Zákon o registrovaném partnerství platí v České republice už dva roky, do konce 2007 uzavřelo partnerství 487 homosexuání párů. První rozvod už byl loni v únoru v Ostravě. Požádala o něj jedna z partnerek pět týdnů po sňatku. Podle časopisu Týden, okresní soud v Hradci Králové v úterý rozvedl dva muže, kteří žili v registrovaném partnerství. Je to v ČR první rozvod mužského páru, neboť dosud o rozvody žádaly pouze dva lesbické páry.
Fabiano Golgo www.port.cz

Jak je veřejně známo, jsem členem té společenské skupiny, která by měla mít prospěch z registrovaného partnerství. Jenže zastávám názory, které se velmi silně odlišují od drtivé většiny gayů (budu v tomto článku psát hlavně o mužích - homosexuálech, neboť nejsem lesbička).

Pravidla pro sňatky a rozvod vznikly pro velmi specifický svazek, pro tradiční heterosexuální paradigma. Jenže homosexuální vztahy často nemívají takovouto strukturu.

Nepovažuju se za nejvyvolanější osobu, která by měla hovořit o sňatcích lidí téhož pohlaví, protože jsem nikdy neměl v úmyslu vstoupit do manželství v hlavní roli... Vždycky jsem pohlížel na manželství jako na instituci, která selhala. Má ovšem určité výhody pro ty, kteří hledají určitá práva, zabezpečená zákony, a zejména, když jde o ochranu dětí. Zpočátku jsem byl i proti homosexuálnímu manželství. Mám odpor k rituálům - zdají se mi projevy primitivnosti. Přiznávám, že mě v tomto postoji ovlivnilo silně ritualistické prostředí, v němž jsem vyrůstal. Svatby v kostelích mi vždycky připadaly jako špatně nazkoušené komedie.

Jako první na světě uznaly homosexuální manželství země v severní Evropě. Dánsko se v roce 1989 stalo první zemí, která zavedla zákony, poskytjící partnerům téhož pohlaví tatáž práva jako manželům. Norsko, Švédsko a Island zavedly obdobné zákony v roce 1996 a Finsko v roce 2002.

V roce 2001 se stalo Holandsko první zemí na světě, která poskytla homosexuálním dvojicím plná práva uzavírat občanské sňatky. V sousední Belgii byly homosexuální sňatky legalizovány v roce 2003. V červnu 2005 schválil španělský parlament právo pro homosexuální dvojice, aby uzavíraly sňatek a vychovávaly děti. Německo dovoluje od roku 2001 dvojicím téhož pohlaví, aby se registrovaly jako "životní partneři". Tento zákon poskytuje homosexuálním dvojicím jen tatáž dědická a bytová práva jako heterosexuálním manželstvím.

Francie zavedla v roce 1999 občanskou smlouvu, zvanou Pacs, která poskytuje dvojicím téhož pohlaví, které spolu žijíé, určitá práva, avšak nejsou to plná manželská práva. Jako v Brazilii od roku 2003. V Lucembursku byl podobný zákon zaveden v roce 2004. Ve Velké Británii od prosince 2005 plati pro dvojice téhož pohlaví v registrovaných partnerstvích obdobná práva jako pro heterosexuální manžele v oblastech, jako jsou důchody, sociální zabezpečení a byty.

V roce 2000 byl stát Vermont prvním americkým státem, který nabídl homosexuálům právo uzavírat občanské sňatky a poskytl jim stejná práva jako heterosexuálním manželům ve věcech životního pojištění, zdravotnictví a péče o děti. Kalifornie i Aljašska nasledovaly. V červnu 2005 schválil kanadský parlament zákon, legalizující homosexuální manželství. V prosinci 2004 schválil Nový Zéland zákon, který uznal občanské svazky mezi homosexuálními partnery. Austrálie dosud uznává homosexuální partnerství jen ve dvou státech.

I když zůstává homosexualita v mnoha afrických zemích tabuovým tématem, Jihoafrická republika je ve věci práv homosexuálů liberální zemí. Homosexuálové tam nesmějí být diskriminování a homosexuální dvojice smějí adoptovat děti.

Ve světském národě, jako jsou Češi, s výjimkou pár lidovců a několik ignorantu, není pro lidi problémem to, že homosexuálové údajně páchají "hřích". Dosud existující mírné předsudky proti homosexuálům v české společnosti pramení spiš z obav z něčeho odlišného.

