Obecně se ujala představa, má-li liberalismus být opravdu svobodomyslným hnutím, musí být tak trochu sociálně nevnímavý. Hlavně se opírat o zásadu: „Pomůže-li každý sám sobě, nakonec si pomůže celá společnost.“ Tuto poněkud zkreslenou a jednostrannou představu o liberalismu se pokusili před bezmála 100 lety vyvrátit Ferdinand Peroutka úvahou Co jest liberalismus? (Přítomnost 13. května 1926 a Přítomnost 27. května 1926) a ústavní soudce Rudolf Procházka v článku Sociální povaha a poslání liberalismu (Přítomnost 20. května 1926).

Peroutka odmítá představu, že by se liberalismus měl vyznačovat bezbřehou svobodomyslností. Podsouvají mu ji nejen levicově orientovaní intelektuálové, ale i konzervativci. A protože jejich výklad Peroutka domýšlí až do nejzazšího logického konce, nabyl přesvědčení, „je-li pravda, že liberalismus znamená svobodu, pak prý je neliberální nesouhlasit s někým, protože ho tím ohrožujeme v jeho svobodě myslit si cokoli“. Liberál, který údajně připouští libovolný postoj (jinak by prý nebyl liberálem), nesmí dávat najevo nesouhlas s jakoukoli vyslovenou myšlenkou, i kdyby mu šla sebevíc proti srsti. Neboť „ať kdo žvaní, jaký chce nesmysl, liberálům se ukládá perpetuum silentium“.

Procházka pak doplňuje, cituje Masaryka, že „demokracie jest diskuse“. Pokud tomu tak je, pak „předpokládá existenci bytostí rozumných, schopných užívání svého rozumu a volných v jeho užívání; předpokládá duchovní atmosféru a společenské zřízení, v němž diskuse je možna a dovolena; předpokládá liberální politiku“. Demokracie bez liberalismu je proto nemyslitelná, tudíž ani liberalismus není myslitelný v podobě bezbřehé svobody. Vyvracel by tak Masarykovu myšlenku o demokracii jako diskusi, a ta přece připouští i nesouhlas. Kakofonie souběžně projevovaných protichůdných a vzájemně nesouhlasných postojů, aniž by si jeden všímal druhého, je proto v demokracii vyloučená.

Je spekulace ještě podnikáním?

Dnešní stoupenec liberalismu nepochybně připustí, že v oblasti politiky liberál nemusí trpně přijímat jakékoli vyslovené postoje jen proto, že odmítá kohokoli omezovat v jeho způsobu myšlení a vyjadřování. Ví velmi dobře, že za mnohými rádoby svobodomyslnými výroky se skrývá záměr lidmi manipulovat, mást je a existenciálně znejišťovat. Připouští proto nezbytnost proti takovým výrokům zasáhnout, případně je z veřejného prostoru jednoduše vytěsnit. Odmítá ale jakékoli vnější zásahy do tržní ekonomiky, zastávaje přesvědčení, že síly ekonomické jsou v případě jakýchkoli tržních vychýlení s to obnovit vnitřní rovnováhu a na trhu znovunastolit prostředí rovných příležitostí.

Peroutka naopak fatální spoléhání se na vnitřní síly tržní ekonomiky odmítá a ironicky poznamenává, „kdo se pokládá za liberála, (je) morálně povinen mlčet, když nějaký bursián ... rozvíjí svou osobnost do gigantických rozměrů...“. Postavu bursiána, který „rozvíjí svou osobnost“, tedy díky spekulacím se na burze obohacuje, si Peroutka nevybral náhodně. Už v jeho době se vytrácely ony časy, kdy si na burzy chodili podnikatelé pro volný kapitál. Bursa se stala spíš prostředím, kde se hlavně dařilo a dodnes daří spekulacím, které nemají nejen s podnikáním nic společného, ale které ani nepřispívají, byť jen halířem k růstu národního bohatství. Spekulanti, vyvolavše odpovídající náladu na trhu (paniku), těží z vneseného neklidu mezi držitele cenných papírů a nepřátelsky se jejich majetku za zlomek ceny zmocňují.

Nehraničí spekulace s krádeží?

