Pojem „identita“ je používán v různých oborech různým způsobem a v jeho použití a definici neexistuje soulad, dokonce ani mezi vědci stejných oborů. Stejně tak termín „virtuální identita“ je používán v médiích i samotnými vědci v mnoha různých kontextech. Především média používají koncept virtuální identity primárně ve smyslu „identifikace“, tedy odlišení virtuálních reprezentací, které na internetu vytváříme, což je pouze jeden z možných přístupů. Co lze tedy v oblasti kyberpsychologie myslíme „virtuální identitou“?


Při našem pobytu na internetu vzniká „stopa“, ať chceme nebo nechceme. I když pouze prohlížíme webové stránky, servery „logují“ naši přítomnost, tedy zaznamenávají, kudy a kam jsme prošli. Pornografické weby mnohdy zaznamenávají „preference“ jejich uživatelů prostřednictvím různých technických možností ukládajících informace v počítačích uživatelů (např. cookies), aby byly schopny jim ihned nabídnout ten „správný“ a nejvíce lákavý obsah. Nicméně často zanecháváme na internetu i stopu v podobě vytvořených „nicků“, „avatarů“, či příspěvků v diskusích, kterou mohou sledovat i ostatní uživatelé internetu. Vzniká tam jakýsi shluk digitálních dat uchovávající informace o tom, čím jsme v online prostředí a jak se v tomto prostředí prezentujeme (Vybíral, Šmahel, Divínová, 2004). Svou přítomnost v prostředí internetu vyjadřujeme nejrůznějšími prostředky v závislosti na typu internetové aplikace. Může se jednat například o přezdívku na „chatu“, e-mailovou adresu či profil na sociální síti. K označení toho, co do té přítomnosti na internetu vkládáme, například jakou přezdívku si zvolíme, se užívá termínu konstrukce virtuální identity. Zároveň něčí virtuální identita může být pro nás reprezentací té dané osoby. Takto pojatá virtuální identita není ekvivalentem k psychologické definici identity, ve smyslu jakési vlastní jedinečnosti, neopakovatelnosti a ohraničenost vůči druhým (Macek, 2003), byť v obou případech je užito stejného slova. Důvodem tohoto obsahového rozdílu je následující: ne vše, co v prostředí internetu prezentujeme, musíme nutně vztahovat k naší vlastní identitě, tedy k prožitku, že to jsem já. Příkladem může být často ukazovaný kreslený vtip Petera Steinera, na kterém u počítače pózují dva psi s hláškou „na internetu nikdo neví, že jsi psem“ (viz http://en.wikipedia.org/wiki/On_the_Internet,_nobody_knows_you're_a_dog).
Jak již bylo naznačeno, internet díky svým specifikům nabízí širokou škálu možností konstrukce virtuální identity (viz Subrahmanyam, Šmahel, 2010): od možnosti zcela se s ní ztotožnit a prezentovat se takový, jaký si myslím, že jsem, přes omezení se na prezentaci jen části sebe sama (např. nepřijímané vlastnosti) anebo přisoudit si takové vlastnosti, o kterých si myslím, že je ve skutečnosti nemám. Do virtuální identity se tak do značné míry mohou otiskovat naše vědomá i nevědomá přání (Šmahel, 2003a). To znamená, že online identita nemusí reflektovat celistvost jedince v jeho fyzickém životě. V některých badatelských kruzích je virtuální identitě přisuzován charakter mnohočetnosti. Turkle (1998), která zkoumala dřívější primárně textové online světy (tzv. MUDy – Multi User Dungeon) tvrdí, že členitost virtuálních identit umožňuje rozvíjet na internetu určité složky osobnosti, vlastnosti, které jsou právě v každodenním životě zastíněny. Mnohočetnost virtuálních identit může být způsobená i tím, že je konstruována aktuálním psychickým rozpoložením.
Mnohočetnost virtuální identity však kritizuje Reid (1998), která upozorňuje, že tvořením několika virtuálních identit může docházet k fragmentaci osobnosti, která ve výsledku zabraňuje rozvoji flexibilní a úplné osobnosti. Pozdější nizozemský výzkum, který sledoval dopady experimentování s virtuálními identitami na celistvost sebepojetí u adolescentů, však žádný takový vliv neprokázal (Valkenburg, Peter, 2008). Dále Reid na vytváření mnohočetných identit kritizuje, že nevedou k flexibilitě v běžném životě, neboť nedochází k propojování různorodých identit a při možném problému s jednou identitou je jednoduchou strategií útěk do identity jiné (Reid, 1998). Opět je nutno říci, že tento teoretický pohled empirické studie zatím nepotvrdily.

