Archiv článků: únor 2015

28. 02.

Uherský Brod: Osamělý vrah, nebo spiknutí?

Jan Berwid-Buquoy Přečteno 3799 krát

Naše zemička opět „zazářila“ ve světovém tisku, i když poněkud neslavně. V městečku Uherský Brod došlo k masové vraždě. Střelec prý byl labilní člověk a jeho manželka schizofrenička. Pachatele údajně neměl nikdo „rád“ a byl od roku 2002 bez práce. Při bližším průzkumu však tento románový obrázek neobstojí. Dokonce bych nevylučoval spiknutí.

Pachatelem je jistý Zdeněk Kovář (63 let), bývalý elektrikář (takřka ve všech médiích uváděn pouze jako Zdeněk K.), žijící v řadovém domku v Uherském Brodě. Podle některých psychiatrů a polooficiálních údajů měl spáchat trestný čin v „afektu“ – prostě zkratkové jednání. Jedná se prý o „osamělého“ pachatele atd. Někdy propadám dojmu, jakoby policejní orgány právě spadly z měsíce.

Podívejme se na celou kauzu zblízka a sledujme jí, jak se říká „pod lupou“. Coby bývalý britský zpravodajský důstojník bych se přikláněl k názoru, že se jedná o spiknutí, takže nejde o to, kdo je pachatel, nýbrž kdo jsou pachatelé. Samozřejmě je v současné fázi nutné primárně vycházet z indicií, ale to by zpočátku na podezření stačilo.

V žádném případě se nejedná o nějaký čin v „afektu“, tzn. zkratkové jednání vůbec nepřichází v úvahu. Naopak se zdá, že pachatel (či pachatelé) vraždu předem plánovali a přesně podle plánu provedli. Také tvrzení o údajném „ubližování“ elektrikáři a jeho ženě Jarmile Kovářové (v tisku je její jméno jakoby utajováno) je bájnou snůškou. Nikdo jim nic nedělal. Kdyby tomu tak bylo, pachatel by vyhledal oběti, jež údajně „ubližovaly“ jemu a jeho ženě. Na těch by se poté pomstil. K tomu ovšem nedošlo, takže premisa sociálního ponížení, jako opodstatnění zločinu, odpadá.

Otázkou přesto zůstává, když někdo 13 let nepracuje (2002 – 2015), poměrně slušně žije, vlastní řadový domek se zahradou a ještě navíc si může dovolit zakoupit krátké střelné zbraně včetně munice v hodnotě cca. 25.000 Kč., jakým způsobem získává finanční prostředky? To vše nelze z peněžité podpory sociálního úřadu pořídit.

Manželka vraha Jarmila, je prý „schizofrenička“. Proč jím není rovněž pachatel a držitel zbrojního pasu Zdeněk Kovář, když podle výpovědí svědků a jejich sousedů bylo chování těchto manželů identické? Šlo o aroganci, sprosťárny, výhružky, urážky atd. na adresu celého sousedství. Obsah oněch reakcí a nelogičnost vyhrůžek, nemá se „schizofrenií“ nic společného a spíš to vypadá na zcela transparentní předávkování nějakými psychofarmaky (drogy).

Pakliže by byl, v případě vraha, ve hře obchod s drogami, spiknutí s vícero pachateli, bych nevylučoval. Neboť, kde by bral 13 let nezaměstnaný elektrikář peníze na tak nákladný život a to ještě bez stabilního zaměstnání? Jeho dlouholetá nezaměstnanost transparentně dokazuje, že si žádné pracovní místo nehledal, ačkoli po elektrikářích a řemeslnících vůbec, je všude velká poptávka. Podle výpovědí jeho bývalých spolupracovníků byl Zdeněk Kovář vynikajícím a dobře placeným pracovníkem. Co mu 13 let nahrazovalo onu nadprůměrnou mzdu?