Peroutka tento způsob podnikání považuje dokonce za krádež. V zásadě nemusí nemít pravdu. Přinutit někoho, aby svůj majetek, byv přitlačen ke zdi, prodal pod cenou, je opravdu svým způsobem krádež. Jako zastánce liberalismu Peroutka upozorňuje, že „tento květ (spekulace) nevoní nosům liberálním“ a že „není nikde psáno, že liberálové (musí) přihlížet s tichými sympatiemi, jestliže někdo krade za tím účelem, aby žil na zemi za plného rozvoje své osobnosti“. A dodává, aby slovo „krádež“ patřičně podtrhl, že „opravdový liberalismus jest velmi nepřátelský zejména osobnostnímu rozvoji bursiánů, poněvadž takový rozvoj se děje vždy na cizích zádech“.

Nelze v této souvislosti nepřipomenout celosvětovou finanční krizi v letech 2008 až 2009, na kterou doplatili ti nejbezbrannější. Z bídy, do níž byli tehdy strženi, se mnohdy dosud marně vzpamatovávají. Vítězi se naopak stali finanční spekulanti, kteří ve skutečnosti svět do tehdejší krize uvrhli.

Neviditelná ruka trhu a mravnost

Procházka ne náhodou připomíná Adama Smithe, který „studoval člověka jako hospodářského živočicha a stanovil principy ryze hospodářského jednání“. Odsud vzešel onen pojem „neviditelná ruka trhu“. Přesvědčení, že trh sám je svými vnitřními silami schopen po jakémkoli výkyvu opět nastolit rovnováhu, aniž je zapotřebí vnějšího zásahu (státu).

Jenže to je jen polovina pravdy. Smith „se nedomníval, že společnost jest hospodářský mechanism a zvláště nežádal, aby lidské jednání a lidská instituce (stát) byly zařízeny výhradně podle hospodářských principů“. Není proto z hlediska liberálního, pokud připustíme, že v sobě obsahuje i rozměr sociální, přijatelné, aby rovnováha na trhu byla nastolována na úkor těch nejbezbrannějších a aby právě oni, uvrženi do bídy, tak byli připravováni o svobodný rozvoj.

Nestačí podle Procházky, „aby byl dělník dobře živen v zájmu výroby“, protože „to by nebylo liberální, to by zavánělo naopak starým poručenstvím“. Cílem není jen materiální zajištění, byť je životně důležité, ale spolu s ním musí jít ruku v ruce „lidství, lidská duše, lidská důstojnost a její první podmínka: svoboda“. Právě proto, že cílem liberalismu je svobodný rozvoj každého člověka, musíme mít stále na paměti, že riziko nouze, jež člověka o svobodu a svobodné rozhodování připravuje, je jeho trvalým průvodcem. Chce-li liberalismus být opravdu liberálním, musí proto v sobě obsahovat i rozměr sociální.

Bez státu není rovnost, ani liberalismus

K tomu Peroutka dodává, že „liberalismus pochopil, že v složitém moderním světě, kde vše je navzájem skloubeno, svoboda je možna jen na základě organizovaného pořádku, že se neudá sama sebou, nýbrž že musí býti vydobyta a zabezpečena“. Není-li totiž „svoboda podpírána organizací, stane se vždy kořistí silných“.

Organizací tu má Peroutka na mysli stát, a to v jeho dvojí podobě: Státu právního, který vymezí hranice mezi přípustným a nepřípustným jednáním, kdy to nepřípustné znamená silou narušit zásadu rovného postavení všech bez výjimky. A státu jako mocenské instituce, schopné si dodržování stanovených pravidel efektivně vynutit. Jedině za takových okolností může platit liberální zásada, že „i ti, kteří pracují v nejnižší rovině společenské stavby, jsou pány tohoto světa“ a že „jsou určeni k tomu, aby zde ukázali, co dovedou a jací jsou, aby byli šťastni a stávali se lepší“.

Krásná vize, sotva však uskutečnitelná

Čtenář nepochybně uzná, že v roce 1926 to byla krásná a zatím neuskutečněná vize. Krásnou vizí to zůstalo. Otázkou jen je, zda po zkušenostech, které jsme od té doby nasbírali, jde opravdu o vizi „zatím ne-uskutečněnou“, zda jednoduše nejde o vizi sotva uskutečnitelnou? Platí-li případ druhý, neznamená to, že bychom se o ni přesto neměli pokoušet. Právo i těch nejbezbrannějších na tomto světě žijících „ukázat, co dovedou a jací jsou“, je přece nezpochybnitelné.

V opačném případě bychom totiž dali za pravdu autokratům. Hlásí se rovněž k demokracii s tou výhradou, že ta „jejich demokracie“ odpovídá kultuře jejich národa, jemuž vládnou (Putin, Orbán, Si Ťin-pching). Přesvědčení Procházkovo, „že demokracie jest liberální myšlenka, která se stala tělem“, bychom ale zcela popřeli.