Každé dítě školou povinné u nás asi ví, že Jan Jesenský provedl v Praze první veřejnou pitvu. Málokdo ale ví, že tentýž lékař vydal během stavovského povstání učený spis Pro vindiciis contra tyrannos, v němž obhajoval právo českých stavů na vzpouru.

Jenže jak argumentoval? To je tak trochu záhada. Český čtenář o tom teď může přemýšlet sám, protože vyšel první český překlad tohoto dílka, který napsala Kateřina Šolcová (Jan Jesenský, Proti tyranům, Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2955-3.)

Dozvídáme se z něj, že Jeseniův politický spis Pro vindiciis contra tyrannos měl existovat ve třech podobách. Původně se mělo jednat o přednášku proslovenou na závěr jeho filozofického studia na univerzitě v Padově roku 1591. Poté vyšel spis roku 1614 jako kniha ve Frankfurtu nad Mohanem a nakonec následovalo druhé vydání, které vydal Jesenský v Čechách v roce 1620 na podporu stavovského povstání.
Toto útlé dílko se v posledních letech těší silné pozornosti českých badatelů. Výrazně se změnily i naše vědomosti o vzniku a obsahu díla. Předně v roce 1988 nalezl Stanislav Sousedík ve Wolfenbüttelu exemplář druhého vydání z roku 1620 a v badatelské zprávě, která vyšla ve Filozofickém časopisu 40, 1992, s. 69–81 vyslovil názor, že Jesenský možná celé dílo napsal až pro vydání z roku 1614. Rukopis údajné přednášky z Padovy totiž nebyl nikdy nalezen, není důkaz, že by existoval. Sousedík doložil textovým srovnáním, že Jesenského výklad závisí na francouzských monarchomachistických dílech Vindiciae contra tyrannos od Junia Bruta a Franco-Gallia od François Hotmana. Vycházel i z Theodora Bezy. Důležité také je, že textovým srovnáním doložil, že „koryfejem“, s nímž Jesenský polemizuje, není Machiavelli, jak se kdysi domníval historik Josef Polišenský, nýbrž Jean Bodin a názory, které vyslovil v knize Six livres de la république z roku 1576. Na těchto základech postavil svůj výklad Tomáš Nejeschleba (Jan Jessenius, Praha 2008, s. 195-202) a nyní na něj navazuje studie Kateřiny Šolcové, která k němu ve své knize přidala i edici latinského textu s paralelním českým překladem. Kritické vydání textu obou vydání zveřejnila autorka v časopise Acta comeniana 2015, 29, s. 137-168.

Nejen monarchomachistická tradice
V těchto pracích se již rýsuje jistá monarchomachická literární tradice, kterou v úvodní studii nastiňuje i Kateřina Šolcová. Upozorňuje na spis Georga Erasma Tschernembla De resistentia subditorum adversus principum ve sbírce rukopisů HHStA ve Vídni, který v české historiografii není příliš známý. V rukopisu ovšem Tschernemblovo jméno není. Zároveň připomíná spis Simona Partlicia Flagellum Dei, který zpracoval Vladimír Urbánek.
V rekonstrukci politického myšlení stavovské opozice však možná není vhodné nechat se omezovat představou o monarchomachistické tradici, protože pak ztrácíme ze zřetele jiná díla, která pojednávala o vztahu panovníka k poddaným, či dobové právní dokumenty, které panovnickou moc také regulovaly. Ve vztahu k stavovské rebelii nelze přehlédnout, že opozice se poprvé střetla s panovníkem v otázce nástupnického práva Ferdinanda Štýrského a První i druhá Apologie stavů se neopírala o obecné filozofické, ani přirozenoprávní argumenty, ale o konkrétní platné právo. Měla takříkajíc pozitivistickou argumentaci, která byla založena na tom, že panovník porušil ustanovení Rudolfova Majestátu. V tomto smyslu jsou důležitá třeba pojednání Joachima Andrease Schlicka z roku 1617, nebo báseň humanisty Martina Rakovského De magistratu politico z roku 1574, které však zůstávají stranou pokud se soustředíme jen na monarchomachické spisy. Hranice oborů vedou bohužel k tomu, že filozofičtí badatelé ignorují spisy právnické (Jan Kysela napsal o právu na odpor celou knihu) i zahraniční práce o luteránském přirozeném právu (zejména Merio Scattola, Naturrecht vor dem Naturrecht, Göttingen 2013).

