Velikonoce nezruší ani koronavirus
Stojíme na prahu nejdůležitějších křesťanských svátků v roce – Velikonoc. K jejich každoročnímu koloritu patří i oslava života, symbolizovaná malovanými vajíčky, kraslicemi, ke které se ale dostáváme přes připomínku pomíjivosti na Popeleční středu, následovanou čtyřiceti denním půstem, na paměť putování starověkého Izraele pouští, přes slavný vjezd do Jeruzaléma na Květnou neděli, abychom se dočkali zrady Zeleného čtvrtka, bití, ponížení, smrti Velkého pátku a zdání konce u hrobu Bílé soboty. Proč si to vlastně všechno připomínáme?
Velikonoční úvaha 2021. Známe tradici velikonočních svátků?
Velikonoce vznikají v místech, kde se rodí kultura a civilizace. Zmínku o pastevecké a zemědělské kultuře nalézáme už v dramatickém příběhu bratrovraždy mezi Kainem a Ábelem, která mimo jiné vzniká i na půdorysu sporu o obětinu. Pastýři, o kterých čteme v Bibli, na jaře obětují prvorozeného beránka ze svého stáda. A tato první oběť je základním prastarým principem, darováním božstvům. Je to oběť i společné stolování. První žně pak provází obětování nekvašeného chleba - macesů z ječné či špaldové mouky, který připomíná cestu židovského národa z egyptského otroctví do zaslíbené vlasti a jako takové nám zastupují zemědělskou tradici, tedy Mojžíšovy Velikonoce. Tyto dvě obětiny - krvavá s beránkem a zemědělská spojená s první úrodou nakonec docházejí ke spojení v jedné večeři a v jedny Velikonoce: pastevecké Jozuovy a zemědělské Mojžíšovy.
Kalich, kterým Kristus při velikonoční večeři připíjí, je také kalichem obětování. Biblický pohled vidí člověka jako tělo – proto si třeba podáváme ruce – a na druhou stranu krev, která představuje vnitřní život, duši. Ale i tu dává Kristus, jako lidstvo od počátku, otci. Vzpomeňme na jeho poslední slova na kříži: „Do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Ježíšova velikonoční večeře se tedy stává obětní večeří, kdy obětí byl on sám, on sám tu oběť dobrovolně přijal a uskutečnil ji pak na kříži odevzdáním celého svého života. Dává nejprve své tělo, symbolizované chlebem, a teprve poté svou krev, ve starozákonní tradici ztotožňované jako místo duše; Boží jiskry; vdechlého života, v hebrejštině označené slovem ruach. V symbolické rovině můžeme říci, že účast na Kristově večeři při eucharistii nás s přijetím Kristova těla a krve duchovně propojuje. Je to Biblický jazyk, plný symboliky a tajemství, zajímavé však je, že biblická antropologie nám v tomto ohledu také ukazuje, že jinými cestami dospěla kestejným závěrům, jako vrchol řecké filosofie, Aristotelés: Člověk je hmotný a rovina jeho bytí se odehrává tady na zemi, nikoliv ve světě idejí.
Ve Velikonocích nalézáme identitu člověka, který k někomu patří a který je pro svobodu ochoten riskovat vše, i život. Naše kultura je s nimi nesmírně spojena, všechny oltáře a všechny kaple jsou staveny pro slavení Kristovy velikonoční večeře, která je předehrou pro Velký pátek a jeho smrt na kříži. Velikonoce by ale byly jen velkým pohřbem, kdyby nebylo noci z Bílé soboty, která se promění ve velikonoční ráno a kdy slyšíme slova Máří Magdalény: „Viděla jsem ho, on žije.“ V těchto slovech se skrývá to pravé poselství skutečných Velikonoc: Kristovo vítězství nad smrtí, které je vítězstvím nás všech.
Letos budeme slavit už druhé Velikonoce za určitých omezení. Kostely i bohoslužby zůstanou přístupné, ale jenom tak, aby bylo možné dodržet všechna potřebná opatření. Važme si toho. Kolikrát je v minulosti museli naši předkové slavit potají, protože byli pronásledováni, a mnozí z nich pozavíráni? Není to tak dávno, a takové Velikonoce jsem slavil i já, jednou i v komunistickém vězení. Bůh však ke mně promluvil i tehdy, když jsem na Velký pátek musel na směnu šroubovat spínače telefonních ústředen, určených pro Jižní Ameriku.
