Když mi bylo pět, vyráběli jsme ve školce andělíčky na stromeček. Bylo to v době nejtvrdší normalizace, ale naše osvícená paní učitelka připouštěla existenci Mikuláše, čertů, andělů a dokonce i Ježíška.

Aby nám šli andělíčci lépe od ruky, vyrobila nám paní učitelka předem hlavičky z moduritu. Byly pěkné, růžové, s dírkou na připevnění tělíčka a také háčku na zavěšení. Tělíčko jsme vytvářeli z nastříhané čtvrtky, kterou jsme pomalovali fixami a zkroutili do tvaru kužele.

Výroba andělíčků všechny bavila, za chvilku jsme je měli hotové. Většina z nich byla vybarvená žlutě, lemy některých šatů zdobily červené tečky a kytičky. Kdo to stihl, nalepil zažlucený proužek papíru i na hlavičku, aby byl andělíček celý „zlatý“.

„Pančelko, vona ho má hnědýho!“ zaslechla jsem spolužačku, jak vyděšeně šeptá, vlekouc přitom paní učitelku k mému místu. „Pančelko, andělíček nesmí přece být hnědý!“

Zavřela jsem fixu a zvedla jsem oči od svého andělíčka, ozdobeného množstvím velkých hnědých puntíků, mezi nimiž sotva prosvítala bílá barva čtvrtky. Všechny děti na mě vyděšeně zíraly. Hrozně jsem se lekla, že jsem zase něco strašného provedla. Byla jsem zvyklá slyšet větu „Ty musíš mít vždycky něco extra!“, ale příjemně mi při tom nikdy nebylo.

Naše paní učitelka ale tuhle větu neřekla a ani nezačala zkoumat moje duševní zdraví – naštěstí ji tehdy v roce 1971 nenapadlo, že by hnědý andělíček mohl být známkou nějaké poruchy. Místo toho se mě zeptala. „A proč sis vybrala zrovna hnědou fixu?“

Hned jsem se uklidnila, protože na to byla odpověď snadná. Přece proto, že jsem ji viděla poprvé v životě! Doma jsem měla jen červenou, žlutou, zelenou a modrou, takovou tu základní sadu (i to byl poklad!). Takže hnědá fixa byla pro mě kouzelná – asi podobně jako ten andělíček.

A radost jsem pak měla i na Štědrý den. Dala jsem totiž andělíčka ještě ten den, kdy jsem ho vyrobila, za okno, a Ježíšek nám ho pak opravdu na stromeček pověsil – určitě proto, že se mu moc líbil!