Můj současný příspěvek je určitou reakcí na nedávné tři díly seriálu Zakázaný Bůh. První díl se týká 50. let, kde vystupuje jako hlavní protagonista Josef Plojhar. Druhý díl se týká obnovení Mírového hnutí duchovenstva, tedy založení Pacem in Terris, třetí pak osobou kardinála Tomáška. Dovedu pochopit, že televize měla dobrý úmysl přijít s určitou reflexí problematického období a hledat odpověď na otázku, jak církev obstála. Výsledek zpracování je však pro mě, coby pamětníka některých zmiňovaných událostí, popravdě řečeno neúplný a nevypovídající o skutečnostech v plné jejich hloubce. Je to povrchní popis, který jak kdyby chtěl být poplatný tehdejší publicistice lidově demokratické československé republiky.

U Josefa Plojhara považuji za nutné, aby byl znovu prostudován jeho životopis, okolnosti jeho rozhodnutí a motivy k nastoupení jeho životní cesty. Sám znám život Josefa Plojhara pouze z vyprávění a z tehdejší četby. Jako dělník jsem se za komunismu k jiným materiálům nedostal. Přesto bych si však dovolil vyslovit následující úvahu. Josef Plojhar byl součástí delegace, která na pozvání Maxima Gorkého v roce 1936 navštívila Sovětský svaz. Vztah Josefa Plojhara k sovětské ambasádě není jen jakýsi normalizační krok, ale jeho celkový vztah k Sovětskému svazu. Je zapotřebí se poučit i v materiálech, které jsou díky mladým historikům, jako je doc. Šmíd, publikovány. Jednak to jsou dokumenty diplomatického rázu, osvětlující vztahy diplomatické vazby Česko–Vatikán, nebo i trilogie, jejímž autorem je právě Marek Šmíd, pojednávající o vztahu Vatikánu s totalitními režimy 20. století.

Víme, jak ve své domovině postupoval Josif Vissarionovič Stalin, aby si získal veřejné mínění. Dokázal být v určitých momentech i velmi otevřený. Proto Velká vlastenecká válka a nikoliv obrana Sovětského svazu, a proto oblet s kazaňskou ikonou ve chvíli, kdy se Moskva ocitla v obklíčení nacistických armád, a další podobné momenty. To jsou ostatně kroky, které nakonec pomohly v koncentračním táboře v Dachau, aby si uvěznění němečtí komunisté vymohli určitá místa. Byly tam i dozvuky z diplomatických vztahů mezi Německem a Sovětským svazem.

Jestli tyto záležitosti nebudou patřičně probádány, nemůžeme pochopit, jakou roli hrálo Mírové hnutí katolického duchovenstva, které není jenom ojedinělým prvkem několika desítek skutečných zrádců z řad katolického kléru, ale součást širokého mezinárodního systému vypořádávání se s církví. Je zapotřebí vidět i souvislosti, jakým způsobem zpravodajské služby Sovětského svazu pracovaly s církvemi, protože je považovaly za skutečného protivníka a potenciálního Quislinga. Nebylo totiž jenom Mírové hnutí katolického duchovenstva, ale i vlastenecké shromáždění kněží v Polsku – Patrioti, hnutí Pax v Maďarsku, byla založena i Křesťanská mírová konference, která infiltrovala světovou radu církví, a zmínit musíme i berlínskou konferenci katolíků. Tyto organizace mezinárodně vytvářely pátou kolonu v křesťanských církvích.

Mírové hnutí katolického duchovenstva ve svých postavách Josefa Plojhara, Josefa Beneše, a mikulovského převora, probošta Drábka spoluzakládalo všečínský mírový svaz katolíků, ale i mírový svaz katolíků ve Vietnamu. Těmito organizacemi, podobně jako pomocí tzv. Katolické akce a Mírového hnutí katolického duchovenstva, byla církev zcela převedena do područí komunistické strany. Tento postup nemůžeme izolovat jen na úrovni Československa, ale na úrovni celého socialistického tábora, který ale také spolupracoval i s komunistickými stranami západní Evropy, Francie, Itálie atd. Do tohoto hnutí se nevstupovalo dobrovolně. Bylo vázáno na možnost jako kněz vůbec působit. Musíme si uvědomit, že vedle armády, sokolů a skautů byli diecézní a řeholní katoličtí kněží nejperzekvovanější skupinou ve státě. Církev byla úplně zbavena svého vedení, protože pomocí zákona o hospodářském zabezpečení církví bylo dosazeno vedení, které bylo součástí tohoto takzvaného mírového hnutí katolického duchovenstva. Církev na tuto skutečnost reagovala, především v osobě svého předsedy biskupské konference, arcibiskupa Berana. Kněží byli povinni odmítnout slib věrnosti a nepřijmout státní plat. Zde je zapotřebí říci, že když se biskupové dostávají do vězení, je tato jednota narušena. Ale hovořit o této situaci metodikou lehkého bytí není možné.

