Bylo nebylo, mnoho různých zemí se osvobodilo od éry nevědomosti a tyranie. V novinářských kruzích se říká, že kdo prošel vydavatelstvím Stratosféra, umí všechno a všechno vydrží. Byli jsme intelektuálové, kteří si do pohádkové země lesklých časopisů jen odskočili od četby pana Kanta a poslechu hitových melodií Antona Brucknera. Nebudeme si nic nalhávat – tvářili jsme se tak. Nejen my. Bylo vždycky pozoruhodné sledovat, jak se po chodbách pod obrázky modelek v nadživotní velikosti vedle sebe toulali takoví ti mladí, úspěšní a nadějní lidé, za kterými se sebevědomí táhlo jako role toaletního papíru s vlasatými a vousatými mysliteli, kteří považovali pitralon za pátou kolonu dekadentního Západu. Ve Stratosféře totiž vždycky bylo možné všechno.

Ten zvláštní chlapík, který sídlel v plyšem vypolstrovaném kapitánském můstku vlastně od svých zaměstanců, poddaných a leníků nic jiného nechtěl, pohříchu málokterý to pochopil. Komu se to nelíbí, ať se dívá jinam. Praxe chaos managementu, kterou suverénní pán Stratosféry vnímavého člověka umí vystřelit na nečekané oběžné dráhy. Čtenáři co jeho jest. Stratosféra, to je především "dobrej" pop.

S odstupem času je jasné, že brutální praktik z kapitánského můstku prostě a jednoduše měl pravdu, když obratem ruky a pohybem myši měnil obálky, titulky a cokoliv s odůvodněním, že je to tak lepší. My, nepoučitelní intelektuálové, jsme se pokoušeli hrát na vozembouch Beethovena, místo abychom s ním pořádně třískli o zem. Omámení pocitem své výlučnosti jsme nebyli s to pochopit, že profese není neustále ukazovat jak dobře všechno víme, ale vytvořit si nadhled. Tohle nás nenaučí druhohorní lektoři z Fakulty sociálních věd ani zachmuření editoři, obrostlí mechem a pocitem vlastní výjimečnosti. Tohle se učí na Smíchově v budově, kde se nedoporučuje nosit v sandálech bílé fusekle. :-)