Vážkomol je socha. Socha divného degenerovaného živočicha podobného vážce. Socha ošklivá, neumělecká a putovní. Respektive nevyzvednutá. Je to totiž ztvárnění anticeny, a anticeny si málokdo vyzvedává. Vážkomolem disponuje Česká alzheimerovská společnost a nepravidelně jej uděluje již od roku 1999. Vzácně. Častěji uděluje spíše ocenění, Zlaté vážky. Každoročně je získávají lidé, kteří se zasloužili o to, aby se lidem s Alzheimerovou chorobou a jinými formami demence dařilo alespoň o trochu lépe, a to právě v České republice. Vážkomol je udělován zpravidla po zralé úvaze a opakovaných nominacích, až tehdy, kdy si je společnost opravdu jista, že nominace naplňuje dikci zřizovací listiny anticeny, tedy že bude udělována. „Těm, kteří problematice lidí s demencí škodili a škodí, ačkoli tak činit nemusejí, nemají to v popisu práce, či dokonce se nacházejí v takové situaci a na takové pozici, že by mohli i prospět“.

V posledních letech se objevují a v posledních měsících se množí ohlasy na inspekce sociálních služeb. Inspekce byly zřízeny ke kontrole kvality poskytovaných služeb. To je jistě v pořádku. Sociální služby potřebují ti, kteří jsou nejzranitelnější a které je třeba chránit. Systematický dohled a podpora kvality péče jsou důležité. Ale. Z původního snad i dobrého záměru se vyklubal arogantní moloch a institucionální šikana. Kvalifikovaní pracovníci i vedoucí zařízení se několik týdnů před inspekcí třesou strachy. Nepřeháním. Na inspekce jsou totiž navázány dopady personální i finanční. A inspekce nedopadají dobře ani v opravdu dobrých a laskavých, kvalifikovaně vedených zařízeních.

Týmy inspektorů se chovají arogantně a postupně si zvou „na výslech“ vedení i vybrané pracovníky. Zejména však kontrolují dokumentaci. A to je zlé, i když se v posledních letech věnuje stále více pozornosti někdy zcela nesmyslným plánům, formulování standardů a podobně. Pracovníků je málo a administrativní nálož je zcela neúnosná. Představte si, že se například definice služby uvedená v registraci služby na krajském úřadě (a tedy úřední materiál) zcela a doslova neshoduje s popisem služby, který je uveden na webu organizace (a slouží tak informování široké laické veřejnosti). To je pak průšvih – a správní řízení se všemi možnými důsledky. Což teprve když není dobře formulován „cíl“ (i když „uživatel“ o žádný „cíl“ nestojí).

Lidé s demencí potřebují ústavní péči častěji než ostatní chronicky nemocní. Syndrom demence (nejčastěji v důsledku Alzheimerovy choroby) postihuje paměť a myšlení, později způsobuje dezorientaci, potřebu pomoci v mnoha všedních činnostech. Tito lidé potřebují ústavní péči, protože nejsou schopni porozumět svému okolí a sobě samým, nevyznají se v normálním světě, ani rodina už péči nezvládá. Snad to vysvětluji docela srozumitelně a snad je to i obecně známo. Lidé s demencí tvoří dvě třetiny obyvatel domovů pro seniory a více než 95% obyvatel domovů se zvláštním režimem (to jsou výsledky našeho vlastního šetření). Inspektoři sociálních služeb, kteří do těchto zařízení přicházejí, problematice demence ani rozumět nemusí, takže jí zpravidla nerozumí. Nu a dochází k neuvěřitelným situacím a závěrům. Požadují například, aby „uživatelé“ (zvláštní to název člověka, který nám zavedl slovutný resort) rozuměli smlouvě (tedy i lidé s demencí). Jinde zase zkouší, zda si „uživatelé“ pamatují evakuační plán. Jiní zase požadují, aby byla smlouva „alternativně“ vytvořena tak, aby jí lidé s demencí rozuměli (požadují například piktogramy, kterým však lidé s demencí naprosto nerozumí). Porozumění smlouvě, to se opakuje v závěrech inspektorů stále častěji.

Kdyby lidé s demencí mohli porozumět smlouvě, piktogramům, evakuačním plánům a pamatovali si je, byl by problém demence vyřešen ze závěru a příkazu inspekce. Svět by žasnul. Česká alzheimerovská společnost zatím není rozhodnuta, zda a jakým způsobem cenu udělí, v každém případě však vyzývá k poskytnutí dalších zajímavých informací, tedy výroků inspekcí v domovech pro seniory a v domovech se zvláštním režimem, a to i s jednotlivými jmény inspektorů a jejich závěry, aby bylo možné s těmito daty dále pracovat a udělení ceny řádně a zodpovědně připravit.

Systém inspekcí však vyžaduje i další, a to zásadní pozornost. Je zapotřebí prozkoumat jeho efektivitu a dopady, respektive poměr náklady-benefit. Dopady na pracovníky i jim svěřené osoby. Je zapotřebí, aby se příslušné ministerstvo začalo touto problematikou zcela vážně zabývat a aby neprodleně zjednalo nápravu. Zařízení sociálních služeb potřebují mnohé: zejména posílení zdravotní péče, kvalifikace pracovníků, podporu a rozvoj - nikoli administrativní šikanu.