Konstrukce virtuální identity
Jak již bylo řečeno, tvorba online identity může být ovlivněna prostředky, které jednotlivé internetové aplikace nabízejí. Například v asynchronní komunikaci (tedy v komunikaci, která je vedená účastníky v různých časech) může být virtuální identita tvořena např. e-mailovou adresou, jejíž volba názvu v mnoha případech závisí na uživateli. Každá podoba adresy odkazuje čitatele na určitý kontext, kam si mají adresáta zařadit, či ukazuje, k jakému kontextu se vztahuje. Například adresy nekdo@seznam.cz a nekdo@narodnimuzeum.cz mohou náležet stejné osobě, přičemž první z nich odkazuje k běžné, možná i privátní rovině a druhá spíše k profesnímu životu. Různorodost e-mailových adres zrcadlí možnosti ztvárnění virtuálních reprezentacích vztahujících se k uživateli internetu.
Jiným prostředkem ke zhmotnění přítomnosti v prostředí „chatu“, blogů, či online seznamek je přezdívka (tzv. nick) (Talamo, Ligorio 2001). V přezdívce jsou často shrnuty informace o genderu, sexuální identitě a specifických zájmech (Subrahmanyam, Greenfield, Tynes, 2004) Virtuální jméno v internetovém prostředí, které je anonymním a současně odtělesněným prostředím postrádajícím osobní historii, umožňuje adolescentům prezentovat takové atributy já, které chtějí odhalit (pohlaví, rasa, původ) (Tynes, Reynolds, Greenfield, 2004), např. „CrazyLatinaGirl“.
Ve virtuálních světech se lidé prezentují typicky prostřednictvím tzv. avatatů, kteří jsou grafickými reprezentacemi jedinců. Toto je typické například pro on-line hry, komplexní virtuální světy (Second Life), grafické chaty apod. Právě tato vizuální reprezentace jedince na internetu je známa tím, že vytváří mnohem silnější vazby mezi ním samotným a avatarem, tedy že se uživatel/ka internetu více identifikuje s postavou než například s přezdívkou.

Experimentování s virtuální identitou
Experimentování s online identitami je poměrně medializovaným tématem, přičemž médiím se postupně podařilo přesvědčit většinu čtenářů, že internet je svět plný lidí, kteří prostřednictvím anonymních online aplikací předstírají jiné pohlaví, mění svůj věk a všemožné aspekty sebe sama. Pojďme se tedy podívat, jak s virtuálními identitami lidé na internetu zachází.
Experimentování s identitou se v některých případech dává do souvislosti s efektem online disinhibice (Gackenbach, von Stackelberg, 2007), který je charakterizován sníženou schopností řídit impulzivní chování, myšlenky a prožívání na internetu. V důsledku jeho působení se lidé na internetu mohou chovat jinak než v reálném prostředí. Mohou více inklinovat k sebe-otevření („self-disclosure“), stejně tak ke psaní agresivních poznámek či slovního napadení – viz také náš předchozí příspěvek na tomto blogu http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/david-smahel.php?itemid=9645.
Je však třeba říci, že nejen dospělí, ale i děti umí velmi dobře rozlišovat mezi svým chováním na internetu a v offline světě. Děti jsou si vědomy toho, že na internetu ve srovnání se situacemi tváří v tvář mají více času si rozmyslet, co chtějí říct, včetně strategií jak vystupovat tak, aby na druhé zapůsobily a aby si získaly jejich přízeň. Jinými slovy si (například) uvědomují, že na internetu mají silnější pocit ovládání „sebe“ než v reálném fyzickém světě (Valentine, Holloway, 2002).
Zajímavé je, že k experimentování s virtuální identitou měli větší tendenci dospívající, kteří se cítili osamocení. Ti, kteří více experimentovali s identitou, měli v jejich reálném životě málo blízkých přátel, obtížněji se otevírali ve srovnání s jedinci, kteří se nepovažovali za osamocené (Valkenburg, Peter, 2008). Již starší výzkum poodhalil, že introverze je významným prediktorem pro častější experimentování s virtuálními identitou (Valkenburg, Schouten, Peter, 2005).
Také v českém prostředí dospívající někdy experimentují s virtuálními identitami, ačkoliv toto experimentování se děje spíše ve smyslu pozměněného chování z offline světa (Šmahel, 2003b). Zjednodušujícím příkladem mohou být výroky dvou účastníků výzkumu: „Můžeš bejt drzej“ (Martin, 14), „nebyla jsem jiná, ale určitý názory jsem přivedla do extrémů...měla jsem větší tendenci být v opozici.“ (Petra, 24) (Šmahel, 2003b, str. 71). V dalším kvantitativním výzkumu jsme ukázali, že dospívající na internetu se zřídka nevydávají za jiné pohlaví, ale častěji porušují normy a pravidla běžná pro reálný život. Dospívající frekventovaněji používají internet k vyjasnění svých hodnot v oblastech životního stylu, přátelských a partnerských vztahů (Šmahel, 2003c).
Následující graf přehledně ukazuje, jaký podíl českých uživatelů internetu se „někdy vydával za někoho jiného“ podle věku (Šmahel, Machovcová, 2006):