Pakliže byly ve hře drogy, kdo mu je a jeho manželce dodával a komu je onen „nenápadný a milý“ elektrikář popřípadě dále prodával. A nyní pozor: Mezi hosty restaurantu „Družba“ mohli sedět právě dokonce spolupachatelé, se kterými případné drogové obchody prováděl a se kterými se rozhodl „zúčtovat“, ať již byly důvody jakékoliv. Pakliže se vyšetřování zaměří na pátrání vraždy v „afektu“, vydává se od samého počátku chybným směrem a výsledek (jak to již často bývá) skončí ve slepé uličce.

Podívejme se jak pachatel přesně, plánovitě a promyšleně postupoval. Ačkoli je restaurace „Družba“ od jeho řadového domku vzdálena asi 1.5 km navštívil také i několik jiných gastronomických podniků a vypadalo to na to, jakoby tam někoho hledal.

Jedna jeho známá, jménem Marie, sdělila Českému rozhlasu následující primární a velice důležitou informaci:

„Myslím, že chtěl zavraždit někoho konkrétního, protože do restaurace Družba šel v osudný den víc než jednou. Mohl střílet kdekoliv, ale on šel na Družbu, někoho hledal. Nejdřív tam šel, pak se vrátil a znovu tam šel…“

Podobnou informaci sdělil i starosta Uherského Brodu, Patrik Kunčar, serveru iDNES.cz. Starosta se dokonce v jednom z restaurantů s pachatelem potkal. Ano, zločinec cílevědomě hledal jakousi osobu – či osoby – se kterými hodlal učinit krátký proces. Od samého počátku se rozhodl je zlikvidovat krátkými střelnými zbraněmi. Ozbrojil se poloautomatickou pistolí CZ 75 B, ráže 9 mm Luger, sloužící prostřednictvím svého masivního kalibru především k útoku. Druhá zbraň však nasvědčuje něčemu jinému. Jedná se o krátký šestiranný revolver Alfa vz. 820, ráže 38. Je určený především pro sebeobranu. Facit? Pachatel patrně počítal s tím, že se s někým bude zřejmě o něco přít, sám bude napaden, popř. v ohrožení života a bude se muset bránit. Zde vzniká kauzální dedukce, že střelec se začal původně spíš připravovat k obraně - a nikoli k útoku.

Vypadá to dokonce na to, že měl se svou cílovou obětí v restauraci „Družba“ schůzku, ale nenalezl jí tam. Šel jí tedy hledat jinam. Potom se do „Družby“ vrátil a uviděl jí obědvat u stolu. Jako možnou motivaci k likvidaci bych viděl, že dotyčná osoba (resp. osoby) mu zůstala dlužna peníze za drogy, neboť iniciativa v hledání „delikventa“ byla zcela jasně na straně střelce. Asi se nedohodli a elektrikář Kovář střelil soka do hlavy. Trefit hlavu není vždy tak snadné, takže oběť musela buďto stát nebo sedět přímo před ním. Po první ráně 8 hostů uprchlo z lokálu a další se schoval na záchodě.

Proč ten zbytek pachatel postřílel, není jasné. Není vyloučeno, že se přítomní pokusili zmocnit se jeho zbraně a přitom došlo k tragédii anebo se vrah chtěl zbavit nepříjemných svědků. V této verzi se přesto značně přepočítal. Když jednoznačně seznal, že přítomným policejním „těžkooděncům“ neunikne, zastřelil se sám.

12. 02.

„Krvavá Lída“ aneb Justiční vrah Milady Horákové (III. část)

Jan Berwid-Buquoy Přečteno 3346 krát

Některé „kritické hlasy“ se mnou nesouhlasí. Těm bych chtěl sdělit: Nepíši proto, aby někdo se mnou souhlasil nebo nesouhlasil. Píši proto, abych informoval. Jak poté čtenář s mou informací naloží, je výhradně jeho záležitost. Již president Miloš Zeman nedávno poznamenal: Musíme se naučit vidět osobnosti našich dějin kriticky a nepropadat iluzím...

