‚Budování demokracie‘ a budování jaderných elektráren jsou, alespoň v českém kontextu, dva vzájemně se vylučující koncepty.


„Stát počká. Teď mám na programu rekonstrukci dálnic a jaderných elektráren.“

Sžíravé komentáře ohledně formátu amerických diplomatů a jejich neschopnosti krotit americké ambice přetvořit si svět k obrazu svému, které tento týden napsal Erik Best, přišly jako na zavolanou (viz např. Obamova velvyslankyně mýdlových oper).

„Jelikož nejsou obeznámeni s jazykem, zemí nebo regionem,“ píše Best, „je z jejich strany mnohem menší pravděpodobnost protestu, když americké ministerstvo zahraničí, CIA a různé nevládní organizace uplatní svou politiku demokratizace a doženou svět na pokraj další války.“

Pokud bychom měli soudit podle současných aktivit americké diplomacie na území České republiky, museli bychom dát Bestovu hodnocení kvality vyslanců jeho domoviny a jejich schopnosti podávat lidem doma kvalitní informace jedině zapravdu.

Pravděpodobně nejlepším příkladem humpoláctví Washingtonu vůči Praze je jeho snaha o dosažení vzájemně se vylučujících cílů: Washington tu chce ‚budovat demokracii‘ a zároveň také nové jaderné elektrárny. Úspěch se ovšem jaksi nedostavuje ani v jednom, ani ve druhém.

‚Budování demokracie‘ s pomocí Andreje Babiše …

To, jakým způsobem americká diplomacie nakládá s protikorupčními iniciativami, je klasickou ukázkou toho, jak se ‚demokratizace‘ může obrátit proti jejím apoštolům – alespoň v České republice.

Když polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski mluvil o falešném pocitu bezpečí, pramenícím v Polsku ze ‚zvláštních vztahů‘, kterým se vůči USA jeho země těší (doslova řekl: „Máme tendenci si myslet, že je všechno super, protože lezeme Američanům do zadku“), vyjadřoval frustraci nad neschopností USA brát ohlerd na zájmy polského státu.

Kolik Čechů dnes cítí stejnou frustraci jako polský ministr? Kolik se jich nechalo ukolébat falešným pocitem bezpečí, vyplývajícím ze zvláštních vztahů k americké ambasádě v Praze? V českém protikorupčním hnutí takové lidi najdete velmi snadno. Vezměme si například jeho prominentního představitele, iniciativu Rekonstrukce státu.

Tato neziskovka, která si vytkla za cíl přesvědčit politiky k přijetí devíti protikorupčních zákonů, měla podporu bývalého amerického velvyslance v Praze Normana Eisena. Nový ambasador teď zjevně hodil RS přes palubu jako jednu z mnoha podobných iniciativ, kterou si přisvojili a poté ‚znepotřebnili‘ stejní lidé, za jejichž odstranění původně bojovala.

Jen si vzpomeňte, jak RS nevěděla, čí je. Opět cituji z Besta: „Rekonstrukce státu bezesporu sehrála v raketovém vzestupu Andreje Babiše na politické scéně velevýznamnou úlohu. Zaštítil ji celou svou vahou a používal ji pravidelně jako platformu pro kritiku stávajících parlamentních stran.“

Babiš si kampaň RS uzurpoval a použil ji jako svou legitimaci před volbami. Když se pak dostal k moci, jeho nadšení pro ni se jaksi vypařilo – a spolu s ním také kredit, který RS u veřejnosti měla. Proč americký velvyslanec připustil, aby se její protagonisté nechali vcucnout Babišovou smrtící vývěvou, v níž se nakonec zadusili? Musel si být přece dobře vědom, že Babiš si z nich ze všech udělá užitečné idioty. Nebo si snad myslel, že Babišův triumf nad parlamentním systémem je krokem vpřed?

Mladí profesionální ‚neziskovkáři‘, kteří stáli v čele RS, jsou dnes živoucím důkazem toho, že je třeba zůstat ostražitým vůči způsobu, jakým tu americká diplomacie ‚buduje demokracii‘, pokud se chceme vyhnout opakování stejných chyb.

…a její likvidace s pomocí Rosatomu.

Protichůdnost americké politiky vůči Praze se v ničem neprojevuje jasněji, než v ambicích Washingtonu jedním dechem bojovat s korupcí v ČR a zároveň získat kontrakt na výstavbu nových českých jaderných reaktorů.

Český energetický establishment je tou nejprohnilejší a ‚nejjánabráchovitější‘ součástí tuzemského politicko-průmyslového komplexu. Kontrola nad daným sektorem se koncentruje v rukou hrstky lidí, zejména politiků. Kolik multimilionářů vrhla česká energetika jenom za posledních deset let? A kolik je mezi nimi bývalých politiků?

Jestli je cílem Washingtonu ‚budování demokracie‘ a boj proti korupci, proč potom podporuje českou vládu a průmysl ve snaze rozjet projekt, který bude stát miliardy dolarů na státních dotacích, které stát vytáhne z kapes daňových poplatníků? Musí mu přece být jasné, že část těchto miliard bude ‚odkloněna‘ na offshorová konta českých politiků a jejich obchodních partnerů.

Americká podpora touhy české vlády po dalších jaderných reaktorech tak podkopává snahy USA o ‚budování demokracie‘ v Praze. Kromě toho je to velmi pravděpodobně podpora zbytečná. Ačkoli neexistuje žádná oprávněná naděje na to, že by zakázku na nové reaktory získal Westinghouse, Washington stále tlačí na Čechy, aby stavěli nové jaderné elektrárny. To je stejně pomýlené, jako když se sexuální loudil pokouší dobýt ženu, která mu nechce ani podat ruku.

A teď si představte, jak asi Američané zareagují, pokud by se ČR vydala ‚maďarskou cestou‘ a zakázku bez výběrového řízení svěřila Rosatomu místo Westinghouse (jehož polovinu vlastní japonská Toshiba, která chce z jaderné energetiky vycouvat jednou provždy). Američané, přestože sami po léta rozdmýchávali v Češích touhu po nových reaktorech, se k nim obrátí zády, stejně jako to udělali už v roce 1946 poté, co ministr zahraničí poválečného Československa Jan Masaryk aplaudoval v Paříži Molotovovi, který označil americký plán rekonstrukční pomoci ČSR za ‚hospodářské zotročení‘.

Shrnuto a podtrženo, Washington by si měl udělat jasno v tom, co chce od Čechů více: zda dobré vládnutí, nebo reaktory. Pokud to s demokratickým vládnutím myslí vážně, měl by přesvědčit Prahu, aby se vzdala plánů na rozšíření jaderného parku a zredukovala jeho podíl na své generaci elektrické energie.

Pokud ovšem Washington naproti tomu usiluje o skutečně efektivní soutěžení s ruskými imperiálními ambicemi na poli civilní jaderné energie, měl by pustit program ‚budování demokracie‘ k vodě a soutěžit.Bude-li se pokoušet o obojí, obojí projede.