Je třeba si uvědomit, že se zde jedná o předstírání cizí identity kdykoliv v předchozím působení na internetu – s tím má zkušenost v součtu 28% dospívajících ve věku 12 až 15 let, 24% mladých ve věku 16 až 20 let a dále toto procento výrazněji klesá. Vidíme tedy, že dospívající se vydávali za někoho jiného častěji než starší věkové skupiny, což odpovídá tomuto vývojovému období, mnohdy chápanému jako období experimentování s identitou (např. Erikson, 2002) - podíly předstírajících dospívajících jsou však stále dosti nízké.
Ukazuje se tedy, že převažující experimentování s identitou na internetu je spíše mýtem vytvořeným médii a že vtip „Nikdo neví, že jsi psem“ je jedním z nich, který patří spíše do kapitoly o historii vnímání internetu a jeho integraci do každodenního života. Většina lidí na internetu, mladých i dospělých, používá virtuální svět v souladu se svojí reálnou identitou. Lidé na internetu jen zřídka předstírají, že jsou někým jiným a jen zřídka lžou o pohlaví či věku ve všech online prostředích.

Autoři: Ševčíková Anna, Šmahel David


Anna Ševčíková je doktorandkou na Fakultě sociálních studií a zároveň působí v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny na Masarykově univerzitě v Brně. Mezi její výzkumné zájmy patří problematika kyberšikany u dospívajících a sexuálního chování v prostředí internetu.

Poznámka: část textu tohoto příspěvku je se souhlasem editorů přejata z kapitoly „Konstrukce virtuální identity u dospívajících uživatelů internetu“, která bude publikovaná v monografii „Sebepojetí a identita v adolescenci: sociální a kulturní kontext“ (2010).

Literatura

Erikson, E.H. (2002). Dětství a společnost. Praha: Argo.

Gackenbach, J.I., von Stackelberg, H. (2007). Self online: personality and demographic implications. In J.I. Gackenbach (Ed.), Psychology and the Internet (2. vydání) (str. 55-71). San Diego: Academic Press.

Macek, P. (2003). Adolescence. Praha: Portál.

Reid, E. (1998). The Self and the Internet: variations on the illusion of one self. In J. Gackenbach (Ed.), Psychology and the Internet, intrapersonal, interpersonal, and transpersonal implications (str. 29-41). San Diego: Academic Press.

Subrahmanyam, K., Greenfield, P.M., Tynes, B. (2004). Constructing sexuality and identity in an online teen chat room. Applied developmental psychology, 25, 651-666.

Subrahmanyam, K., Šmahel, D., (2010). Adolescents and the Internet: Connecting Development to Online Behavior. New York: Springer.

Šmahel, D. (2003a). Psychologie a internet: děti dospělými, dospělí dětmi. Praha: Triton.

Šmahel, D. (2003b). Adolescenti a internet: identita, vztahy, komunikace. Nepublikovaná doktorská disertační práce, Masarykova univerzita, Česká republika.

Šmahel, D. (2003c). Souvislosti reálné a virtuální identity dospívajících. In P. Mareš, & T. Potočný (Eds.), Modernizace a česká rodina (str. 315-330). Brno: Barrister & Principal.

Šmahel, D., Machovcová, K. (2006). Internet use in the Czech Republic: Gender and Age differences. In F. Sudweeks, H. Hrachovec, Ch. Ess, (Eds.), Cultural Attitudes Towards Technology and Communication (pp. 521-533). Murdoch, Australia : School of Information Technology, Murdoch University.

Talamo, A., Ligorio, B. (2001). Strategic identities in cyberspace. CyberPsychology & Behavior, 4, 109-122.

Tynes, B., Reynolds, L., Greenfield, P. M. (2004). Adolescence, race and ethnicity on the Internet: A comaparison of discourse in monitored vs. unmonitored chat rooms. Journal of Applied Psychology, 25, 667–684.

Turkle, S. (1998). Life on the screen. New York: Touchstone Books.

Valentine, G., Holloway, S.L. (2002). Cyberkids? Exploring children´s identities and social networks in on-line and off-line worlds. Annals of the Association of American Geographers, 2, 302-319.

Valkenburg, P.M., Peter, J. (2008). Adolescents´ identity experiments on the internet: consequences for social competence and self-concept unity. Communication Research, 35, 208-231.

Valkenburg, P. M., Schoulen, A. P., Peter, J. (2005). Adolescents’ identity experiments on the internet. New Media & Society, 7, 383–402.

Vybíral, V., Šmahel, D., Divínová, R. (2004). Growing up in virtual reality – adolescents and the Internet. In P. Mareš (Ed.). Society, reproduction, and contemporary challenges (str. 169-188). Brno: Barrister & Principal. Staženo 9. září 2007, z http://www.terapie.cz/materials/czech-adolescents-internet.pdf