Vedle odborných předmětů na lékařské fakultě jsme měli i „společenské vědy“. Tak jsme vedle pitevny a laboratoří navštěvovali semináře o dějinách dělnického hnutí, marxismu–leninismu a politické ekonomii. Někdy to byla nuda, jindy celkem zajímavé přednášky z dějin veškeré filosofie, čas od času poutavý seminář o ekonomii jako takové.

Vždy záleželo na lidech. Mladý doktor filosofie raději mluvil o Aristotelovi či Kantovi, než o Leninovi. Další asistent nám v hodině ekonomie otevřeně vysvětloval, proč má tržní hospodářství západu daleko lepší výsledky než to naše plánované. Jiní byli zase zapálenými komunisty. Na nich bylo nejsměšnější to, jak pro ně bylo vše jasné, jednoduché a vždy předem nalinkovaná správná cesta. Odpovídali většinou ve stupidních frázích a všemu rozuměli, byli to takoví politruci.

Po roce 1989 jsem si často sám kladl otázku, co se s těmito typy lidí stalo. Nemohu se ubránit dojmu, že se lidé tohoto naturelu vrhli na ekonomii. Být ekonomem mi totiž připadá stejně, jako být v minulosti kazatelem, nebo politrukem. Všemu rozumí a navíc řada lidí je má za učence – odborníky, neboť za vší lidskou činností jsou přeci peníze – jejich utrácení či vydělávání. Ekonomie se stala náboženstvím postmoderní doby. Politici také „kecají“ do všeho a všemu rozumí, ale lidé jim to příliš nebaští, neboť to přeci nejsou „odborníci“ , ale po „korytech“ toužící individua.

Dnešní ekonomové mi dost připomínají středověké lékaře. Na pacienta ani nesáhli, operovat ho nesměli, respektive bylo to pod jejich úroveň – na to měli báby pupkořezné, ale o to vášnivěji disputovali zabaleni v drahých kožešinách o tom, co by se mělo udělat. Když přišla epidemie moru, tak si první balili své zlato a prchali z města.

Dnes mají mnozí ekonomové na vše jednoduchý recept, jednoduchou a jasnou frázi. Jedno zda jde o globální oteplování – vyřeší to volný trh, globalizaci – vyřeší to volný trh, zdravotnictví – vyřeší volný trh. Za všechny bolesti světa můžou pokusy lidí volný trh svázat, regulovat, kontrolovat. Tak se i na tomto blogu dočteme názory ekonomů, kteří zdravotnictví nejspíše znají ze sitkomu Ordinace v růžové zahradě, v lepším případě jim o tom někdo vyprávěl. Obdobu najdete v Mf Dnes, Lidových novinách, Hospodářských novinách…

Mají několik společných rysů. Předně naprostá neznalost hloubky a rozsahu problému, který je prezentován jako jasná věc s jednoduchým řešením, které nebylo nalezeno jen pro to, že to doposud dělali jen samí tupci. Recept přeci spočívá v tom, že pacient není trpící, ale klient, stejný jako zákazník v samoobsluze. Pojišťovny nejsou přeci úřady na rozdělování zdravotní daně, ale vzájemně si konkurující podnikatelské subjekty na způsob prodejců aut a nemocnice nejsou místy zajišťujícími veřejnou službu – pomoc trpícím, ale podnik jako každý jiný, třeba hotel.

Jasné, stručné, srozumitelné. Kdo chce pacienta jako klienta, konkurenci pojišťoven a nemocnici jako restauraci, tak ten je „in“ a chce lepší a efektivnější zdravotnictví, kdo o tom pochybuje je nepřítelem nového náboženství, se kterým by se mělo pořádně zamést.

Ano i já chci být klientem, především tehdy, když mě srazí auto, nebo se nabourám či dostanu infarkt a budu ležet na ulici v bezvědomí, tak si chci vybírat, kdo a kam mě odveze. Lékaři se na mě musí usmívat, být příjemní a vysvětlit mi všechny varianty a já se svobodně rozhodnu co ano a co ne. Trochu komplikací je to mé bezvědomí, či naprosto zničující bolest provázená smrtelnou úzkostí, neb cítím, že můj život končí.

Chci, aby se o mě konkurující se pojišťovny rvaly, aby mě zaplavily reklamou, která mi slíbí kosmickou medicínu za Somálské platby. Budu si je vybírat podle toho, zda mi zaplatí obroučky na brýle, antikoncepci, přispějí na dovolenou u moře či na Viagru, nebo na očkování proti ptačí chřipce. Co mě dnes zajímá, že za deset let, když dostanu leukémii se mě zbaví, nebo zaplatí jen to, aby se nemohlo nic říci. O tom nevím a co oči nevidí, to srdce nebolí, hlavně, že se teď na mě usmívají. Dnes jsem váženým klientem, který platí, až se karta obrátí a stanu se pro pojišťovnu výdajovým balvanem bez šance na zlepšení, tak se třeba nade mnou stát , či hodní lidé slitují.

Taky si chci vybrat nemocnici, tak jak se rozhoduji, zda zajedu do Lidlu, Globusu, Tesca či Hypernovy. Smůla jen, že v mém městě je jen jedna a mají pořád plno, taky v krajském městě je jen jedna, světe div se, mají taky pořád plno a ve sto kilometrů vzdálené fakultce, tam už vůbec nemám šanci, praskají ve švech. Prostě staré a komplikovaně nemocné nikdo nechce, je nás moc. Navíc když jsem v bezvědomí, jak si sakra mám špitál vybrat podle pověsti? Jak mám v sanitě říci, že nechci do té místní s pověstí „nemocnice – smrti pomocnice“? Nějaké řešení přece jako zákazník v konkurenci zdravotních pojišťoven a podniků nemocnic mám, nebo ne?