Jednou z nejsilnějších a nesprávných představ, které lidé zastávají, je, že si myslí, že je homosexualita věcí volby. A pak to vypadá, že heterosexuální společnost je žádána, aby přijala od nás módů, osobní kapric... Pozoruhodně přísné tresty čekají na homosexuály ve většině zemí světa. Tak kdyby to bylo věcí volby, proč by si to vybírali?

Kdyby to bylo věcí volby, zvolil bych si mít příjemnou manželkou, dvě děti a psa...

Předpokládá se často, že být homosexuálem znamená být zvrácený, deviantní, anebo (přinejmenším) sexuálně defektní. Než jsem si uvědomil, že jsem homosexuál, vyrostl jsem i já s těmito názory. Proč by si vědomě volil homosexualitu? Dokonce jsem si dělal legraci z určitého spolužáka, který měl růžové šaty, než jsem se začal zamilovávat do chlapců (růžová barva se mi ale nikdy nelíbila a nakonec ten chlap se oženil a má 3 děti).

Co se týče sexu, heterosexuál nezjišťuje že ho přitahuje opačné pohlaví teprve až poté, až si to "vyzkouší". Touha existuje od určitého věku v dospívání, kdy příroda spustí hormony a vaše sexualita začne reagovat. U gayů je ten proces totožný - spolu s akne se objevují fantazie a touhy, nezvládnutelné a neočekávané.

A dochází k tomu dávno před tím, než si to člověk "vyzkouší". Neboť to není o sexu, ale o lásce. Homosexuál je homosexuálem, i kdyby se nikdy nepodílel na žádném sexuálním aktu - jde o to, do koho se zamiluje.

Tradiční nenávist vůči gayům není založena na žádných etických normách. Jde jen o sexismus. Je to asi tak racionální jako antisemitismus či víra v mýty, pověry a náboženství.

V současnosti je jasně vidět rozdíl mezi rostoucím světským konsensem, který považuje homosexualitu za neškodnou, a náboženskými a sektářskými názory, které jsou přesvědčeny, že je homosexualita zhoubná. A zákony, omezující práva gayů, jsou založeny na těchto náboženských názorech, což znamená, že stát aktivně podporuje diskriminaci založenou na vysoce sporném předpokladu, že být homosexuálem je svou podstatou nemorální, nepřirozené či nezdravé, že to nějakým způsobem představuje hrozbu jiným. Neexistuje ale žádné přijatelné politické ospravedlnění, proč by se měly soukromé antipatie promítat do zákona či do státní politiky.

Tak proč je tolik diskriminace vůči homosexualitě?

V r. 2000 provedli vědci v Oxfordu určité experimenty, které svým způsobem, vysvětlují, jak předsudky fungují z neurologického hlediska (Zeki Semir: Inner Vision: An Exploration of Art and the Brain, Oxford University Press, 2000.)

Použitím magnetické rezonance zjistili, co se nám děje v mozku, když vidíme něco, o formě čehož jsme si jisti, prezentováno jiným tvarem či barvou. Například, když se lidé dívali na normální banán, mozek zkoumaného člověka aktivoval regiony vizuální percepce a paměti. Avšak, když jim byl ukázán modrý banán, byly v mozku aktivovány ještě dvě další oblasti: oblast, která signalizuje rozpor, a oblast, signalizující hněv. Jestliže mozek vnímá rozpor v něčem, o čem si je nesmírně jist (že je banán žlutý, že muži mají rádi ženy a ženy mají rády muže), vzniká hněv a pak agrese jakoby ve snaze hájit status quo. Takže chlap, ktery se nechová jako naše představa pro chlapský chování, je "přirozeně" často diskriminován.

Je zapotřebí rozsáhlého procesu deformátování neuronů, které vytvářejí tento postoj, než začne mozek reagovat proti takovému rozporu.

Mnoho lidí argumentuje, že bez ohledu na náboženství a na filozofii, homosexuální chování je stále ještě skutečnou hrozbou jednotlivcům i společnosti, že kdyby bylo zcela povoleno, vedlo by k degeneraci mládeže a rozpadla by se rodina.

Ale co je přesně podstatou této hrozby? Co v homosexuální orientaci způsobuje, že to brání gayům, aby se stali rovnou měrou cennými osobami, aby byl jejich život stejně legitimní?

