Minulý týden se na poradě českých velvyslanců prezident Klaus podělil také o jeden detail ze svého nedávného rozhovoru s německým velvyslancem. Podle Klause rozhovor probíhal takto: „Když jsem řekl, že doufáme, že kvůli dnes se rodící agresivní politice EU proti jaderné energetice nebude Česká republika vytlačována z EU, namítal, že nás nikdo nevyhání. Replikoval jsem, že nemluvím o vyhánění, neboť bychom vystoupili sami.“

Svět už si zvykl na šokovou terapii českého prezidenta, která spočívá v tom, že my jsme šokováni a Václav Klaus se díky tomu na chvíli cítí lépe. Nejlepší reakcí na podobná melodramata, kterými se prezident dožaduje pozornosti, je žádná reakce. Přesto se ale nelze v tomto případě ubránit údivu, že hlava státu byla ochotná veřejně prohlásit, že oddanost České republiky jaderné energetice považuje za důležitější, než členství země v EU.

A možná ještě překvapivější je, že prezidentovy obavy sdílí také šéf ČEZu Martin Roman, který minulý týden navštívil Poslaneckou sněmovnu (toto léto už asi počtvrté nebo popáté), aby utvrdil loajalitu poslanců k plánu postavit nové bloky v areálu jaderné elektrárny Temelín. Zdá se, že česká jaderná lobby dostala strach.

Romanova argumentace je jednoduchá: jaderný program ČEZu a český národní zájem jsou od sebe neoddělitelné. Roman tvrdí, že výroba elektřiny v jaderných elektrárnách je nezbytnou podmínkou konkurenceschopnosti českého průmyslu, a že země čelí rostoucímu vnějšímu tlaku, aby se svého nejlevnějšího zdroje výroby elektřiny vzdala (samozřejmě nikoli domácímu tlaku, protože Češi jsou na rozdíl od Němců s ohledem na jadernou energetiku racionální). Stejně jako prezident Klaus mluvil i Roman o suverenitě České republiky v rozhodování o nejvhodnějším energetickém mixu a o nutnosti, aby Češi bránili svůj národní zájem proti vměšováni z ciziny.

Zní to přehnaně alarmisticky a je to v ostrém kontrastu s obvyklým sebevědomím ČEZu, vyzařujícím jistotu ohledně postavení firmy ve světě. ČEZ trvá na tom (ústy Alana Svobody, který v zásadě funguje jako velvyslanec společnosti u globálních finančních kruhů), že může bez problémů financovat výstavbu nových bloků v Temelíně ze svých vlastních zdrojů. Svoboda odmítá názor, že ČEZ bude potřebovat, aby se český stát zaručil za bankovní půjčky potřebné pro financování nových reaktorů. Podle Svobodovy verze reality, ve které ČEZ existuje, bude všechna eletřina vyrobená v nové části Temelína exportována na evropský trh, asi hlavně do Německa a Rakouska, s jejichž trhy je ten český „téměř propojen“ (což je zároveň hlavní argument ČEZu na podporu chybného předpokladu, že relevantním trhem pro firmu je Evropa a nikoli Česká republika). Zdá se, že ČEZ považuje za jisté, alespoň ve Svobodově verzi příběhu, že jak domácí přenosová soustava, tak sítě bezprostředně za západními hranicemi ČR budou kapacitně rozšířeny, aby zvládly nárůst exportu české elektřiny.

Pokud jsou ale Svobodovy argumenty správné, začíná být obtížné porozumět Romanově verzi světa, ve kterém ČEZ působí. Romanova verze naznačuje, že Německo a Rakousko vůbec nemusí chtít kupovat více české elektřiny z jaderných zdrojů a že Evropská unie má sílu zastavit projekt budování nových reaktorů v Temelíně, nejspíše tak, že zablokuje státní záruky za půjčky ČEZu, protože je vyhodnotí jako nepřípustnou státní pomoc. Podle českých zákonů bude muset být státní záruka v tak velkém objemu schválena parlamentem. Což asi vysvětluje intenzivní pozornost, kterou Roman v poslední době věnoval poslancům.

Pokud je však byť jen jedno z těchto rizik pokládáno Martinem Romanem a správní radou firmy za realistické, není to snad důvod, aby ČEZ jakožto firma oddaná maximalizaci své hodnoty dospěl k závěru, že projekt nových reaktorů v Temelíně není zas tak dobrý nápad? Ministr financí Kalousek, který reprezentuje většinového akcionáře firmy, se jistě bude ptát, proč musí český daňový poplatník poskytnout záruky na půjčky určené na rozšíření Temelína, když má být celá jeho produkce exportována a když vlastně vůbec není jasné, zda jsou zamýšlené exportní trhy jisté?

Business plán ČEZu vychází ze Svobodovy verze reality, ve které má ČEZ dost vlastních prostředků na financování projektu, obejde se bez státních záruk a ještě má k dispozici evropský trh, na kterém prodá elektřinu vyrobenou v nové části Temelína. V Romanově verzi naopak jaderné kapacity ČEZu čelí rostoucímu politickému tlaku ze strany toho samého evropského trhu, na kterém se chce firma uplatnit. Pokud je pravdivá Romanova verze, ČEZ musí svůj business plán přehodnotit.