Situace ve věznicích se rapidně zhoršuje

Toto je část dopisu napsaného vysoce postaveným úředníkem revolučních gard Hosseinem Alaiem, který je blízkým přítelem otce jednoho ze studentů, kteří byli přede dvěma dny prohlášeni za mrtvé. Napsal tento záznam na svůj blog. Napsal také, že ho rozeslal řadě novin, ale všude jej odmítli publikovat.


Píše, že mezi vězni se velmi rozšířila meningitida a další infekce. Ahmadínežádův ministr zdravotnictví proto nařídil poslat do věznic tisíce penicilinových dávek.

Dva studenti v nedávné době zemřeli právě v důsledku toho, že nebyli včas převezeni do nemocnice. Oba dva (žena a muž) zamřeli na infekční onemocnění meningitidou.

Zajímavé a smutné zároveň je, že ani vysoce postavený úředník Íránské islámské republiky není úspěšnější při hledání svého syna než Sohrabova matka (Sohrab Arabi, 19letý student, který byl údajně zavražděn 15. června během protestů proti zmanipulovaným volbám v Íránu – pozn. překl.).



----
Ve jménu Boha

Utlačovaný mučedník

Ve čtvrtek odpoledne, když opět začala v Teheránu fungovat SMS služba, jsem dostal zprávu, že pětadvacetiletý syn mého drahého přítele, který byl uvězněn během demonstrací 9. července, zemřel a zítra bude mít pohřeb.

(poznámka: umučený Mohsen Rooholamini byl synem Abdolhosseina Rooholaminiho, vysoce postaveného úředníka Íránské islámské republiky a poradce Mohsena Reziaeho při jeho prezidentské kampani)

Byl jsem šokován. Znám pana Rooholaminiho léta a vím, že je to nábožensky silně založený člověk určený k tomu, aby vedl ostatní. Byl mužem, který si prošel řadou těžkých zkoušek, když se snažil svrhnout šáhův režim. Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že syn jednoho z takto vysoce postavených úředníků Íránské islámské republiky byl zadržen a jeho tělo bylo o dva týdny později posláno z věznice zpět rodině.

(Alaie píše jména všech, které zahlédl na pohřbu, byla tam i řada vysoce postavených členů revolučních gard a konzervativní členů parlamentu)

Při příjezdu na pohřeb jsem potkal pana Rooholaminiho a během naší cesty na obřad mi popsal, co se stalo: podle toho, co věděl, byl jeho syn uvězněn společně s dalšími studenty 9. července neuniformovanými členy policie a převezen do policejního centra v ulici Enghelab. Následujícího dne byli všichni převezeni do věznic Evin a Kahrizak. Pan Rooholamini pak recitoval verš z Koránu.

Potom pokračoval dál: Od toho dne jsem začal obíhat všechna místa, kde by mi mohli pomoci, ale nikdy jsem nedostal žádnou kladnou odpověď. Policie, revoluční gardy, justice, ministerstvo pro zpravodajské záležitosti, všichni mě odmítali s tím, že to není v jejich kompetencích. Takto jsem strávil poslední dva týdny, tváří v tvář naprosté beznaději. Až do okamžiku, než jsem potkal dealera, který mi slíbil, že pokud zaplatím ČTYŘI MILIONY TOMANŮ (zhruba 4 tisíce amerických dolarů)* zařídí setkání se synem.

Jednoho dne během slavností Mabas (náboženský svátek) během setkání s nejvyšším duchovním vůdcem jsem se na toho dealera zeptal ministra vnitra. Dal jsem mu své číslo, ale neozval se. O dva dny později někdo zavolal do mé kanceláře: „Jste vysoce postavený úředník této země a vlastníte zelený pas (sarkasticky řečeno zelenou kartu), proč si neověříte informace o vašem synovi?“ řekl jsem mu, že po svém synovi už dva týdny bezvýsledně pátrám.

