Česko-rakouskými vztahy zase cloumá Temelín. Paradoxně je nyní předmětem sporu dohoda z Melku, která právě měla napětí uklidnit. Dohoda z Melku byla ale už od svého vzniku odsouzena k neúspěchu. Není totiž ničím jiným než diplomatickým šidítkem, které neřeší věcnou podstatu sporu o jadernou bezpečnost temelínské elektrárny. Bez pochopení příčin a motivací na obou stranách nemůžeme porozumět ani novým akcím v Rakousku, ani najít uspokojivé řešení.

Protokol z Melku byl podepsán před více než šesti lety, 12. prosince 2000, kdy byli premiéry ještě Miloš Zeman a Wolfgang Schüssel. Jejich jednání a následné dohodě předcházely masivní blokády česko-rakouských hranic, kterými rakouská veřejnost vyjadřovala nesouhlas s chystaným spuštěním temelínské elektrárny a snažila se tak donutit rakouské politiky, aby konečně nějak zakročili.

Příčiny rakouských nepokojů v roce 2000

Skutečnou příčinou mobilizace občanů hlavně v Horním Rakousku bylo podezřelé dění kolem dostavby Temelína a frustrace z tamní politické reprezentace, která kromě občasného verbálního předstírání odporu pro řešení zjevných problémů nic nedělala.

Dostavba a spouštění Temelína probíhaly na české straně pod obrovským politickým tlakem, v mnoha případech byla kvalita, bezpečnost a důslednost kontrol odsunuty na druhé místo. Pro připomenutí je dobré uvést z té doby několik příkladů.

Po více než deseti odkladech slíbených termínů a překročeních rozpočtu začal být projekt temelínské elektrárny neúnosný a Tošovského vláda se jím tak počátkem roku 1998 musela znovu zabývat. Ustavila k tomu nezávislou odbornou komisi, která dospěla k závěru, že dokončení elektrárny není vůbec tak výhodné, jak se zdálo a jak je prezentoval ČEZ, a to navzdory v té době poměrně vysoké rozestavěnosti. Na základě této zprávy a dalších podkladů o dostavbě Temelína, jež se tím stala znovu otevřenou otázkou, hlasovala vláda. Bylo to v květnu 1999 a v té době menšinový sociálně demokratický kabinet vedl Miloš Zeman. Dokončení prošlo těsnou většinou 11:8 a ministr průmyslu Grégr při té příležitosti veřejně slíbil, že doslova „dává hlavu na špalek“, pokud se reaktory nedokončí ve stanoveném termínu.

V důsledku snahy spustit elektrárnu za každou cenu do konce října 2000 docházelo při jejím dokončování a testování k nepřípustným kompromisům. Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB) již během devadesátých let narážel na rozsáhlé problémy s nedostatečnou kvalitou prací v Temelíně a jak vyplývá z jeho výročních zpráv, které rok po roce konstatují tytéž nedostatky, nebyl schopen zjednat účinnou nápravu.

Není pravděpodobné, že by se situace v roce 1999 naráz výrazně zlepšila. Naopak jsme byli svědky ze strany úřadu velmi nestandardních postupů a vstřícnost, jejichž hlavním smyslem bylo vyhnout se všemu, co by mohlo vést ke zdržení. Když v létě 2000 nefungoval zavážecí stroj, kterým se v reaktoru mění kazety s palivovými články, přistoupil SÚJB na provizorní řešení jeho napájení ze záložního zdroje, ačkoliv se tím vytvořilo riziko selhání v mimořádných situacích – například kdyby bylo nutné palivo po aktivaci v nouzi rychle vyjmout. Podobně tehdy souhlasil se změnou dříve předepsaných testů a přistoupil na to, že zkouška systému havarijního chlazení v kontejnmentu prvního bloku proběhne jen v omezeném rozsahu s tím, že se převezmou výsledky zkoušek na druhém bloku (plnohodnotná zkouška na prvním bloku by znamenala, že se musí odložit montáž některých vnitřních zařízení, což by vedlo ke skluzu jeho dokončení).

Nadstandardní vstřícnost kontrolních institucí vůči provozovateli elektrárny se projevila v mnoha podobách. Uveďme ještě jeden křiklavý příklad. Inspektoři a vedení SÚJB pracovali nakonec i po nocích a o víkendech, jen aby stihli vládou stanovený termín. Vše vyvrcholilo v říjnu 2000, kdy ČEZ podal žádost o povolení ke spuštění prvního bloku v pátek 6. října a už v pondělí 9. října mu povolení přímo do Temelína osobně přivezla předsedkyně úřadu Dana Drábová. Zatímco české úřady běžně vyřizují různé drobnosti dlouhé týdny, SÚJB stihl vyhodnotit tisíce stran podkladů a vydat zásadní rozhodnutí povolující zahájení štěpné jaderné reakce během víkendu. Nebylo to ostatně poprvé, už v červenci 2000 vyřídil úřad během dvou dnů žádost o povolení k zavážení jaderného paliva, přičemž toto rozhodnutí vydal dokonce o státním svátku.