Vrcholem kariéry „krvavé Lídy“ bylo vyhlášení trestu smrti JUDr. Miladě Horákové. Proces s Miladou Horákovou a s dalšími dvanácti obžalovanými začal 31. května 1950 a byl ideologicky vypracován jako veřejná „politická divadelní scéna“ po vzoru sovětských čistek ve 30. letech. Stalinovo heslo: „Problémy jsou tam, kde jsou lidé. Když lidi odstraníme, zmizí i problémy...“

Scénář vypracoval tehdejší sovětský vrchní prokurátor Andrej Vyšinskij (1883 - 1954): „Je lépe, raději oběsit deset nevinných, než nechat volně běhat jednoho lumpa!“ Komunistické divadelní procesy nebyly produktem práva, nýbrž politické ideologie. Jsou jasným obrazem totalitní justiční perverzity pomsty a vyřizování osobních účtů...

Ludmila Brožová-Polednová („krvavá Lída“) a Marta Semelová (KSČM) jsou si zajedno: Výpověď Horákové nebyla vynucena. Delikventka se osobně přiznala ke své vině! Semelová doslova: „Milada Horáková se sama přiznala ke své činnosti. O tom dost pochybuji, že to bylo vynucené přiznání.“ Brožová-Polednová k tomu dodává: „Na místě Horákové bych se nepřiznala!“

Život „krvavé Lídy“ byla jedna velká mystifikace, a proto si tato fabulantka z povolání myslila, že kdyby Horáková lhala, jako když tiskne - dalo by se s tím „něco“ dělat.

Obžalovaná však nejen mluvila pravdu, nýbrž ještě navíc se zdálo, jako by byla na své protikomunistické angažmá dokonce hrdá. Její odmítnutí napsat žádost o milost a její poslední výrok: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid...“, zcela bez pochyb naznačuje, že její výpověď vynucená být nemohla.

„Krvavá Lída“ a Semelová mají sice pravdu - ale ne úplnou. Zde vůbec nejde o to, zdali se oběť komunistické zlovůle přiznala nebo nikoli. Jde v první řadě o výši zákonné sankce, která byla nakonec soudem vyřčena. Ano, na tomto místě vzniká kauzalita justiční vraždy! V případě zavražděné Horákové bylo zneužito platného zákona (tzv. „ohýbání práva“) k provedení hrdelního trestu smrti. Vyslovení hrdelního trestu nebylo v žádném případě adekvátní, a proto se zcela transparentně jedná o justiční vraždu! Dovolte mi přesnou analýzu zmíněné kauzy:

JUDr. Milada Horáková byla nešikovnou vyzvědačkou a ještě navíc skoro neškodnou (k tomu moje reportáž: „Neprůhledná Milada Horáková aneb Osud vyzvědačky“, blog. iDNES.cz, 16. 03. 2014), jenž zcela diletantsky „připravovala“ společenský převrat.

Asi týden před zahájením procesu byly proto rozdány všem soudcům, prokurátorům a advokátům přísně tajné direktivy ÚV KSČ. Podle nich neměla být oběť zásadně obžalovaná za své politické postoje (původně aktivně spolupracovala s komunisty), neboť taková podstata by byla naprosto nedostačující a lehce vyvratitelná, nýbrž obžaloba se měla soustředit výhradně na splnění skutkových podstat zločinu Vyzvědačství (§ 5, odst. 2, lit. c, zákona č. 231/48 Sb.) a Velezrady (§ 1, odst. 2, lit. c zákona č. 231/48 Sb.).

Zde tušila „krvavá Lída“ svoji další šanci po uzavření kauzy „katoličtí duchovní“. Vůči JUDr. Horákové měla hluboké komplexy méněcennosti, které bylo možno nyní sadisticky ukájet. Obžalovaná disponovala universitním vzděláním, kdežto Brožová nebyla z povolání nic. Horáková byla dokonce poslankyní parlamentu ČSR, na rozdíl od „dělnické prokurátorky“, která ani „dělníkem“ nikdy nebyla.

