K dnešním krásným narozeninám nezapomenutelné zpěvačky a lidsky silné osobnosti.

Přemýšlel jsem, jak poblahopřát Evě Pilarové k jejím krásným a hlavně neúnavně zpívajícím narozeninám. Měl jsem tu čest se k její pěvecké a lidské osobnosti vyjádřit, když Česká televize odvysílala v lednu 2017 podnětný a dobově cenný dokument režiséra Jiřího Křemene Anticharta, mechanismus loajality*. Zachytil v něm a reflektoval po čtyřiceti letech od vzniku textu Charta 77 postoje některých účastníků v tehdejší podpisové kampani osobností československé kultury, kterou komunisté a její propaganda rozpoutali proti autorům a šiřitelům prohlášení Charta 77 z 1. 1. 1977 a jejím prvním signatářům.

V celé té neslavné přehlídce místy až trapných výroků různých osobností československé kultury, které v televizním dokument zazněly, si Eva Pilarová jako jediná zachovala svou vlastní tvář. Nebála se po tolika letech na ni zpětně pohlédnout do dobového zrcadla a bez obalu pojmenovat to, k čemu ostatní nenašli tehdy - a mnozí ještě dodnes - sílu. Kromě Zdeňka Svěráka, jak po čase Eva Pilarová ještě konstatovala. Její tehdejší lidsky prostá a silná slova mají stále svou váhu a vůbec není od věci je ocitovat:

„Nebudu jmenovat ty ostatní, ať si to každej vyříká sám, ať se s tím každý srovná sám, ale pravda je, když jsem slyšela, že se začali kolegové vymlouvat, že podepisovali prezenčku (a pousmála se poznámka hchr). Řekněte mně, přece prezenčka se podepisuje při vstupu a nikoli při odchodu, takže všichni věděli, že podepisují ten blábol, který já jsem tam přednesla.

Nerada na to vzpomínám, protože hluboce se za to stydím, že jsem to udělala. Ale víte, já nebyla takovej hrdina jako Marta Kubišová, já jsem to nedokázala. Já jsem věděla, že když řeknu ne, tak budu mít šmitec a nebudu zpívat. Už tak jsem to měla docela ohraničený, protože můj první muž utek na západ a já jsem nesměla vyjíždět za hranice, tak sem byla ráda, že zpívám aspoň doma, eventuelně v nějakých těch lido-demo státech. Tak jsem se bála! Byla to zbabělost, strašně se za to stydím, velice se za to omlouvám.“

Místo přání připojuji několik slov, která jsem jí tehdy napsal , a na nichž nemám důvod cokoli měnit. Včetně těch, kterých se mně od paní Evy tehdy v této souvislosti dostalo. Dodnes mě těší. A nejsem tak skromný, abych je nepředeslal: „Ještě jednou tedy velký, VELKÝ DÍK! (A přiznávám, že se slzami dojetí v očích). Eva“ 23. 1. 2017.


„Vážená paní Evo, dovolte mi, abych před Vámi hluboce smekl. Učinila jste něco, co je nesmírně důležité pro narovnávání páteře a morálky české společnosti. Děkuji Vám za Vaše slova. Jak jsem již napsal, byla a jsou důležitá, abychom si i dnes, kdy můžeme svobodně mluvit, nelhali do kapsy. A to Vy jste učinila a reakce potvrdily, že jste mnohým promluvila z duše, protože mnozí ještě nenašli sílu.

V tomto směru Vaše omluva nepatří mně, ale nám všem, protože myslet si jako ročník 47, že jsem byl vždycky neposkvrněn onou dobou, že se mně vyhnuly ty malé každodenní zbabělosti, by byla jen nadutá arogance jiného druhu nedotknutelnosti a nám všem pověstně nechvalně známé privilegovanosti těch takzvaně nahoře. 

Udělala jste něco, co je tak důležité pro vzájemné pochopení a co má dnes překvapivě obdobně velký význam jako dříve, když se člověk vzepřel.

Přeji Vám vše dobré, ať Vám to dlouho zpívá. Srdečně Váš Heřman Chromý, bývalý politický vězeň, signatář Charty 77.“

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11565547623-anticharta-mechanismus-loajality/