Vrcholem pak byla bombastická oslava spouštění reaktoru v přímém přenosu České televize 9. října, během které se předsedkyně úřadu Drábová nevázaně líbala s předsedou vlády Zemanem a ministr Grégr vedle střílel špunty z lahví šampaňského.

Dodnes přitom zůstává závažné a řadou důkazů podložené podezření, že SÚJB aktivně zatajoval nelegálně provedený svar na primárním okruhu prvního temelínského bloku. Vedení úřadu nejprve existenci problému popíralo, následně provedlo inspekci, která problém podle informací přímých účastníků potvrdila. SÚJB ale následně tvrdil, že tato kontrola nikdy neproběhla, a když ji následně musel připustit, již déle než tři roky odmítá zveřejnit příslušný protokol. Inženýrce, která kontrolu prováděla, uložilo vedení úřadu mlčenlivost, zakázalo jí vstup do Temelína a nakonec ji zbavilo funkce inspektorky. Když policie začala slabé místo vyšetřovat na základě trestního oznámení, navedli ji inspektoři úmyslně na jiný svar, ačkoliv v té době již disponovali jednoznačnou identifikací chybného svaru. Poté, co proběhly rozsáhlé zkoušky jiného svaru, úřad Dany Drábové vydává jejich výsledek za důkaz, že je všechno v pořádku.

Vraťme se ale do roku 2000, kdy ještě nikdo neměl v rukou statistiku více než stovky nehod, které se v temelínské elektrárně odehrály během prvních šesti let provozu, ačkoliv nad benevolentním přístupem k opakovanému vytékání vody z primárního okruhu, ke kroutícímu se palivu a špatně fungujícím regulačním tyčím zůstává stát i selský rozum.

Co tehdy viděli občané v Rakousku, byla uspěchanost, politický tlak a ochota SÚJB odsouhlasit cokoliv, jen aby byly temelínské reaktory spuštěny ve slíbeném termínu. K tomu všemu ale jejich ministři zavírali nad problémem oči a kromě občasných mediálních prohlášení nic pořádného ve vztahu k Temelínu nedělali.

Občas se u nás s despektem říká, že rakouští politici šíří protijadernou propagandu mezi obyvatelstvem, aby pak mohli jeho "iracionální" náladu zneužívat. Je to ale právě naopak. Většina tamních činitelů by se tématu jaderné energetiky nejraději vyhnula obloukem - mimo jiné také proto, že je mimořádně obtížné dosáhnout nějaké skutečně změny. Vyžadovalo by to pevné odhodlání, dobrou strategii a značné úsilí, do čehož se z vedoucích politiků zjevně nikomu nechce. A tak promluví ostře proti atomu, když jsou donuceni se veřejně vyjádřit, ale to jen vyhovují poptávce po protijaderné rétorice. Ta u našich sousedů právě z důvodu názoru obyvatel patří k nezbytné výbavě každého, kdo nechce spáchat politickou sebevraždu.

Byly to tedy nakonec zjevné nesrovnalosti s dokončováním Temelína v kombinaci s laxním přístupem rakouské vlády, které během roku 2000 vedly k výbuchu frustrace, nahromaděné mezi občany. A protože jejich obavám – ať už podloženým nebo iracionálním – nikdo nenaslouchal, rozhodli se zakročit po svém. Zemědělci, rodiče, učitelé, děti, místní ekologické iniciativy v Horním Rakousku prakticky spontánně došli k názoru, že mohou bít na poplach a vymáhat pozornost svým obavám nejúčinněji tím, že budou symbolicky blokovat hraniční přechody.

Zde je na místě říct několik vět k dalšímu nepravdivému českému mýtu, podle kterého i blokády organizují rakouští politici ke svému zviditelnění. Ano, několikrát se na nich ukázali, protože když už probíhaly, tak k nim nemohli mlčet a někteří se pak chtěli vyfotit, jak stojí po boku lidu. Šlo ale o klasické pokrytectví. Znám osobně řadu lidí, kteří blokády chystají a chodí na ně, a mohu dosvědčit, že jde opravdu o autentické a z hlediska občanské angažovanosti úctyhodné hnutí zdola.