Všeobecně se straší hrozbou, že homosexuálové budou mít právo adoptovat děti. Mnozí lidé si myslí, že jestliže bude homosexuálům dovoleno adoptovat, z těch dětí vyrostou gayové! Je zajímavé, že oba moji rodiče byli heterosexuálové a já jsem se heterosexuálnem nestal...

Mnozí se domnívají, že podobně jako je tomu s užíváním drog, homosexualita je naučené patologické chování, které přechází z generace na generaci prostřednictvím vzorů a svádění. Že prý jde o nákazu.

Mnozí lidé si myslí, že děti homosexuálů se budou chovat sexuálné jako oni a že přitom ještě budou vystaveni dodatečným hrozbám znásilnění.

Za posledních 20 let bylo provedeno velké množství výzkumu týkajícího se života dětí s homosexuálními rodiči (buď dvojicemi anebo jen s jedním rodičem). Všechny tyto děti bez výhrady, zdůrazňují, že bylo naprosto irelevantní, že byli rodiče homosexuálové, v tom smyslu, že nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi dětmi z takových rodin a dětmi z heterosexuálních rodin.
Jeden z výzkumných projektů s touto tematikou financovala jedna protestantská církev z Jižní Karolíny v USA. Debatovali o tom, zda existující výsledky výzkumu snad neovlivnili záměrně prohomosexuální vědci. Avšak o 17 let později, po jejich rozsáhlém a nákladném výzkumu, vyšlo z něho najevo, že z 2600 zkoumaných dětí - polovina od heterosexuálních dvojic; druhá polovina žila alespoň s jedním homosexuálním rodičem - se ukázalo, že skoro 9 procent dětí heterosexuálů skončilo jako homosexuálové, kdežto od homosexuálních rodičů to bylo pouze 4 procenta dětí.

Co se týče sexuálního zneužívání, celostátní průzkum v USA se pokusil dát dohromady počty odsouzených pedofilů. Po vypočtení příslušných proporcí (v USA se uznává, že homosexuálové tvoří 10 procent obyvatelstva, nikoliv 4, jako se tvrdí v České republice) vyšlo najevo, že heterosexuální ohrožuje děti opačného pohlaví jako pedofil 72x častěji než homosexuální rodič. Sexuální zneužívání dětí je u homosexuálních rodičů daleko méně časté.

Často se také opakuje argument, že Stát od dávných časů římského práva zvýhodňuje rodinu jako prostředí, ve kterém jsou plozeny a vychovávány děti. A výchova budoucích generací je zájmem každého státníka, který myslí na budoucnost své země. Kvůli nim je manželství a rodině přiznáváno ve společnosti výsadní postavení, ne kvůli citovému vztahu manželů... Zaprvé, jestliže je účelem všech sňatků plození dětí a zajišťování udržení lidského druhu, proč se dovoluje neplodným osobám, aby sňatek uzavíraly?

Měli by informovat ženy po přechodu či muže po operaci rakoviny prostaty, že vzhledem k tomu, že jsou neschopni plodit děti, budou se nyní muset dívat na televizi sami a už neusilovat o žádný oficiální svazek s nikým...

Naplněním manželského svazku je láska, sdílení a osobní nasazení - plození dětí je naprosto vedlejší funkcí.

Často se také hovoří o tom, že sňatky osob téhož pohlaví ohrožují instituci manželství. Ohrožují manželství? Tím, že umožňují lidem, aby se vzali? To se nezdá být příliš logické.

Říká se, že manželství je tradičně heterosexuální institucí. Otroctví také bývalo tradiční institucí, založené na tradicích, které pocházely až od kořenů lidské historie. Avšak v 19. století si lidstvo víceméně uvědomjlo nelidskost této instituce a zrušilo ji.

V muslimských zemích je přijímanou tradicí, že je vaše manželka vaším vlastnictvím. Tradice, to prostě je jen něco, co se lidé před dlouhou dobou rozhodli dělat. Tito lidé nebyli nutně osvícenější, než jsme dnes my. Jejich víra i jejich způsoby jen odrážejí čas a prostředí, jehož byli součástí.

Manželství osob téhož pohlaví by nás dostalo "na šikmou plochu" směrem k legalizovanému incestu, bestiálnímu manželství, polygamii a dalším hrůzným následkům?

