Na FAMU už to nějaký čas vře, vše se točí kolem ukradené soukromé korespondence mezi některými pedagogy fakulty, která byla následně anonymně zveřejněna. Sdílení důvěrných zpráv získaných neznámým pachatelem považuje děkanka FAMU, Andrea Slováková, za normální. K celé věci se veřejně vyjádřila v rozhovoru pro Deník N, který je příznačně nazván: „Konverzace mě nejdřív šokovaly, pak rozesmutnily, říká děkanka FAMU o uniklých e-mailech“.

Podrobněji dění na škole velice trefně popsal ve svých příspěvcích na tomto fóru Jan Štern (Skandál na FAMU a co s tím a Skandál na FAMU a co s tím dál II. – výzva) a pokud by laskavého čtenáře zajímaly podrobnosti, doporučuji navštívit jeho poslední blogy.

Hned na úvod je vhodné poznamenat, jak eufemisticky Deník N nazývá ukradenou soukromou korespondenci, které se neznámý pachatel zmocnil nabouráním do elektronických schránek účastníků interní diskuse: „uniklé e-maily“. V dnešním postmoderním světě, kde je pravda relativním pojmem, se elektronická komunikace nekrade, ona aktivně „uniká“. Jen aby autor rozhovoru zakryl skutečnost, že samotné téma je v zásadě neetické.

Každý jsme asi vyrůstali v jiném rodinném a sociálním prostředí a máme jiný pohled na to, co je slušné, a co už je za hranicí přijatelnosti.
- Mne doma učili, že se anonymy nečtou a rovnou házejí do koše, paní děkanku asi ne.
- Mne doma učili, že se cizí soukromá korespondence nečte, paní děkanku asi ne.
- Mne doma učili, že pokud vím, že je něco kradené, dále to nepoužívám, paní děkanku asi ne.

Naštěstí, pokud někdo nechápe, že určité jednání je již za „čárou“, máme ještě zákony a soudy, které je vykládají. Tyto předpisy, které justice interpretuje poměrně jasně, říkají, že se soukromá korespondence nekrade a nezveřejňuje. Že se tak může dít jen s přivolením soudu a pouze za situace, kdy pisatelé připravují něco obzvlášť ohavného, vraždu, III. světovou válku, obchod s drogami, apod.

Po přečtení uvedeného rozhovoru naopak mne šokovalo a rozesmutnilo, že paní děkanka absolutně nechápe pojem „soukromá komunikace“. Pro ni je asi přijatelné, když „kdosi“, v zájmu „vyšší spravedlnosti“ (která se ale jaksi neprotíná s tím, co zákon považuje za přijatelné) ukradne a zveřejní důvěrnou zprávu. Je to stejné, jako by někdo šmejdil čtenářům tohoto blogu v ložnici a zveřejňoval, co si povídají pod peřinou. Šokovalo mě a rozesmutnilo, že takové jednání může někdo považovat za normální. A ten někdo je hlavou fakulty veřejné vysoké školy, která tak vysílá do světa jasnou zprávu – krádež soukromí je úplně normální, pokud slouží „pravdě“ paní děkanky.