Po sebevraždě Jana Masaryka mnoho nescházelo a JUDr. Horáková se málem stala ministryní zahraničí (její manžel byl komunista), což jí „krvavá Lída“ nemohla odpustit. Navíc obžalovaná ovládala bezvadně němčinu a francouzštinu. Slušně se dorozuměla též anglicky, rusky, italsky a španělsky. Měla tedy daleko vyšší kvalifikaci pro úřad ministryně zahraničí než např. notorický alkoholik Jan Masaryk. Navíc udržovala velice přátelský vztah k Haně Benešové. O „krvavou Lídu“ nikdo nestál. Žila osamoceně. Navíc, na rozdíl od „dělnické prokurátorky“, byla Horáková vdaná a žádné nemanželské dítě neporodila...

Něco takového bylo pro „krvavou Lídu“ nepřijatelné! O ni ve vládě ani v parlamentu nikdo nezavadil. Žádným cizím jazykem nedisponovala. Jediné, co ovládala, bylo vyžadování trestu smrti pro oběti komunistické justice. Teď to může znovu a patrně s plným úspěchem použít! Od čeho je ona, „krvavá Lída“ Brožová, „dělnickou prokurátorkou“, aby se taková úspěšná, inteligentní a vzdělaná žena, jako je Horáková, nehoupala na šibenici!?

Jednoroční juristicko-ideologický demagog prezentoval svoji obžalobu opět mystifikací: „Zatímco textilačka Herainová z Kotony Beroun zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky.“

Žádná textilačka „Herainová“ neexistovala. „Krvavá Lída“ si prostě jméno vymyslela. V Kotoně Beroun pracovala jistá Marie Herejtová. Dne 27. 10. 1949 byla vyznamenána za překonanou normu o 120%. K totalitnímu režimu se stavěla kriticky a odmítala neefektivní komunistické pracovní postupy. Využila tzv. „mrtvé časy“a vytvořila si vlastní organizaci práce. Tím se jí podařilo zvýšit produktivitu výroby o 120%. Dnes by se řeklo, že realizovala vlastní „self management“. Nedělala to kvůli „budování republiky“ nýbrž kvůli výkonnostním prémiím. Zvýšil se tím její měsíční plat o 80%. Když se dozvěděla, že zkomolenina jejího jména posloužila k popravě Horákové, podala proti tomu protest, adresovaný Ministerstvu spravedlnosti. Nikdy neobdržela odpověď...

JUDr. Horáková byla sice vyzvědačkou, ale žádné „bandy v podzemí ke zničení republiky dohromady“ nedávala. I zde se jedná o fabulovanou výpověď „dělnické prokurátorky“, aby mohla zdůvodnit trest smrti...

Opusťme nyní oblast justiční komunistické demagogie a podívejme se, čím se ve skutečnosti obžalovaná provinila a jak by měly být, podle tehdejšího platného trestního práva, formulovány sankce proti ní.

Oba zákony trestního práva, jak “Velezrada“ tak „Vyzvědačství“, tehdy povolovaly rozpětí udělení odnětí svobody v časové dimenzi od 10 let až po trest smrti. Provedení společenského převratu anebo alespoň pokus o něj by bylo logicky možno považovat za “velezradu“.

Nyní je otázkou důkazu, zdali Horáková a spol. tuto skutkovou podstatu trestného činu naplnili. Ideologické spílání a vyhrožování nějakou neexistující „švadlenou“ není právním důkazem. Soud provedení převratu nemohl prokázat, protože se žádný nekonal a nedošlo ani k pokusu o převrat. V nejlepším případě se skutková podstata nalézala ve fázi přípravy, ale i to je nutné ze strany prokurátorů prokázat. To, že někdo na rohu ulice nebo u hřbitova nadává komunistům a vyhrožuje převratem, může být v nejhorším kvalifikováno jako “pobuřování“ (§ 100, Zákona na ochranu lidově demokratické republiky): „Kdo veřejně pobuřuje proti republice, její samostatnosti, územní celistvosti, hospodářské soustavě, národní povaze, ale především proti jejímu lidově demokratickému zřízení, bude potrestán tuhým vězením od tří měsíců až do tří let“. Pokus se dokonce hodnotí jako přestupek peněžitou pokutou.