Bez komentáře...

Poznal jsem v životě stovky homosexuálů a hovořil jsem s většinou z nich o kořenech jejich homosexuality. Ještě jsem nenašel jediného homosexuála, který by byl uplně rád, kdýž zjistil, že je homosexuál. Jestliže člověk není masochista a nepožaduje dobrovolně, aby ho jiní považovali za duševně chorého či za perverzníka, nebo za hříšníka, proč proboha by si "volil" homosexualitu?

Jste-li příslušníkem jiné rasy a lidé vás diskriminují, máte doma rodinu, která vás podpoří, protože příslušníci vaší rodiny jsou jako vy (i byli-li jste adoptováni, vaši adoptivní rodiče vás nebudou považovat za méněcenného). Jestliže jste tlustý a ve škole si z vás dělají legraci, i v tomto případě vás nebudou diskriminovat vaši rodiče. Stejné to bude, budete-li mít jakýkoliv jiný handicap.

U homosexuálů je tomu jinak. Jste-li homosexuál, potíž je, že vaši rodiče nejsou jako vy a mívají stejné názory jako většina společnosti.

Takže: proč proboha by si někdo z vlastní vůle zvolil diskriminaci od spolužáků, rodiny, společnosti?

Samozřejmě, ani moji rodiče ani mí další příbuzní nikdy otevřeně neřekli nic proti mé homosexualitě. Ale než si uvědomili, že jsem homosexuál, jejich výroky na adresu homosexuálů, které člověk vidí na homosexuálních demonstracích, kde vystupují gayové v podivných kostýmech a plní očekávané stereotypy, nebývaly zrovna lichotivé.

Problém je, že já taky mám pocit, že ti muži v dámských botách s vysokými podpatky, v těsných kalhotech, v parukách, nalíčení, nejsou zrovna "normální". Netvrdím, že nemají právo na existenci. Ale prostě vypadají divně, odlišně od nás ostatních. Můj mozek na to reaguje jako na modrý banán...

Nepřijímám onen druh diskriminace, který je založen na knihách pohádek (jako je například bible), neboť jsem vyrostl v hluboce křesťanské zemi a vím dobře, že náboženství je jen mocenská struktura, jako skoro každý podnik, vytvořený muži. Dávno jsem ztratil respekt pro bibli, když jsem zjistil, že je to kniha plná rozporů, krveprolévání a mstivých útoků od Pánaboha, který mimo jiné nechá pro sebe samého obětovat i vlastního syna! Vraždění homosexuálů podporuje bible v Třetí knize Mojžíšově 20:13 ("Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně"). Složili to židovští chrámoví kněží a radovali se z toho jako z božského zjevení. Fundamentalisté užívají odsouzení homosexuality od apoštola Pavla v 1. listě Korintským (6:9) a argumentují, že Pavel předpověděl AIDS jako boží trest za "nečestné vášně", viz dopis Římanům 1:27.

Odmítání homosexuality, které je založeno na náboženské víře a na morálních názorech, které spojují plození dětí s péčí o ně a s vytvářením rodiny je jen pro lidi s omezenou myslí. Je to také založeno na hluboce zakořeněných představách o mužích a ženách o sexu a o rodině. Tyto primitivní předsudky, posvěcené náboženstvím a historií prostě nepřijímám. Avšak akceptuji, že někteří lidé mají pocit, že se homosexuálové chovají agresivně vůči heterosexuálním hodnotám a že homosexuální sňatek napodobuje, zvráceným a nevážným způsobem, heterosexuální instituci. Takovéto argumenty chápu. Neznamená to, že s nimi souhlasím, ale vím, odkud ty předsudky pocházejí.

Gayové musejí odmítnout nesmyslnou představu, že je "heterosexismus" utlačuje, že jde o odpornou ideologii, která zotročuje homosexuály tím, že trvá na tom, že heterosexualita je ústředním pilířem lidské kultury. Lidské biologii není možno uniknout, jakkoliv si mohou někteří akademici ve slonovinové věži představovat, že je lidská sexualita "sociální konstrukcí", kterou lze měnit podle toho, jak se komu zachce.

Homosexuálové byli vždy menšinou, raritou, bylo jich vždy méně než 10 procent ve společnosti. Heterosexuální "zaujatost" není nic násilně společnosti vnucovaného, je to prostě normální chování většiny lidí.