Jak transparentní je česká jaderná energetika?




Vitalij Antonov: skutečný investor v pozadí temelínského meziskladu?

Bohuslav Sobotka apeluje na své druhy ve vládě, aby se současným děním na Krymském poloostrově vmanipulovat do unáhlených rozhodnutí, která by mohla poškodit české obchodní zájmy v Rusku.

Sobotka tak reagoval na poznámky Jiřího Dienstbiera a Martina Stropnického, kteří nadhodili, že dovolit Rosatomu investovat do dostavby dvou jaderných reaktorů v Jaderné elektrárně Temelín by mohlo být za současných podmínek považováno na nepřijatelné bezpečnostní riziko. Sobotka zdůrazňuje, že tendr na Temelín 3 a 4 je transparentní, a že není v rukou vlády, ale ČEZu. Premiér poukazuje na to, že neexistují žádná politická kritéria, která by umožňovala vládě zasáhnout.

O transparentnosti zmíněného tendru velmi pochybuji, stejně tak jako pochybuji o tom, že jej řídí Daniel Beneš. Souhlasím ale s ministerským předsedou, že prohlášení Rosatomu za bezpečnostní riziko je v tomto pokročilém stadiu sotva v zájmu České republiky. Mnohem moudřejší by bylo zrušit celý tendr na základě nekontroverzního argumentu – že totiž dostavba postrádá ekonomický smysl.

Co však v zájmu České republiky zcela nepochybně je, je rozkrytí skutečné identity všech investorů, kteří operují v jejím jaderném energetickém sektoru tak, aby byla známa alespoň vládě. Na rozdíl od Rosatomu a Škody JS, o nichž se ví, že jsou ovládány Kremlem, nebyl dosud většinový akcionář ČEZu schopen odhalit, kdo ovládá firmu, která vystavěla temelínský mezisklad vyhořelého jaderného paliva.

Mohl by to být třeba ukrajinský oligarcha? To není jen řečnická otázka. Při pátrání po utajovaných vlastnících CEEI, papírové společnosti se sídlem v lichtenštejnské advokátní kanceláři, která kontrakt na výstavbu meziskladu před pěti lety získala, jsem narazil na spojení mezi CEEI a jedním konkrétním ukrajinským oligarchou.

V dnešním blogu bych rád své zjištění uveřejnil v naději, že snad pomůže vládě, která je nejednotná v názoru na vhodnost další spolupráce s Rosatomem a přiměje ji, aby se poněkud pečlivěji podívala na to, kdo ve skutečnosti ovládá firmy, investující do české jaderné energetiky.

Vzpomínám si, jak Václav Bartuška, někdejší zvláštní velvyslanec pro energetickou bezpečnost, v souvislosti s CEEI: „Česká republika není bohužel schopna přimět skutečné vlastníky, aby se přihlásili. To je dost možná předzvěst toho, co nás čeká v temelínském tendru.“ Pane Bartuško, měl jste bohužel pravdu.

Veškeré papírování za CEEI vyřídil nikoli její český zástupce, právník, člen ODS a zanícený golfista Jiří Kovář, ale lichtenštejnský expremiér Markus Büchel. Büchelovým předmětem podnikání je zakládání papírových společností pro bohaté ukrajinské a ruské byznysmeny; je ostatně dlouholetým ruským honorárním konzulem v Lichtenštejnsku.

Legální vlastníkem CEEI byla až do nedávné doby firma jménem UBIE se sídlem v Lichtenštejnsku a řízená Büchelem. Podle něho však pouze držela akcie v zastoupení skutečných vlastníků.

Existují důkazy o spojení CEEI s Ukrajinou. V roce 2012 citovala česká média dokumenty švýcarských vyšetřovatelů, které zjevně prokazovaly, že v letech 2006–2007 převedla jistá firma patřící společnosti Appian (čti: Martinu Romanovi) na UBIE 12 mil. Kč. V roce 2011 přinesla česká média informaci, že podle zjištění švýcarských vyšetřovatelů poslal Appian nedlouho poté, co v r. 2003 od státu získal Škodu Plzeň, 150 mil. Kč firmě, registrované na Panenských ostrovech, jež obratem převedla 100 mil. Kč na firmu Marila Invest, patřící Tomáši Pitrovi. Tyto peníze prošly sítem dalších papírových společností, aby nakonec skončily ve společnosti Dillard Enterprises, registrované na Kypru a vlastněné lichtenštejnskou firmou Financial and Investment Energy Holding (FIEH), jejímž ředitelem je Markus Büchel.

A teď konečně – Ukrajina: Kromě Dillard Enterprises vlastní FIEH značné podíly v ukrajinských firmách, které jsou součástí investiční skupiny Universalna, v jejímž čele stojí ukrajinský oligarcha Vitalij Antonov. Předejme nyní nit vyprávění Business New Europe:

„Antonov v rozhovorech, které poskytl v roce 2008, tvrdil, že ho s Büchelem seznámil v roce 1994 společný známý při lyžovačce ve Švýcarsku, poté, co Büchel musel v roce 1993 rezignovat na post ministerského předsedy. Antonov se narodil ve lvovském regionu, avšak blízkost Karpat pro něho neznamenala jen příležitost k lyžování, ale také k přeshraničnímu obchodu. Jak praví přísloví, „každý západoukrajinský milionář se udělal na hranicích“.