Odpověděl mi: „Upřímnou soustrast.“

Myslel jsem si, že blafuje, ale on mi potom dal adresu. Nakonec jsem tedy jel do ústavu forenzní medicíny (Legal Medicine Organization of Iran). Řekli mi, že můj syn byl po uvěznění krutě zbit. Jeho čelist byla úplně rozdrcená. Můj syn byl čestný chlapec, nikdy nelhal. Jsem si jistý, že všechny otázky zodpověděl upřímně, ale oni to nedovedli snést, a tak ho mučili dál. Četl jsem zprávu o jeho úmrtí a místo, kde měla být napsána příčina úmrtí, bylo zaškrtané. Zjistil jsem, že potom, co ho zmučili, nestarali se o jeho zranění, jeho teplota se prudce zvýšila a byla u něj diagnostikována meningitida. Poslali ho jako anonymního pacienta do nemocnice na náměstí Tajrish a po několika následujících dnech tam zemřel. Jeho tělo poslali do chladírny a nás o jeho smrti informovali až o týden později. Abychom vůbec dostali jeho tělo, museli jsme podepsat listinu, ve které slibujeme, že nebudeme nikoho žalovat.

Nechtěli nám povolit připravit mu pohřeb v našem domě s odůvodněním, že se nachází příliš blízko university, kde se budou konat Páteční modlitby. Nakonec, potom, co se za nás přimluvil pan Zarghami (šéf IRIB – společnost dohlížející na vysílání íránského národního rozhlasu a televize), souhlasili. Museli jsem ovšem slíbit, že pohřeb nebude trvat příliš dlouho a nebudeme zpívat nic jiného než La-Elaha-Ellal-ah (neexistuje nic dobrého kromě Alláha).

Když jeho matka zjistila, že je mrtvý, řekla mi: „ Můj Mohsen je pryč, prosím, opatruj všechny ostatní Mohseny.“

Pan Amini, který měl stále svůj šátek keffiyeh i během pohřbu svého syna, mi řekl : „Podívej na všechny, kteří mají svůj šátek. Jsou to ti, kteří vězní a zabíjejí. Toto jsme chtěli od Islámské republiky? Jsem přítelem umučeného Daghayeghiho. Stále si pamatuju na jeho úsměv. Pamatuju si začátky revoluce, kdy byl uvězněn Ehsan Tabari (vedoucí člen strany Tudeh). Za dobré zacházení ve vězení ukončil svou dlouholetou marxistickou kritiku (pravděpodobně jej ale mučili a k odvolání donutili!). Nyní se ale Basídž dostala k bodu, kdy vězní nábožensky oddané mladé lidi a jejich těla pak vrací zpět rodinám. Donutí vás podepsat prohlášení, které určí jaký máte mít pohřeb. Nemají oni prostě jen strach z pohřbu?

Minulou noc byl u nás v domě ministr zdravotnictví pan Lankarani, aby nám kondoloval. Řekl: „Abychom zvládli meningitidu a jiné infekční nemoci, které se šíří ve věznicích, poslali jsme tam několik tisíc dávek penicilínu.“ Když jsem to slyšel, začal jsem se o osud politických vězňů bát ještě víc.

Pokračoval: „ Jsem odhodlán oslovit nevládní organizace, aby se pustily do boje za základní práva vězněných. Například, když někoho uvězní, ze všeho nejdřív by měli informovat rodinu, tak aby věděla, kde svého drahého hledat. A také, aby měla zprávy o jeho zdravotním stavu ve vazbě.“

Samozřejmě, že nezapomněl zmínit laskavost, které se mu dostalo. Řekl, že když nakonec zjistili jakou má pozici pod Ahmadínežádovou vládou (je šéfem institutu, který se věnuje zdravotní prevenci - Pasteur Institute of Iran – a hlavním poradcem ministra zdravotnictví), dostal povolení shlédnout nahrávku ze synova výslechu, nechtěli po něm poplatky za pohřeb a dovolili mu pohřbít svého syna v blízkosti místa mučednictví, které jeho matka navštěvuje každý týden, takže bude hrob svého syna moci navštěvovat často. „Přidali nám ještě k tomu hrob navíc,“ řekl. „Jeden si kup a druhý získáš zdarma“, dodal sarkasticky.

Na konci obřadu odešel k synovu hrobu a pohnutě recitoval tuto pasáž z Koránu: Bůh je naším Stvořitelem a k němu se také vrátíme.

*10 tomanů je jeden riál;

Přeložila Kateřina Lánská z blogu www.sidewalklyrics.com (dobrovolní překladatelé blogů z Iránu jsou koordinováni přes facebookové stránky Podporuji dialog v Íránu)