se to nabízí. Velké lákadlo. Čím méně zábran příslušná vláda má, tím o větší pokušení jde.

Ve světle divadelního kusu Vesecká – Salichov se nabízí úvaha, zda by státní zastupitelství nemělo být raději čistě součástí moci soudní, tedy na exekutivě nezávislé. Zvlášť v systému parlamentní demokracie, kdy fakticky zůstávají jen dva pilíře. Třeba v Německu je nejvyšší prokurátor volen sborem volitelů, jež je složen ze soudců, advokátů, snad i poslanců. Díky posledním našim zkušenostem mi tento německý systém připadá mnohem méně zneužitelný. Mám pocit, že současná vládní koalice si z prokuratury udělala svoji služku. Velmi nebezpečný precedent a to i pro všechny vlády příští. Co prošlo jednou, projde i podruhé a možná v ještě hrozivější podobě.