Pakliže by „krvavá Lída“ postupovala podle tehdejšího zákona, měla by JUDr. Horákové správně navrhnout pokutu ve výši 5000,- Kčs nebo nejvýše tři měsíce podmíněně, neboť obžalovaná nebyla doposud soudně trestána. Místo toho prosazovala trest smrti. Jde tedy zcela prokazatelně o justiční vraždu!

Horší je to s trestným činem „vyzvědačství“. Horáková transparentně vyzvědačkou byla a ani se s tím nijak moc netajila. Její postupy byly sice naprostým diletantismem, ale o to tady nyní nejde. Podívejme se, co mohla obžalovaná de facto vyzvědět a zdali rozsah splňuje skutkovou podstatu trestu smrti za špionáž.

Tehdejší juristickou podmínkou vyzvědačství bylo „vyzrazení utajované informace cizí moci“. Horáková dodávala zpravodajským důstojníkům (krytým diplomatickou imunitou) na velvyslanectví USA a Francie novinové výstřižky z denního tisku, opatřené vlastními komentáři. Nelze tedy přímo hovořit o „vyzrazení utajované informace“, i když její komentáře jistou formu utajování mohly mít. Dále obžalovaná nebyla členkou vládního kabinetu a figurovala pouze jako poslankyně parlamentu. Tím ke skutečně „tajným“ informacím“, které by mohly bezprostředně ohrožovat „lidově demokratické zřízení“ komunistického státu, neměla přístup. Její špionážní činnost se tedy odehrávala na nižším, maximálně středním zpravodajském stupni a spíš připomínala vyzrazování „důvěrných“ a nikoli „tajných“ informací.

Maximální sankce v oblasti litery trestního zákona “Vyzvědačství“ by se tedy musela pohybovat v okruhu deseti let.

Protože vyzvědačka nikdy nepřišla do konfliktu se zákonem, muselo by být oněch 10 let vyslovenou formou podmínky. V případě stanovení trestu smrti se jedná o zneužití zákona a tím jde zcela prokazatelně o justiční vraždu!

Komunistické soudy v kauze „Horáková a spol.“ a i v dalších podobných případech, nepostupovaly podle práva a zákona, jako klasické orgány judikativy, nýbrž jako pouliční krvavá a mstivá sebranka „proletářské revoluce“...

(Konec seriálu na pokračování)

06. 02.

„Krvavá Lída“ aneb Justiční vrah Milady Horákové (II. část)

Jan Berwid-Buquoy Přečteno 3592 krát

Komunistická totalita se v letech 1948 - 1960 nazývala sice „lidová demokracie“, ale současně se netajila tím, že je státem zlegalizovaného terorismu, tzn. „diktaturou proletariátu“. Rozdíl mezi „lidovou demokracií“ a „diktaturou proletariátu“ je asi takový, jako bych lemtal pálivý maďarský guláš (diktatura) a tvrdil bych, že si pochutnávám na sladkém vídeňském sacher dortu (demokracie). Jde tedy o extrémní protiklad dvou faktů...

Rudá diktatura si vybírala věrné lokaje především z maloburžoasních úřednických kruhů. Nikdo z nich nebyl tzv. „proletářského původu“. Týkalo se to v prvé řadě justice, armádních důstojníků, státní správy a částečně i policie. Tomuto druhu lidí se v politologii říká oportunisté. Jde o lidi nemající žádné morální zázemí. Chtějí pouze urvat co největší sousto z kořisti jiných, bez ohledu na to, o koho jde. Řídí se pouze ideologií vlastního prospěchu. K tomuto druhu homo sapiens patřila i „krvavá Lída“ Ludmila Brožová-Polednová.

Coby „dělnický kádr“ (ve skutečnosti pocházela z dobře situované měšťanské rodiny Biedermannů) ji ÚV KSČ (kde byla písařkou) doporučil studium na Právnické škole pracujících. Od Právnické fakulty UK se ono podivuhodné zařízení lišilo tím, že místo pětiletého studia práv se jeden rok vyučoval marxismus-leninismus na jakési bázi teorie státu a práva. Škola neprodukovala právníky, nýbrž komunistické fanatiky.