Ano, letos přijdeme o radost z lidové tradice, spojené s pomlázkou, návštěvami a folklorem, tradičně spojených se svátky jara. O co nás ale nepřipraví ani smrtící čínský koronavirus, je radost ze vzkříšeného Krista a jeho konečného vítězství nad smrtí. Velikonoce v tomto ohledu nejde zrušit, ani zakázat.
Velikonoční úvaha 2021. Známe tradici velikonočních svátků?
Velikonoce vznikají v místech, kde se rodí kultura a civilizace. Zmínku o pastevecké a zemědělské kultuře nalézáme už v dramatickém příběhu bratrovraždy mezi Kainem a Ábelem, která mimo jiné vzniká i na půdorysu sporu o obětinu. Pastýři, o kterých čteme v Bibli, na jaře obětují prvorozeného beránka ze svého stáda. A tato první oběť je základním prastarým principem, darováním božstvům. Je to oběť i společné stolování. První žně pak provází obětování nekvašeného chleba - macesů z ječné či špaldové mouky, který připomíná cestu židovského národa z egyptského otroctví do zaslíbené vlasti a jako takové nám zastupují zemědělskou tradici, tedy Mojžíšovy Velikonoce. Tyto dvě obětiny - krvavá s beránkem a zemědělská spojená s první úrodou nakonec docházejí ke spojení v jedné večeři a v jedny Velikonoce: pastevecké Jozuovy a zemědělské Mojžíšovy.
Kalich, kterým Kristus při velikonoční večeři připíjí, je také kalichem obětování. Biblický pohled vidí člověka jako tělo – proto si třeba podáváme ruce – a na druhou stranu krev, která představuje vnitřní život, duši. Ale i tu dává Kristus, jako lidstvo od počátku, otci. Vzpomeňme na jeho poslední slova na kříži: „Do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Ježíšova velikonoční večeře se tedy stává obětní večeří, kdy obětí byl on sám, on sám tu oběť dobrovolně přijal a uskutečnil ji pak na kříži odevzdáním celého svého života. Dává nejprve své tělo, symbolizované chlebem, a teprve poté svou krev, ve starozákonní tradici ztotožňované jako místo duše; Boží jiskry; vdechlého života, v hebrejštině označené slovem ruach. V symbolické rovině můžeme říci, že účast na Kristově večeři při eucharistii nás s přijetím Kristova těla a krve duchovně propojuje. Je to Biblický jazyk, plný symboliky a tajemství, zajímavé však je, že biblická antropologie nám v tomto ohledu také ukazuje, že jinými cestami dospěla kestejným závěrům, jako vrchol řecké filosofie, Aristotelés: Člověk je hmotný a rovina jeho bytí se odehrává tady na zemi, nikoliv ve světě idejí.
Ve Velikonocích nalézáme identitu člověka, který k někomu patří a který je pro svobodu ochoten riskovat vše, i život. Naše kultura je s nimi nesmírně spojena, všechny oltáře a všechny kaple jsou staveny pro slavení Kristovy velikonoční večeře, která je předehrou pro Velký pátek a jeho smrt na kříži. Velikonoce by ale byly jen velkým pohřbem, kdyby nebylo noci z Bílé soboty, která se promění ve velikonoční ráno a kdy slyšíme slova Máří Magdalény: „Viděla jsem ho, on žije.“ V těchto slovech se skrývá to pravé poselství skutečných Velikonoc: Kristovo vítězství nad smrtí, které je vítězstvím nás všech.
Letos budeme slavit už druhé Velikonoce za určitých omezení. Kostely i bohoslužby zůstanou přístupné, ale jenom tak, aby bylo možné dodržet všechna potřebná opatření. Važme si toho. Kolikrát je v minulosti museli naši předkové slavit potají, protože byli pronásledováni, a mnozí z nich pozavíráni? Není to tak dávno, a takové Velikonoce jsem slavil i já, jednou i v komunistickém vězení. Bůh však ke mně promluvil i tehdy, když jsem na Velký pátek musel na směnu šroubovat spínače telefonních ústředen, určených pro Jižní Ameriku.
Ano, letos přijdeme o radost z lidové tradice, spojené s pomlázkou, návštěvami a folklorem, tradičně spojených se svátky jara. O co nás ale nepřipraví ani smrtící čínský koronavirus, je radost ze vzkříšeného Krista a jeho konečného vítězství nad smrtí. Velikonoce v tomto ohledu nejde zrušit, ani zakázat.
Požehnané Velikonoce 2021 přeje,
+Dominik kardinál Duka
+Dominik kardinál Duka