Antonovovo bydliště, město Stryj, bylo přepravním uzlem, přes nějž vedly železniční tratě do Maďarska. Jak sám Antonov uvádí, měl až do poloviny 90. let podíl na nadnárodním barterovém systému, díky kterému průmyslové výrobky z jeho domovského regionu putovaly do Ruska, odkud na oplátku přes rafinérie v Litvě putovala po železnici na Ukrajinu palivo z ruské ropy (z větší části z Jukosu), aby ho na místním trhu prodal Antonovův Galnaftogaz.

Časopis Kontrakty uveřejnil v roce 2008 rozhovor, v němž Antonov tvrdí, že byl pouze jedním z článků tohoto barterového řetězu, nikoli jeho strůjcem. Pochopitelně, nejsilnějším článkem řetězu byl bezesporu dodavatel surové ropy, tedy ruský Jukos. Na chod byznysu podle Antonova dohlížel FIEH Markuse Büchela, který také vlastnil různé Antonovovy retailové firmy, které se pak v roce 2001 sloučily pod Galnaftogaz. V září 2008 pak Antonov v interview pro Vlasť Děneg uvádí, že Büchel byl původně spoluvlastníkem FIEH, ale jeho podíl byl s jeho souhlasem rozpuštěn. Jestli Büchel původně vystupoval jako bílý kůň jiného vlastníka, třeba někoho z Ruska, není jasné.

Navzdory tomu, že jeho majoritním akcionářem byla obskurní lichtenštejnská firma, Antonov si začal brzy uvědomovat výhody transparentního podnikání a už v roce 2001 začal spolupracovat s Evropskou bankou pro rekonstrukci a rozvoj (EBRD) a oddělením Světové banky pro privátní sektor, International Financial Corporation (IFC). V roce 2004 získal Galnaftogaz označení „Ukrajinská společnost s nejlepší corporate governance“; v roce 2005 pak dostal od EBRD i IFC půjčku po 50 mil. USD.

V roce 2007 přešlo v rámci restrukturalizace firmy vlastnictví bezmála 80 % akcií Galnaftogazu z FIEH na kyperskou společnost GNG Retail PLC a Büchela ve správní radě Galnaftogazu vystřídal ředitel EBRD pro Ukrajinu. Antonov uvedl, že EBRD se snažila získat akciový podíl ve firmě už od roku 2004.

Umožnilo vstup EBRD do Galnaftogazu právě ono převedení akcií z Büchelova obskurního FIEH na kyperskou společnost? Po této změně, konkrétně v roce 2009, EBRD získala 10,26 % akcií a v r. 2011 se její podíl zvýšil na 19 %. Podobně získala EBRD 23% podíl v Antonovově pojišťovně Universalna poté, co převedl její vlastnictví z FIEH na kyperskou společnost.“ Plné znění článku na http://www.bne.eu/

Díky, BNE. Tolik tedy k někdejšímu ministerskému předsedovy Lichtenštejnského knížectví. V černé díře papírových společností lze jen velmi těžko s nějakou určitostí určit, zda nějaký ukrajinský oligarcha náhodou prostřednictvím CEEI neinvestuje do české jaderné energetiky. Možná je Markus Büchel líný a prostě smíchal majetky různých klientů , ruských, českých I ukrajinských, do jedné papírové firmy jménem FIEH

Můžeme se ale bezpečně domnívat, že nejméně tři osoby vědí, kdo tam investuje. Tady je máme:

Daniel Beneš, předseda představenstva ČEZu. V roce 2008 dojednával a podepsal smlouvu
s CEEI.

Georg Buth, výkonný ředitel GNS, německé společnosti vyrábějící kontejnery, v nichž se temelínské palivo ukládá. GNS je vlastníkem firmy WTI, která navrhuje úložiště jaderného odpadu, a která poskytla licenci CEEI k využití svého know-how v České republice. Od února 2008 je pan Buth jednatelem GNS pro Českou republiku.

Juraj Surovič, předseda představenstva společnosti PSG Zlín, kterou si CEEI vybrala pro výstavbu temelínského meziskladu. PSG je jako úspěšný investor na ruském trhu a člen konsorcia MIR 1200 založeného Rosatomem jednou z těch firem, které by případné zhoršení vztahů mezi Ruskem a ČR v důsledku krymské krize poškodilo.

Beneš, Buth a Surovič mají co ztratit, pokud jejich vztahy s ČEZem naberou špatný kurz. Mají také co ztratit, pokud se někdy prokáže, že kontrakt mezi ČEZem a CEEI nebyl ve skutečnosti transakcí mezi ČEZem a oligarchou z Ukrajiny s naleštěným modrým rolls-roycem (což jistě není nic nezákonného), ale mezi ČEZem a jeho vlastním managementem (což naopak nezákonné je).