Mohl jsem místo slova byrokracie uvést administrativa. Synonymum, které je zabarveno spíše neutrálně. Byrokracie zní negativně. Není na škodu se podívat, jak se na toto slovo dívají některé slovníky.

Malá Československá encyklopedie (rok vydání 1984)
Vydána Československou akademii věd. Nutno podotknou, že v tomto slovníku se objevují životopisy i druhořadých funkcionářů KSČ. „Byrokracie zahrnuje privilegovanou vrstvu úředníků, stojící nad lidem a proti němu, a také určitý systém řízení, charakterizovaný formalismem, vydáváním formy za obsah činnosti, jakož i samoúčelností, kdy pravidla fungování organizace se podřizují zájmu jejího uchování a upevnění. Principy likvidace byrokracie v průběhu vítězné socialistické revoluce rozpracoval V. I. Lenin.“ Tehdejší autoři přidali i větu, které mě osobně připadá věrohodnější: „Základy buržoazní teorie byrokracie vypracoval M. Weber, který pokládal byrokracii za normální přirozenou a trvalou formu sociální organizace. Za její ideální rysy považuje řada buržoazních sociologů neosobnost, racionalitu, přísnou reglementaci a vymezení odpovědnosti.“

Ottův slovník naučný (první sešit vyšel 1888)
Sešity vycházely dvacet let, až do roku 1908. Slovník neměl v obsahu a rozsahu předchůdce, byl výběrem hesel a formou zpracování zcela originální a byl krásně ilustrovaný. Bylo to do té doby největší soustavné české literární dílo a jedna z největších světových encyklopedií vůbec.
„Následkem převratu absolutních vlád ve vlády ústavní a parlamentární i následkem rychlého vývoje některých částí státního společenského života. zvl. národohospodářského, kladou se na byrokracii jisté požadavky, při jichž nedostatku užívá se výrazu byrokracie s jakousi příhanou politickou. Příznaky byrokracie v tomto smysle jsou: mechanická, šablonovitá práce, puntičkářství, formalismus, hovění zastaralým zvykům, přílišné poručníkování, pohodlnost, libovůle, protahování záležitostí, vyřizování dle mrtvé litery zákonů, nařízení a spisův a nikoliv dle potřeb života praktického, nepřihlížení k sociálním úkolům správy, indolence vůči spravovaným, netečnost a odpor proti novotám a opravám přiměřeným měnlivým potřebám života skutečného, odpor a překážení změnám politického směru a vládního systému. Takové byrokracii se právem vytýká, že obyvatelstvo spravované není tu k vůli úřadům, nýbrž naopak, že byrokracie má sloužiti a vyhovovati pokud možno nejlépe potřebám a poměrům spravovaných.“

Politologický úvaha je uvedena v této větě: „Kdežto však liberalismus hleděl omeziti vliv a úkony byrokracie na obor pouhé právní ochrany zájmů sociálních i hospodářských a zavrhoval všeliké dalekosáhlé reglementování státního a společenského života a zasahání i do oboru svobody jednotlivce, kladou se na byrokracii od konservativních stran a zastánců státu sociálního požadavky většího přihlížení a činného zasahání v poměry zejména národohospodářské a sociálně politické.“

To co bylo navrhováno před více jak 100 lety, bych dnes bez výhrady podepsal: „Prostředky proti vadám byrokracie jsou dělení práce a specialisování úřadů, veřejná kritika tisková a parlamentární, možnost stížnosti, soudnictví správní, rozšiřování korporací samosprávných, dobré služební předpisy a hlavně dobrá a vhodná výchova úřednictva po stránce theoretické i praktické.“

Encyklopedie Universum (současné vydání)
„Byrokracie je systém správy, postavený na neosobním rozhodování podle stanovených pravidel, předpisů školenými zaměstnanci.“ Dále jsou uváděny citace různých autorů. Zajímavá je třídní definice: „Byrokracie se také používá k označení skupiny zaměstnanců úřadů (úředníků). Sociologickým i politologickým tématem je podíl této skupiny na moci, resp. její možnosti zneužívat moc. Byrokracie bývá řazena k vládnoucí třídě, která však (podle R. G. Dahrendorfa) nepracuje pro sebe, ale pro měnící se pány. Někdy je byrokracie nazývána servisní třídou."

Státní byrokracie je v demokratickém zřízení z principu apolitická a já dodám, že věčná. Jen extrémisté typu V.I. Lenina ji chtějí zlikvidovat. Ostatní, včetně samotných byrokratů by měli mít zájem o co nejefektivnější administrativu. Tu, pokud nemáme revoluci či válku, můžeme měnit prostřednictvím změny procesů a pravidel. Procesy mají v moci úředníci a pravidla (zákony) politici. Z toho vychází, že pozitivní změna může nastat jen v případě, že se tyto dvě skupiny domluví. Potom přijde kvalitativní změna, kterou můžeme nazývat Novým vládnutím.