Druhý díl, hovořící o Pacem in Terris je třeba doplnit poznámkou, že tam nikdo nevstupoval zcela dobrovolně. Jistě mohla být skupina, která začala spolupracovat s normalizačními poměry již v roce 1969. Není náhoda, že zasedání v hotelu Evropa v Praze se konalo 21. srpna 1969. Pacem in Terris bylo založeno z mezinárodní iniciativy, o tom svědčí i dokumenty zpravodajských služeb, jejichž hlavní úložná centrála byla v Berlíně. O tom by mohl pohovořit bývalý prezident Gauck. Je také zajímavé sledovat, jak se postupně různé zprávy vlivem překladu modifikují, je vidět, jak byly prověřovány redaktorem ZDF, panem Kaltefraitem, jak získávaly svoji podobu, protože to někdy znamenalo získat vyznamenání a povýšení. Tak se musí nejprve dobře prověřit jejich pravdivost.

Kněz, který nevstoupil do Pacem in Terris, tak zněla instrukce se kterou mě v Sokolově seznámil tehdejší církevní tajemník, který odcházel jako neznormalizovaný kádr, a doslova stálo „takový kněz, který nebude členem Pacem in Terris, tomu budou veškteré aktivity zakazovány. Neobdrží žádné finance na opravy. Nezíská také žádnou podporu na provoz, kterou dostávaly tzv. ekonomicky nesamostatné farnosti, ale bude prezentován jako špatný kněz, který nepodporuje zbožnost, který se nestará o svěřené budovy a který je válečným štváčem“. Když byl zahájen tento nábor, tak nemůžeme hovořit o tom, kolik lidí tam vstoupilo. Číslo, které tehdy zaznělo, bylo pro celé Československo. Zde bych chtěl zdůraznit, že jsem byl rovněž svědkem toho, jak se kněží v kostele se slzami v očích domáhali před svými kolegy přísahy: „nikam jsem nevstoupil, nic jsem nepodepsal, ale dali mě na seznam“. Na ty seznamy se také nedávali kněží se špatnou pověstí, nebo ti kteří nebyli z politického hlediska dobří, byli uváděni proto, aby byli diskreditováni. Současně ale také, aby se mohlo říci: „Podívej, když už tam je P. Urbánek, tak proč bys tam nemohl být i ty?“

Je třeba si uvědomit i jeden základní korektiv posuzování mého předchůdce, kardinála Tomáška. Při zakládání Pacem in Terris byly diskuze, a jsem tomu částečným svědkem, když kardinál Trochta přišel s nápadem: vstupme do toho my biskupové, ujměme se vedení a nebude se tato organizace moct znovu zneužívat, jak tomu bylo v mírovém hnutí. Měl svoje zkušenosti. Tehdejší provinciál saleziánů, P. Miša mu říkal: „Štěpáne, to nemůžeš udělat, staneš se loutkou“. Toto hnutí nakonec bylo založeno a je potřeba přiznat, že nejnižší míra zapojení byla v západních Čechách a narůstala směrem na východ, protože tam byla díky blízkosti Sovětského svazu větší účinnost propagandy. Také záleželo, jak se která část církve dokázala postavit proti nacismu a následně v 50. letech proti komunismu. To hrálo svoji roli i po 21. srpnu 1968. Také je zapotřebí vidět i vatikánskou politiku nikoliv jednosměrně, ale mít opravdové znalosti a vážně studovat archivy, byť není toto období zcela přístupné. Kardinál Tomášek v první fázi po roce 1968 byl strašlivě zklamán velkou částí lidí, kteří s ním v roce 1968 spolupracovali. Měl zkušenosti i s některými pozdějšími členy Charty 77, které mu bránily Chartu přijmout. To mělo zcela jistě důvod i v tom, jak s ním bylo před rokem 1968 v těchto kruzích zacházeno. Řekněme si otevřeně, že ho Praha nepřijala, když se o něm mluvilo jako o “hanácké selce” a o člověku, který neuměl dělat politiku, protože byl katecheta.