Nástup do této ideologické „vzdělávací“ instituce Brožové-Polednové (tehda Biedermannové) naprosto vyhovoval. Nevyžadovala se k tomu maturita, kterou neměla. Dokonce nebylo třeba ani předložit výuční list, což bylo pro ní velikou výhodou, neboť žadatelka o „studium“ nebyla z povolání nic. Jediné, co uchazeč potřeboval, bylo doporučení ÚV KSČ a to získala prostřednictvím generála Alexeje Čepičky.

Časté tvrzení v masmédiích o tom, že škola byla dvouletá, je patrně omyl, neboť archivní dokumenty hovoří zcela jasně o jednom roce. Podle archivu Ministerstva spravedlnosti sama „krvavá Lída“ absolvovala školu v časovém rozmezí od 01. 12. 1948 do 30. 01. 1949.

Přestože všude hovořila o složení zkoušek na výbornou, archivní dokumenty hovoří jednoznačně o opaku. Žádnou zkoušku zřejmě nesložila. Náměstek ministra spravedlnosti Alfréd Pressler jí sděluje: „...Současně Vám promíjím podmínku úspěšného výkonu odborné justiční zkoušky...“ Dedukce? K závěrečnému examenu nedošlo. Ministerstvo spravedlnosti jí to de facto prominulo, a tak mohla nastoupit jako „dělnická prokurátorka“, ačkoli ani na toto justiční idiotství neměla dostatečnou kvalifikaci.

Také následující archivovaný zápis náměstka Alfréda Presslera je velice zajímavý: “...Měsíční plat od 1. 4. 1950 se z 4.000,- zvyšuje celkem na 8.250,- Kčs měsíčně.“ Jakými zásluhami proslul tento dámský „advocatus diaboli“, které by zdůvodňovaly zvýšení platu o více než dvojnásobek a tím dokonce na trojnásobné navršení příjmu normálního dělníka?

Odpověď v sobě skrývá určitá tajemství.

Nejdříve proslula masakrováním katolické církve. Milada Horáková nebyla rozhodně první, komu „krvavá Lída“ vnucovala trest smrti. Již v letech 1949-50 se sadisticky vyřádila na celé řadě příslušníků křesťanského duchovenstva. V roce 1949 byl totiž ad hoc založen tzv. Státní úřad pro věci církevní, řízený generálem Alexejem Čepičkou. Účelem této instituce bylo nemilosrdné pronásledování duchovních, především z řad katolické církve. Úkol „krvavé Lídy“ spočíval v tom, dostat tyto nevinné oběti komunistické demagogie k výslechům a před soud.

„Dělnická prokurátorka“ se snažila, co jí síly stačily. Nevyjasněnou záhadou pouze zůstává, kde se v ní vzala ona fanatická nenávist ke katolické a vůbec křesťanské církvi. Všem obžalovaným navrhovala za každou zanedbatelnou maličkost zásadně trest smrti, ať se jednalo o cokoli. Jakéhosi vyděšeného ubožáka dokonce obžalovala z „rozmnožování mandelinky bramborové“. Naprosto šokovaný vyjevenec nestačil věřit svým uším, když si vyslechl, že má být za to oběšen. Co to taková mandelinka bramborová vůbec je, se dozvěděl teprve od oné „dělnické prokurátorky“.

Komunističtí soudci jí dokonce museli mírnit a v mezích svých skromných možností se pokoušeli její šílené hrdelní nápady alespoň redukovat na „doživotí“. Většina kněží sice byla odsouzena k dlouholetým trestům odnětí svobody, ale přesto faráři Václav Drbola, František Pařil a Jan Bula obdrželi tresty smrti. Ostatní duchovní jako např. Vojtěch Basovník, Bohumír Bunža, Bohuslav Burián, Josef Chadraba a dalších 11 farářů zemřelo ve vězeňských kobkách. Farář Josef Toufar (kausa „Čihoštský zázrak“) ve vězeňské nemocnici podlehl následkům bestiálního mučení. To, že se při Toufarově kázání v čihoštském kostele pohnul křížek, považovala „dělnická prokurátorka“ za přímé ohrožení celého komunistického systému...