Frustrující zkušenost z české strany

Můj vztah k rakouským blokádám hranic je hluboce rozpolcený. Na jednu stranu se jejich účastníkům nedivím: neviděli jiné východisko a podle mne měli v dané situaci zčásti reálného, zčásti domnělého ohrožení a nečinnost vlád na takové protesty právo. Na druhou stranu ale blokády hranic v roce 2000 vedly pouze k tomu, že se veškerá diskuse kolem Temelína přesunula do roviny národní prestiže a neochoty české strany zabývat se jakýmikoliv věcnými argumenty. Tehdejší atmosféra u nás znemožňovala proti elektrárně cokoliv namítat, protože každý kritik Temelína byl přece Rakušák nebo jejich pomahač, který napadá naši suverenitu stavět a provozovat, co se nám zachce. Leckteří čeští politici se nechali unést národoveckým furiantstvím: vždyť už jen kvůli tomu si Temelín spustíme, abychom ukázali, že my Češi si už nikdy nenecháme z Vídně diktovat.

Temelínský spor tak nakonec přerostl konkrétní problém a začal ohrožovat česko-rakouské vztahy obecně. Z této perspektivy mám pochopení pro ofenzívu diplomatů, kteří chtěli vyhrocené vztahy napravit a problém kolem Temelína otupit stůj co stůj. Bylo to komplikované zadání, protože vlády na obou stranách musely předložit veřejnosti uspokojivý výsledek: rakouský kancléř donutit českou stranu aspoň k nějakým změnám, český premiér neustoupit z naší suverenity ani o píď. Tehdejším vyjednavačům vytýkám tedy jen to, že zvolili alibistickou cestu. Dohodli se na řešení, které jim oboustranně výhodně umožňovalo předstírat jakési řešení.

Tak vznikla dohoda uzavřená v Melku. České ministerstvo zahraničí v listopadu 2001 hodnotí „melkský proces jako krok, který zásadním způsobem přispěje ke zlepšení atmosféry česko-rakouských vztahů“. Protokol z Melku a jeho následné upřesnění z Bruselu neměl ale ambici dosáhnout zlepšení poměrů v Temelíně. Česká republika jeho produkci Temelína kompletně vyváží, takže rizika nejsou vyvážena ani naléhavou společenskou potřebou nebo přínosem, jak to mimochodem vyžaduje český atomový zákon. Když už ale nebylo možné dohodnout se na zastavení elektrárny, tak rakouská delegace alespoň měla prosadit opatření, která by významně zvýšila její jadernou bezpečnost.

Dohoda z Melku v posledních pěti letech


Bezzubá dohoda z Melku tak ve svém prvním a nejdelším článku zavádí telefonní linku a zavazuje Českou republiku, že bude o nečekaných událostech v temelínské elektrárně Rakousko včas informovat. Dále pak zavádí systém včasného varování, v jehož rámci může Rakousko umístit na českém území systém monitorující úroveň radioaktivity. Třetí článek slibuje partnerství obou zemí v rozvoji projektů zaměřených na úspory energie a obnovitelné zdroje. Teprve čtvrtý článek se zabývá jadernou bezpečností elektrárny a slibuje provedení expertní mise, která by identifikovala problematická místa. Pátý článek slibuje vyhodnotit vlivy elektrárny na životní prostředí, což však vyžaduje i existující legislativa. Sedmý a osmý článek zavazují Rakousko, že umožní volný pohyb zboží a osob přes hranice – tedy že nebude tolerovat blokády hranic – a že nebude blokovat přístupová jednání České republiky s Evropskou unií.

Podstatný z hlediska dnešní situace je šestý článek, který obsahuje pouze dvě věty a tudíž stojí za přesnou citaci: „Komerční provoz JETE nebude zahájen před ukončením šetření v oblasti jaderné bezpečnosti a vlivu na životní prostředí. Obě strany souhlasí s ukončením tohoto procesu do konce května/začátku června 2001.“

Na konci listopadu 2001, tedy zhruba rok po vzniku protokolu Melku, proběhlo jednání obou stran v Bruselu a podpisu dokumentu nazvaného „Závěry procesu z Melku a jeho pokračování“. Zde se shrnuje to, jak se daří naplňovat jednotlivé články protokolu, přičemž podstatné je to, že rozšiřuje citovaný šestý článek o toto ustanovení: „V každém případě je provedení bezpečnostních opatření vyčíslených v příloze 1 podmínkou bezpečného fungování temelínské elektrárny v souladu s českou legislativou a nezbytným předpokladem komerčního provozu.“ Příloha 1 obsahuje sedm konkrétních problémů, které byly identifikovány během práce expertních komisí ustavených na základě čtvrtého článku původního protokolu.