V okamžiku, kdy vatikánská jednání, která měla dva hlavní protagonisty, kardinála J. Villota; Francouze, který chtěl v souvislosti vatikánské politiky d´étant – Vatikán se účastnil také helsinských jednání KBSE – hledat cestu. V pamětech kardinála Casaroliho se dozvíme, že Vatikánská politika hledala cestičku, jakým způsobem pomoci těm, kteří se nacházeli v internaci, nebo ve vězení atd. Výsledkem této politiky byl nucený exil kardinála Berana, kardinála Mindszentiho, lvovského kardinála Josipa Slipyje, a v těchto krocích se pokračovalo. Na druhé straně nastupuje šedá eminence vatikánská politiky, kardinál Benelli, arcibiskup florentský, který představuje korektiv. Tehdejší vatikánská politika tak není jen o papeži Pavlu VI., který měl k Československu velmi pozitivní vztah už od doby jeho pomoci československému odboji za druhé světové války. V jejím průběhu díky svým dvěma přátelům, bratřím Karlu a Pavlu Weirichovým, zaštítil svou osobou svatováclavskou nadaci určenou k údržbě svatováclavského oltáře v bazilice sv. Petra. Tato nadace zachránila život téměř třem stům mužům a žen židovského původu z Československa a Itálie.

Kardinál Tomášek v roce 1973, kdy přichází k dojednání biskupských konsekrací olomouckého biskupa Vrany a třech biskupů na Slovensku, pochopí situaci a říká, cituji: „Doposud jsem byl jediný biskup ve sboru biskupů a ordinářů Římskokatolické církve v ČSSR. Nyní budu sám a proti mně budou čtyři biskupové. Já jsem v pozici apoštolského administrátora, ale na Slovensku jsou dva v pozici diecézního biskupa”. Podmínkou pro konsekraci těchto biskupů bylo vystoupení z Pacem in Terris. V předvečer měli vystoupit v televizních novinách a toto oznámit. To se nakonec nestalo, ale tyto rozhovory dosvědčoval sekretář kard. Tomáška, P. Mixa, který zůstal s delegací v prostorách Arcibiskupského paláce. P. Mixa ale od začátku upozorňoval, aby jim nebylo věřeno, byť to měl být nějaký kompromis. Od tohoto okamžiku kardinál Tomášek pochopil svoji roli a ta změna ho přivedla k tomu, že byl jmenován kardinálem, kdy Vatikán chtěl znovu zopakovat první nepodařený pokus, navazující na pokus o jmenování kardinála Trochty do Prahy jako arcibiskupa proti vůli státní a stranické moci. V roce 1976 se to povedlo.

Víme tedy, že od tohoto okamžiku v roce 1973 kardinál Tomášek na vikariátních konferencích jasně zdůrazňoval roli církve a kritizoval i postup, kdy biskupa nelze postavit do čela církve, aby byl jenom výkonnou rukou státní moci, ale že prvním krokem musí být náboženská svoboda věřících, kteří nemohou být perzekuování za svou víru a její projevy. A to bylo i důvodem politiky kardinála Beneliho, že se kard. Tomášek stal arcibiskupem. Zcela jistě musíme říci, že od okamžiku, kdy za sebou cítil podporu Jana Pavla II. (1978), mohl postupovat jiným způsobem. Tyto korektivy je potřeba zdůraznit, protože nechci interpretaci neonormalizace, že jsme vlastně všichni byli jenom loutkami, které kývaly hlavami a panáčkovaly jen tak, jak po nás chtěla strana.

Zakládání Pacem in Terris je spojeno s odnímáním státních souhlasů a uvězňováním těch, kteří se proti Pacem in Terris postavili, a to nebyli jenom duchovní, ale i laici. V církvi byly skupiny, které organizoval P. Zvěřina, a Oto Mádr, zmiňme i tzv. Davídkovu církev. Na Moravě pak působili křesťanští aktivisté, jako dominikánský terciář J. Adámek, Josef Vlček, nebo Augustin Navrátil. Vzpomeňme 31 tezí Augustina Navrátila, nebo Velehrad 1985. Tyto skupiny ale ne úplně vždy harmonizovaly své pozice, koordinované mezi horní a dolní konzistoří, jak s nimi kardinál Tomášek komunikoval. Horní část tvořili zástupci kněží, řeholí apod., a dolní aktivní laikát, kde sehrály svou roli rodiny Bendů, Freyú a dalších. Když tedy o těchto věcech hovoříme, je třeba si uvědomit, že se odehrávaly v mezinárodních souvislostech, že tu byl ze strany církve trvalý nesouhlas a odpor, nikoliv jen nějaké neomormalizační, pullmannovské přitakávání.