Aperitiv s přáteli aneb Témata rozhovorů, která nezkazí náladu.

Místnost je malá, postává nebo posedává tu asi 12 lidí různého věku. Někteří popíjejí šampaňské, další perlivou vodu nebo ledový čaj. Na talířích na stole jsou olivy, špejle s rajčátky a mozzarellou, oříšky, tyčinky z lístkového těsta, minitoasty se šunkou, tuňákové muffiny a samozřejmě i místní specialita – pissaladière.

Dveře na balkon jsou zavřené, bez klimatizace by to dnes asi nešlo, venku je i večer 28 stupňů a minimální teplota k ránu se pohybuje kolem čtyřiadvaceti. Nálada je ale výborná, skvěle se baví rodiče i jejich „náctileté“ děti.

„To všechno připravila tvoje dcera? Ta je ale šikovná! Kde jsi, Mathilde? Bravo! Ten bazalkový dressing na rajčata je fantastický!“ „Děkuju! Je tam i kousek česneku, ten zvýrazní chuť. A ochutnejte i ten šunkový závitek!“

„Brigitte, pamatuješ si, jak na tebe tehdy na výletě spadly ty mřížové dveře?“ „Nojo, byly tam jen tak opřené o zeď. Ale kdyby tenkrát učitelka opakovaně nezdůrazňovala, že se jich nemáme dotýkat, nejspíš by mě ani nenapadlo k nim jít a zkoušet na ně vylézt…“

„Stejně mi to přijde trochu moc, zvednout cenu lístku na tramvaj z eura na euro sedmdesát. Nevím, proč zrušili všechny výhody.“ „Souhlasím. Je to hodně. Na webu je proti tomu petice, já už ji podepsala.“

„Viděli jste to ženské finále? Vyhrála ta Češka… Vondrousova! Je vážně moc dobrá, a taková mladá!“ „Češka byla přece i v té dvojici vítězek v deblu!“

„Takže ty jsi teď maturoval? Gratuluju! A na univerzitu jdeš tady v Nice?“ „Ještě se rozhoduju, ale asi půjdu na techniku do Montpellier“ „Tak to přeju hodně úspěchů! Chce ještě někdo něco přilít? Měli bychom si připít tady na Nicolase!“

„Didiere, tohle si pojď poslechnout, co říká Jean Luc, to tě bude zajímat! Jean Lucu, řekni to prosím tě ještě jednou!“

„Nojo, já našel u rodičů dost vtipnou knížku, jmenuje se to Les dossiers d’Interpole (Složky z Interpolu), jsou tam bezva příběhy…“

„Víte, že na Long Islandu zaútočili na plavce v moři žraloci?“ „Co? Mně teda úplně stačí medúzy! Ani jsem nešla v neděli k moři, prý tam teď jsou. Asi jak je ta voda teplá, má nejmíň 26 stupňů.“

„Hele a ty příběhy z Interpolu jsou podle skutečnosti?“ „No právě, to je na tom nejzábavnější. Je to z roku 1979.“ „A o čem třeba jsou?“

„Teď jsem zrovna dočetl Modré auto, to je o tom, jak nějakej nešťastník zavraždil svou ženu a omylem ji nacpal do kufru cizího auta. Bylo úplně stejné jako to jeho, nějaký řidič zrovna na tom místě na chvilku zastavil, aby se protáhl. Cestoval z Francie do Španělska.“

„Co říkáte té umělé inteligenci? Tady Antoine mi vysvětlil, jak funguje ChatGPT, to je úplně super věc! Já to teď používám v práci, když píšu klientům a chci trochu obměnit formulace, abych nepsala pořád totéž! Ty naše děti mají mnohem větší rozhled než my!“

„No a ten vrah pak odjel jeho autem?“ „Právě že ne, šel pak ještě zahladit stopy na místě činu. Zjistil to až druhý den. To jel mrtvolu někam zakopat, a když otevřel kufr, byl prázdný. To musel být šok! Ten druhý mezitím dojel na hranice se Španělskem, ubezpečil celníky, že neveze nic k proclení, ochotně otevřel kufr, a…“

„Jako dezert máme čokoládový koláč, co přinesla Brigitte, kdo si k němu dá vanilkovou zmrzlinu? Janine, mohla bys to prosím nandat? Mathilde, skoč prosím tě do kuchyně ještě pro nějaké lžičky, děkuju!“

„To je teda pech! No a jak to skončilo? Jak na toho vraha vlastně přišli?“ „No, možná by na něj ani nepřišli, ale on se nakonec přiznal svýmu psychiatrovi!“ „Vážně? A na vraždu se nevztahuje lékařské tajemství?“

Příjemný večírek se pomalu chýlí ke konci. Všichni jsou spokojení, usmívají se a pomáhají sklízet nádobí. Nepsané pravidlo, že se na podobných setkáních nemluví o politice ani o nemocech či jiných závažných problémech, má něco do sebe.