Žádost volyňských Čechů o repatriaci se stala jednou z dalších politických hrátek a vnitřním konfliktem uvnitř ČSSD, na nichž si ohřívají svou politickou polívčičku i ostatní parlamentní strany, o médiích nemluvě.

Bohužel, i taková to okrajová záležitost se hodí do plánů Ruské federaci ovládnout Ukrajinu jakýmikoli prostředky, spolu s těmi nelegitimními, hrubě porušující mezinárodní právo. Jakýkoli přímý či nepřímý náznak destabilizace, za kterou může být repatriace v aktuální vnitropolitické situaci Ukrajiny považována, tomuto plánovanému cíli a mocenskému egu prezidenta Putina nahrává.

Ještě před anexí Krymu tomu tak možná nebylo. Proč? Otázka repatriace volyňských Čechů tu zde leží již několik let. Sám to mohu doložit skrovnou osobní iniciativou, s níž jsem se po svém odchodu z ministerstva zahraničních věcí v roce 2013 obrátil letos v dubnu* s jejich žádostí na pana Zaorálka, ministra zahraničních věcí.

Prezident Zeman pak svým vyjádřením k záležitosti volyňských Čechů věděl, co v druhém plánu sleduje. Stejně jako moc dobře ví, o čem hovoří, když vyjádřil nespokojenost s prací Velvyslanectví v Kyjevě a nikoli s ministerstvem jako celkem, kterému měl adresovat svou kritiku, a které de iure odpovídá za tuto záležitost. Tím spíše, že žádost volyňských Čechů o repatriaci není pro ministerstvo zahraničních věcí České republiky novou informací, starou ne několik měsíců, ale několik let.

S odstupem času a po účasti prezidenta Zemana na letošní konferenci v Rhodosu mohu klidně spekulovat, že se tak stal chtě nechtě vědomým či nevědomým trojským koněm ruské proputinovské zahraniční politiky v České republice. A to i přesto, že jeho projev na konferenci byl k citlivým otázkám jako je terorismus v Rusku nejednoznačný, s dveřmi otevřenými pro lavírování či vyklouznutí z problému nebo jeho dalšímu utilitárnímu zpolitizování. Tak jako se tomu děje v otázce žádosti volyňských Čechů o repatriaci, která by v rozsahu několika desítek rodin neměla být problémem, jenž by otřásl stabilitou České republiky. Tím spíše, že životní osudy volyňských Čechů potvrzují jejich pracovitost a nezdolnou vůli potýkat se s překážkami.

A jen na okraj, česká zahraniční politika k otázkám běženců se po listopadu 1989 dostala zcela do područí resortů vnitra a spravedlnosti. A ministerstvo zahraničních věcí hraje druhé housle navzdory faktu, že by mělo primárně hájit dodržování mezinárodních závazků České republiky v této oblasti. A ne je flagrantně porušovat i v tak ožehavých a průkazných případech jako byla například kauza ruského běžence, podnikatele A. Torubarova, který byl jen špičkou ledovce této nedůstojné české politiky.

Jsme svědky, bohužel, spíše zdařile pokračující ideologické otevřené i skryté partyzánštiny dnešních vládních představitelů, prezidenta a mnohých dalších politiků, ale i části parlamentní opozice pacifikovat českou společnost proputinovským, protizápadním postojem a nezřídka i primitivním antiamerikanismem, které nemají nic společného s kritickou reflexí činnosti Evropské unie, NATO a USA a jejich vzájemné spolupráce či nespolupráce.

Heřman Chromý

*C:\Users\Systemové\Documents\Dopisy-2014\0403minZaorálkovi-MZVCR.doc