Nejméně dva z nich nebyly přitom vyřešeny dodnes. Jedná se o zajištění vysokotlakých potrubí, kdy se v prostorách elektrárny v patře na úrovni 28,8 metru nacházejí všechna čtyři vysokotlaká potrubí vycházející z kontejnmentu ve velmi těsné blízkosti. V případě prasknutí jednoho hrozí, že dojde k mohutnému švihu částí potrubí a poškození dalších souběžných potrubí, což může přerušit chlazení reaktoru a zapříčinit těžkou havárii. V zemích EU jsou proto jednotlivá potrubí stavebně oddělena (například Německo) nebo vyvedena z kontejnmentu v dostatečné vzdálenosti od sebe (například Francie). Česká strana problém vyřešila po svém, papírovou cestou: ČEZ a Státní úřad pro jadernou bezpečnost si zpětně nechali zpětně zpracovat nějaké posudky a prohlásili, že potrubí se prostě roztrhnout nemůže. Druhým přetrvávajícím problémem je nedostatečně prokázaná spolehlivost havarijních ventilů. Provozovatel elektrárny argumentuje tím, že „podobné“ (sic!) ventily fungují a byly ověřeny, takže není potřeba nic měnit.

Není divu, že takový přístup leckoho, komu záleží na zvyšování jaderné bezpečnosti, rozčílí. Posudky, vydávané zpětně na již stojící zařízení, samozřejmě bezpečnost nezvyšují. Navíc lze jejich autory často podezírat ze střetu zájmů, to například když řadu expertiz provádí Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, jehož většinovým akcionářem je už několik let sama společnost ČEZ. Ale především: dohoda jasně mluví o „provedení bezpečnostních opatření“, nikoliv o dalších razítcích na tom, co už je postaveno.

V tomto spatřuje rakouská strana, podle mého názoru oprávněně, porušení závazné dohody. Rakouský stát, když má nyní docela dobře pochopitelný pocit, že dohoda je porušena, zase trvá na to, že může tolerovat blokády hranic.

Spor se ovšem vyostřoval už delší dobu. Češi totiž několik let provozovali reaktory na plný výkon a tvářili se, že pořád nejde o komerční provoz. SÚJB tak vydal v říjnu 2004 povolení k přechodu ze zkušebního na plný provozní režim a okamžité námitky Rakouska, že nebyly vyřešeny výše popsané bezpečnostní problémy, odhazoval do autu tvrzením, že se jedná jen o jedno z řady povolení a že o zahájení komerčního provozu nejde. Dokonce se na vysokých místech objevila tvrzení, že český právní řád pojem komerční provoz vůbec nezná, takže vlastně není o čem diskutovat. Když konečně dostal Temelín na začátku letošního roku platné kolaudační rozhodnutí(poté, co několik předchozích bylo zrušeno pro různé nedostatky), nedalo se již dále předstírat, že žádný komerční provoz není.

Rakouský parlament přijal vloni v prosinci usnesení, kterým vyzývá vládu ve Vídni, aby podala na Českou republiku pro porušení dohody z Melku mezinárodní žalobu. Během únorové návštěvy rakouského kancléře došlo v elektrárně k další poruše, kterou ovšem úřady dva dny tajily a oznámily až poté, co Alfred Gusenbauer odjel. Jeho vláda následně počátkem března o možnosti podání žaloby na ČR skutečně jednala a rozhodla o tom, že si nechá vypracovat právní expertízu různých možností. Česká vláda v dubnu reagovala nejprve prohlášením, že od dohody z Melku jednostranně odstupuje, což následně dementovala s bizarním odůvodněním, že tato dohoda vlastně není a nikdy nebyla mezinárodně závazná, takže se od ní ani odstupovat nedá a nemusí.

Chybějící věcný obsah, nedostatek vůle ke změně a nevyhnutelně se kumulující problémy s provozem temelínské elektrárny nakonec zákonitě musely rakouskou veřejnost přivést k poznání, že císař je nahý. Nedivme se tedy, že občané v Horním Rakousku sahají znovu k tomu, co mají ve své moci a co se jim dokonce v tlaku na spolkovou vládu už jednou osvědčilo, tedy k blokádám hranic. Dohnalo je k tomu ale pokrytectví dohody z Melku a neochota obou stran na jejím základě dosáhnout nějakého skutečného pokroku.

Poznámky:

- Protokol z Melku z 12. 12. 2000 najdou zájemci na webu ministerstva zahraničí na adrese http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?id=22681&ido=12666&idj=1&amb=1.

- Dohodu z Melku v rozšířeném znění podepsaném v Bruselu 29. 11. 2001 si můžete stáhnout v angličtině také na serveru ministerstva zahraničí zde http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=1047.

- Některé další dokumenty týkající se jeho naplňování dohody z Melku a přetrvávajících nedostatků v Temelíně najdete na internetu Energetického informačního servisu zde http://www.wisebrno.cz/index.php?p=dokumenty&rub=16.

Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.