Generál Čepička se postaral o to, aby jakékoliv záznamy „krvavé Lídy“ týkající se spolupráce s gestapem a protektorátní policií zmizely ze světa a ještě navíc doporučil „dělnické prokurátorce“, aby se nechala přejmenovat a tím odváděla pozornost od své buržoazní i nacistické minulosti.

Justiční vražedkyně přijala jméno „Brožová“ (po své matce) a zdůvodňovala to opět mystifikací: „Nehodí se, abych jako dělnická prokurátorka ČSR byla nositelkou německého jména.“ Avšak ministr spravedlnosti, generál Čepička, ve svém rozhodnutí žádný důvod neuvádí. Archivní dokument Ministerstva spravedlnosti sděluje pouze toto: „28. 3. 1950 - Ministerstvo spravedlnosti, Pres 775-4/50, povolení na změnu jména BROŽOVÁ, Zn. 271/1 - 28./III - 50-6 -1.“ Žádné důvody tedy uvedeny nejsou.

Neprůhledným tajemstvím zůstává: Jak se mohla takováto měšťanská nicka a kvůli neschopnosti vyhozená ochotnice dětského divadélka dostat do osobního kontaktu s armádním generálem, ministrem spravedlnosti, šéfem Státního úřadu pro věci církevní a ještě navíc Gottwaldovým zetěm v jedné osobě?

V této souvislosti je zajímavé tvrzení bývalého podplukovníka rozvědky MV, JUDr. Zdenka Nečackého: „S Biedermannovou se Čepička seznámil ještě v době, kdy působila v Pionýrském divadle. Přestože byl ženat s Gottwaldovou dcerou Martou, udržoval milostný poměr s Biedermannovou. Ta posléze otěhotněla a porodila nemanželské dítě...“

Pakliže se zakládá výpověď podplukovníka rozvědky a bývalého 1. konzula Vojenské mise ČSSR v Západním Berlíně, JUDr. Nečackého, na objektivních faktech, znamenalo by to, že současná dcera „krvavé Lídy“ jménem Zdena je ve skutečnosti dítětem armádního generála Čepičky a nikoli manžela Poledny, za kterého se Brožová provdala.

Zde bych si dovolil citovat cenzurovaný výrok kardinála Richelieu: „Cherchez la femme, pardieu! Cherchez la femme!“ (Za vším hledejte ženskou, proboha! Za vším hledejte ženskou!). Alexandre Dumas výrok ještě dodatečně upravil: „Il y a une femme dans toute les affaires; aussitôt qu'on me fait un rapport, je dis: Cherchez la femme.“ (V každé aféře vězí nějaká ženská; pakliže mi podají jakoukoli zprávu, říkám: Hledejte za tím ženskou!).

Abychom to převedli do současnosti, tak nejenom bývalý předseda vlády Petr Nečas zůstal viset v osidlech prodavačky závodní jídelny, nýbrž i komunistický ministr spravedlnosti a armádní generál Alexej Čepička nepohrdl bývalou nacistickou písařkou.

Prostě, jak nám pravý francouzská klasika: Cherchez la femme!
Zde je možné i hledat další důvod, proč Čepička nechal „krvavé Lídě“ zvýšit plat víc než na dvojnásobek. Neodvolával se přitom logicky na „dělání nemanželských dětí“, nýbrž zdůrazňoval její „odhodlání v boji proti třídnímu nepříteli v rouše katolické církve.“

Ostatní komunističtí justiční vrahové, kteří „bojovali“ zrovna tak „odhodlaně“ jako „krvavá Lída“ proti „třídnímu nepříteli“, však dvojnásobné zvýšení platu neobdrželi. Bylo to patrně způsobeno tím, že soudruh ministr s nimi žádné nemanželské děti neměl...

(Konec II. části)

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy