Lze hovořit o nějakém obecném modelu výchovných hodnot, který v současných českých rodinách převládá? Jako antropolog studuji desítky českých rodin a jejich chování. Když zkoumám rodinné vztahy, existuje tu značná homogennost, což mou práci ulehčuje. Ale je smutné, jak zakořeněný je v českých domácnostech hierarchický a tyranský systém.

Rodiče jsou jedinou autoritou, dítě nemá nikde odvolání, celá dospělá společnost to schvaluje. Ve škole je to taky tak, je to prostě rozšíření rodinných autoritářských norem. Pro rodiče i pro učitele je nejjednodušší vnutit dětem virtuální kód chování (česky řečeno: disciplínu), kterou prostě děti musejí dodržovat, aniž by k tomu měli sami cokoliv co říct, jako v totalitním systému.

Antropologický výzkum není jako sociologický výzkum, při němž se pomocí dotazníků a dat mapují určité rysy studované společnosti. Já musím pozorovat subjektivní rysy a využívat i psychologických nástrojů a historického kontextu. Je zapotřebí dlouhého pozorování. Proto jsem na to měl grant na dobu deseti let. Poskytne mi to velké množství informací o českých zvyklostech, postojích a chování.

Rodiče často volí jen tu nejjednodušší cestu, aby je děti "otravovaly" co nejméně. Poskytují jim základní potřeby (potraviny, školy, místo, kde mohou spát), ale už se nedokážou obětovat tak, aby jim specificky poskytli to, co individuálně potřebují. Předpokládají, že to, co "je pro ně dobré", je založeno na všeobecně přijímaných pravidlech rodičovství v jejich soudobé společnosti.

Tak vznikají umělá pravidla "v kolik hodin budeš chodit spát" a "kolik hodin se budeš dívat na televizi" a proti nim není odvolání. Dobrý rodič poslouchá, co by děti chtěli, a rozhodne pokaždé na základě konkrétních faktů. Ale většina rodičů už je daleko mimo to původní kouzlo začátku rodičovství, kdy si člověk všechno idealizuje. Jakmile začne neustálým brekotem nemluvně v noci rušit spánek otce, který "bude muset jít za pár hodin do práce", jeho pocity vůči dítěti se začínají hroutit.

Rodičovský pud je silný většinou u matek, více než u otců, ale každodenní potřeby dítěte jsou velmi náročné a omezují jejich osobní svobodu. Často pak vznikají antipatie mezi otcem a jeho dětmi.

Avšak to, jaký konkrétní výchovný styl v rodině převládne, je v konečném výsledku závislé na rodičích, na tom, k jakým výchovným hodnotám inklinují.

Podle mého průzkumu preferencí výchovných hodnot v ČR je pořadí následující:

1) Slušnost
2) Samostatnost
3) Pocit odpovědnosti
4) Spořivost, šetrné hospodaření s penězi a věcmi
5) Odhodlání, vytrvalost
6) Poslušnost
7) Představivost
8) Snášenlivost a ohleduplnost k jiným lidem
9) Pracovitost
10) Nesobeckost

Za předpokladu, většinou správného, že děti nejsou schopny samy rozhodovat, zmocní se rodiče všech rysů života jeho dítěte. To je zjevně nutné v prvních několika letech života dítěte, ale lidé mají tendenci prodlužovat ten proces, dokud děti žijí u rodičů.

Jednou věcí je rozhodovat o určitém rysu života vašeho dítěte, který se týká jeho bezpečí, a je legitimní snažit se jim předat vaši morálku a vaše názory - tady se ale už člověk může dostat nebezpečně blízko k totalitě, neboť to, co se může zdát přirozené a v mysli rodičů dokonce obligátní, se může radikálně odlišovat od toho, jak se dítě dívá na skutečnost. Fyzické tresty za odlišný vnímáni jsou podobné, jako být zmlácen policií za to, že se člověk odváží vyjádřit názor odlišný od názoru státu.

Dítě, tak jako civilní obyvatelstvo státu, jehož se zmocnil nějaký muž s armádou, je tak hozeno do reality, kterou si nevybralo.

Děti ovšem potřebují určité vedení, určitou vládou, tak jako země. Jde o to mít demokratické rodiče (a učitele, vychovatele), tak jako toužíme po demokratické vládě.

Moji čtyři čeští kolegové studenti na univerzitě ve Spojených státech byli známí tím, že mají vynikající znalosti z oblasti geografie, historie i vědy, takže jsme si my ostatní mysleli, že naši rodiče vyhodili peníze komínem, když nás posílali do soukromých škol, protože jsme ve srovnání s českými studenty znali velmi málo.

Jediným problémem bylo, že čeští studenti neuměli hovořit s profesorem, dávat mu otázky a vstupovat s ním do interakce. Byli zvyklí na systém, kde se zařadíte do třídy, posloucháte učitele, aniž byste s ním vedli dialog. Vychovali je rodiče, kteří se jich nikdy nezeptali na vlastní názor a trestali je, jakmile se stalo něco, co neodpovídalo rodičovskému hodnotovému systému.

Není tedy divu, že čeští studenti neumějí rozhodovat, ani pozvednout svůj hlas.

Protože jsou pragmatismus, cynismus a oportunismus v Čechách dominantními národními rysy, mladí lidé v ČR dělají to, co i jejich rodiče dělali nejen doma a ve škole, ale i v ostatním životě: jednají tak, jak se jim nařídí a pak, když se nikdo u moci náhodou nedívá (např. rodiče, učitel, šéf, policie), dělají si po straně, co opravdu chtějí.

Sabotáž je český národní zbraní, takže i mladí lidé využívají tradice nedostat se do konfliktu s mocí - a to, co chtějí si prosadí "později", nenápadně, po straně, když je nikdo nekontroluje.



• Dítě, které je nadměrně kritizováno, se naučí odsuzovat.
• Dítě, které je bito, se naučí prát.
• Dítě, které je vystavováno posměchu, se začne stydět.
• Dítě, které je ponižováno, ztrácí sebedůvěru.
• Dítě, které se setkává s tolerancí, se snáze naučí trpělivosti.
• Dítě, které je chváleno, získá sebedůvěru.
• Dítě, s nímž se hraje rovná hra, se naučí spravedlnosti.
• Dítě, které je obklopeno přátelstvím, se naučí laskavosti.
• Dítě, které prožívá pocit bezpečí, se naučí důvěřovat.
• Dítě, které je milováno, je schopno lásky.