Úvodní studie o kontextu myšlení obohacuje českou historiografii o zdůraznění pesimistického pohledu Luthera a Kalvína na člověka (s. 30-36), což je aspekt, který ve Wernischově díle o politickém myšlení evropské reformace zůstal poněkud zamlčen. Odvolávali-li se katolíci i protestanti na přirozené právo, pak autorka správně upozorňuje, že protestanti chápali „přirozenost“ jinak, než katolíci. Pro ně to nebylo odvolávání na přirozené právo nalezené lidským rozumem, ale odvolávání na neměnný řád stvoření. Bůh stvořil člověka tak, že by bylo „proti lidské přirozenosti“ (s. 39), kdyby se poddal krutému panovníkovi bez obrany. Autorčina rekonstrukce argumentů je založena na rozboru latinských originálů a představuje velký přínos pro českou historii politického myšlení.

Přecenění přirozeného práva
Ale jinak se domnívám, že autorčin zájem o přirozené právo zde zkresluje realitu, protože protestanty vedla jejich pesimistická antropologie, k tomu, že se opírali spíše o platné právo a historické argumenty konkrétních zemí. V biblické epizodě o knězi Jójadovi (2. Král. 11:17), o kterou se opíral Junius Brutus, je sice řeč o třech různých smlouvách, ale řekl bych, že pro kalvinisty 16. století, byla zásadní smlouva s Bohem, ne „sekulární“ smlouva panovníka s lidem. Autorka si však všímá nesouladu v Brutově argumentaci, protože v jeho pojetí nelze pochopit, jak může být král zavázán Bohu, když v okamžik jejich vzájemné smlouvy ještě není zvolen králem? (s. 45). Autorka ukazuje, že dle Bruta bylo řešení v tom, že Bůh prý dopředu řídí mysl voličů tak, že volba je takříkajíc předem rozhodnuta.

Ve vnějším rozboru Jeseniova pojednání (s. 50-53) autorka opatrně přebírá tezi o neexistenci původní padovské přednášky a přehlíží dosud známé exempláře obou vydání z roku 1614 a 1620. Jeden z nich je v pobočce Jihočeské vědecké knihovny v klášteru Zlatá Koruna. V myšlenkovém rozboru (s. 53-55) autorka znovu poněkud zavádějícím způsobem klade důraz na otázku přirozeného práva a v rozboru Jeseniových zdrojů (s. 59-62) dokládá jeho závislost na francouzských kalvinistických teoriích odporu. K tomu přidává i kuriózní historická díla, odkud Jesenský vzal epizodu o přísaze aragonských králů.

Byl Jesenský originální?
Četba Jeseniova pojednání ovšem ukazuje, že jeho výklad byl ve skutečnosti založen na paralele politického myslitele a lékaře. Chřadne-li politické těleso, musí lékař vyšetřit jeho útroby a sáhnout někdy k nemilým postupům, stejně jako při léčení lidského těla. Myslím, že přinejmenším v tom byl Jesenský originální a odlišuje se od francouzských vzorů. Přirozenoprávní argumentace je v jeho díle mnohem slabší, než by autorčin úvod dával tušit. Právní argumentaci ale uplatnil. Zejména zastává názor, že zákony zde nejsou pro to, aby pomáhaly plnit přání panovníka, ale proto, aby jej omezovaly (s. 82/83-84/85). Zajímavým dokladem voluntaristického chápání je Jeseniův názor, spravedlivé je to, co Bůh chce, což je u luterána překvapivé (s. 84/85). Jesenský uplatňuje známé řešení, že odpor k tyranovi není vzpourou, protože z tyrana se jeho krutým jednáním stává nepřítel obce (tj. soukromá osoba) a právě v této souvislosti odkazuje Jesenský na „jura naturae, gentium et civilia“ (s. 114/115). Odmítá Bodinovu paralelu mezi panovníkem a otcem dětí (s. 122/123).

Překlad je velmi spolehlivý a zdařilý, věrně sleduje latinský originál tak, aby bylo možno číst obě verze paralelně. Vzhledem k obtížnosti humanistické latiny, která se vyznačovala složitou syntaxí a pestrým slovníkem, není správné pochopení vět vždy snadné. Překlad i úvodní studie jsou zdařilou ukázkou, že dějiny politického myšlení v raném novověku se u nás znovu pěstují, a to na vysoké úrovni.

Psáno na základě recenze zveřejněné v novém čísle Opera historica 220 / 2019, č. 2
www.opera-historica.com