Původně jsem chtěl jet v úterý do Bratislavy na interview se slovenskou premiérkou Ivetou Radičovou autem. Po ohlasu, jaký v tomto blogu vzbudil můj příspěvek o Dobroníně a českém vyrovnávání se s minulostí (Kupředu levá, zpátky ni krok?), jsem se ale raději rozhodl jet vlakem. Čtyři hodiny cesty tam, čtyři zpátky – za ten čas může člověk v klidu přečíst na internetu spoustu věcí.

Nemám bohužel ani čas ani prostor reagovat byť jen krátce na všechny argumenty, které v blogu zazněly. Pokládám ale za nedůstojné bránit se proti urážlivým poznámkám postrádajícím věcnost. Takže jenom tak na okraj: nejsem ani „sudeťák“, ani mě neplatí pan Posselt. Nemám navíc ani v nejmenším v úmyslu zatracovat zemi, v níž žiji již tolik let, a to velmi rád.

Je ale v meritu věci psát jako korespondent v ČR o věcech, které se v této zemi dějí. Napsal jsem řadu článků zabývajících se historickými tématy. Dělal jsem rozhovory s Čechy, kteří byli deportování do Německa na nucené práce a dlouhé roky museli čekat na odškodnění. Mnozí z nich toto odškodnění nikdy nedostali, protože předtím zemřeli. Hovořil jsem s lidmi, kteří byli mučeni v Terezíně a kteří jako zázrakem přežili jiné nacistické koncentrační tábory. Příběhy těchto lidí mnou silně otřásly.

O svém zvlášť silném vztahu k Lidicím jsem již psal. V Lidicích jsem ostatně počátkem devadesátých let potkal dva mladé německé studenty, kteří se společně s českými a německými úřady pokoušeli nalézt děti, jež byly kdysi odvezeny do Německa k poněmčení. Mluvil jsem s mladými Němci, kteří v Terezíně dobrovolně pracovali v rámci „akce Znamení hanby“. Nikdy nezapomenu na vystoupení Spolkového orchestru mládeže, který v terezínské pevnosti hrál v roce 1997. Mladí němečtí hudebníci se při té příležitosti setkali s Evou Smolkovou-Keulemanovou, jež zde v roce 1944 nastudovala pod dirigentem Rafaelem Schächterem Verdiho Rekviem. Den po premiéře byla tehdy čtrnáctiletá dívka deportována se svými rodiči do Osvětimi. Její matka a otec skončili v plynové komoře. Jedna mladá cellistka z Hamburku své dojmy tehdy vyjádřila takto: „Když jsem hrála, dokázala jsem se plně soustředit. Pak se mi ale chtělo jenom plakat.“

Psal jsem přirozeně i o tom, jak se v České republice nakládá s tématem německé okupace a jak se zde po roce 1989 začalo hovořit o dříve tabuizovaném vyhnání sudetských Němců. V tomto ohledu hrála prvořadou roli katolická církev, která si vyměnila řadu dopisů s německými katolickými biskupy. Obě strany si navzájem odpustily. Pro jiné by takovéto gesto bylo zjevně mnohem obtížnější. Neuniklo mi, jak živá debata je již po léta vedena o českých „kostlivcích ve skříni“. Přestože to bylo pro komentátory, jako je Bohumil Doležal, zpočátku těžké nalézt u svých spoluobčanů porozumění, je dnes tato diskuse velmi živá. Řada věcí byla samozřejmě provázena značnými „porodními bolestmi“. Starostka Teplic nad Metují kupříkladu obdržela anonymní dopisy plné urážek a výhružek, jelikož se zasazovala za zřízení památníku pro Němce, zabité po válce nedaleko jejího města. Jeden člověk, nesouhlasící s jeho zřízením, se dokonce pokusil pomník dvakrát zničit. Zástupci obce se přitom postarali o to, aby text na upomínkové desce neříkal příliš zřetelně, co se zde událo. Raději se na ní všeobecně hovoří o „obětech“. Ale i takové památníky mají svou cenu.

Je nesmyslné někomu předhazovat, že zpráva o událostech v Dobroníně ignoruje iniciativy, které mezitím vznikly v České republice, aby uctily památku zavražděných Němců. A zastávám i nadále názor, že o věcech, které se v Dobroníně staly, je zapotřebí psát také z německého pohledu, přestože na sebe Němci za války naložili nesrovnatelně větší břímě viny. Zprávy o excesech, které provázely divoký odsun, nemohou nikdy zpochybnit tuto vinu. Tato výtka je zcela absurdní. A nebude o nic absurdnější, když bude vyslovována zvlášť nahlas, navíc pomocí jadrných slov, jako tomu bylo v případě některých komentářů, jež jsem četl na blogu.

Profesor Hořejší se mě ve svém příspěvku (Václav Hořejší: Kupředu levá, zpátky ni krok?) mimo jiné otázal, zda bych vyzval také Brity, aby se zabývali svou minulostí a připomněl jim přitom bombardování Drážďan. Vážený pane profesore, na kopuli nově vybudované drážďanské Frauenkirche dnes září nový kříž. Peníze na něj dal britský lid a královský dvůr. Zhotoven byl synem jednoho z pilotů britských bombardérů, které se podílely na náletu na Drážďany. V den padesátého pátého výročí zničení Drážďan předala městu kříž Jeho Výsost vévoda z Kentu. Kříž na Frauenkirche slouží jako symbol usmíření stejně tak v Německu jako ve Velké Británii. Někdejší „zapřisáhlé nepřátelství“ mezi oběma zeměmi dnes naleznete nanejvýš v některých bulvárních listech a na fotbalových hřištích. Druhý „úhlavní nepřítel“, Francie, je dnes s Německem hnací silou Evropské unie. V obou zemích existují společně sestavené učebnice dějin. Když o této skutečnosti slyšel prezident Václav Klaus, myšlenku podobného projektu pro Čechy a Němce jednoznačně odmítl. Češi a Němci se podle něj budou na dějiny vždy dívat rozdílně. To je vlastně škoda, nemyslíte?